Anna a Vlaštovčí muž
Gavriel Savit
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/302036/bmid_anna-a-vlastovci-muz-9R7-302036.jpg
4
131
131
Bestseller deníku New York Times. Píše se rok 1939. Sedmiletá Anna, dcera profesora krakovské univerzity, se náhle ocitá na světě sama poté, co otce zatkne gestapo. Pak se ale setká s tajemným mužem, který rozumí vlaštovčí řeči a dokáže si poradit s nepřátelskými vojáky i s celou řadou dalších problémů. Tak začíná velké dobrodružství, ve kterém mezi Annou a jejím záhadným ochráncem vznikne těsné pouto, zatímco společně putují válkou rozvrácenou zemí a vzájemně si dodávají sílu. Nebezpečí však číhá na každém kroku - a jak se má Anna přesvědčit, i tam, kde ho člověk nejméně čeká. Pohled Gavriela Savita na tvrdou realitu války je poetický a magický a jeho psaní bývá přirovnáváno k takovým dílům, jako je Zusakova Zlodějka knih nebo Doerrův román Jsou světla, která nevidíme. Svým stylem, námětem i fantastickými prvky však zůstává zcela originální knihou, která v současné próze pro mladé a dospívající čtenáře nemá konkurenci. A stejně jako každé osobité a nápadité vyprávění s výrazně lidským poselstvím si získá i dospělé.... celý text
Přidat komentář
Ačkoli ten název a námět k tomu svádí, o dětskou knížku opravdu nejde. Právě naopak. I když je kniha relativně krátká, dala mi docela zabrat a četla jsem ji o dost déle než jsem si původně myslela.
Samotný příběh není nijak zvlášť napínavý, ale poetický jazyk a ukryté symboly v příběhu, dělají ze čtení Anny a Vlaštovčího muže moc pěkný čtenářský zážitek.
Není to kniha pro všechny, spíše bych ji doporučila "literárně pokročilým" a vyznavačům "hlubší" literatury.
Za mě hodně silné 3 hvězdy.
Válka pohledem dítěte je pořád ještě neokoukané téma, za to určitě patří palec nahoru. Samotný příběh mě moc neupoutal, ale knihu jsem přečetla na jeden zátah, takže na ní něco bude.
Velmi poutavý příběh putování jedné dívky s mužem válkou zmítaného Polska (cesta nejen Krakov - Lodž - Gdaňsk - ...). Příběh s otevřeným koncem a řadou nezodpovězených dotazů, nevysvětlených a respektive nevysvětlitelných událostí.
Původně jsem od knihy čekala, že se dozvím více faktů o válce a o stavu vybombardovaných měst. Toto mé očekávání se nenaplnilo, ale nejsem z toho nešťastná. Jedna věc mi však v knize vrtala hlavou. Ke konci příběhu se postavy setkávají u fontány Neptuna. Kdo zná její příběh, ví, že kašna byla (údajně) za války lidmi rozebrána a schována, protože se lidé báli jejího zničení. Po válce pak byla zase "složena". Otázkou tedy pro mě bylo, jak se mohli u kašny potkat, když tam v té době zřejmě nebyla? Nevadí mi, že na ni nedostanu odpověď, jako u mnoha otázek uvedených v knize.
Inspirativní čtení.
Když řeknu "krásně podaný, ale smutný příběh", nelze než neříct "Anna a Vlaštovčí muž". Tak bych to asi nějak shrnula cestovštinou. Zvláštně napsané, přemýšlivé psaní, rozhodně krásně přeložené, tak bych to shrnula databázovštinou.
Tahle kniha má jistě hluboké myšlenky a ušlechtilé poselství. A má také velmi krásný jazyk. Určitě však není četbou pro mládež. Přílišná lyričnost většinu (mladých) čtenářů může odradit.
Knihu jsem začala číst s tím, jestli náhodou není pro menší děti. Tak to tedy není. Čím déle jsem četla, tím jsem věkovou hranici, od které bych ji doporučila, posouvala výš a výš. Celý děj je protkán mnoha jinotaji, náznaky a filosofickými úvahami. Chvílemi pozastavují děj a činí ho možná pro děti až nečitelným. Taková je ovšem i druhá hlavní postava - Vlaštovčí muž. Celou dobu zahalen spoustou otázek bez odpovědí, muž, který má své kouzlo, ale zároveň také svá temná tajemství. Anna je naproti tomu přehledná a milá dívka, se kterou se lze snadno ztotožnit. V příběhu byla místa, která jsem si četla několikrát a místa, která bych raději ani neviděla. V závěru se atmosféra velmi zatemňuje, až se mi nechtělo dál číst. Nakonec ovšem opět vysvitne slunce.
Knihu bych doporučila pro přemýšlivé děti tak od 13ti či 14ti let. Nejsem si jista, nakolik je pro čtenáře tohoto věku atraktivní, jestli je děj dokáže vtáhnout. Myslím si, že své stoupence si najde, ale nebude jich asi příliš (ale možná se mýlím:-)). Kniha pro mě nepatří mezi ty nejlepší o holocaustu, ale musím ocenit krásu vyjadřování a slohu - co do stylu mi to trochu připomínalo Zlodějku knih a Jsou světla, která nevidíme. A jak se tak dívám na komentáře a čtu si po sobě ten svůj - jedno se musí té knize nechat - vzbuzuje rozporuplné emoce a mnoho otázek (to by byl autor asi rád).
Netradičně odvyprávěný jinotajný příběh. Datace (Polsko 1939, Bug 22.6.1941) jednoznačně naznačuje, jaké období autor zachycuje.
Pasáže týkající se lingvistického poselství jsou kouzelné.
„Člověk se nenaučí tolik jazyků jako Annin otec, pokud nechová vřelou lásku k mluvení. (…) Po většinu času, který s ním strávila, si vlastně Anna myslela, že každý z jazyků, jimiž otec mluví, je jako zakázkový oblek ušit na míru jednotlivým osobám, se kterými rozprávěl.“ (s.8)
„Zdálo se, že všichni ostatní jsou svázáni s jediným jazykem, v nejlepším případě s dvěma či třemi, avšak pro Annina otce jako by vůbec neplatily hranice, jichž se držel každý, kdo obýval širou a různorodou krajinu Krakova. Otec nebyl omezován žádným způsobem mluvy. Mohl být vším, co si přál. Snad s výjimkou sebe sama.“ (s.9)
Osamocená Anna má štěstí, že se setkává s Vlaštovčím mužem. I překlad Věry Kláskové je bohatý a znásobuje kouzlo jazyka.
„Oči měl velice pronikavé, zasazené hluboko v důlcích, a ačkoli se holčička velmi snažila ukrýt svoje slzy před světem, dalo jí značnou námahu, aby se do těch očí nedívala. Byly jako rybářské háčky: zasekly se do Annina pohledu a přitáhly ho k sobě. (…) Najednou se ozvalo plesání křídel a do ulice se jako vypuštěná bomba snesl pták. Roztahoval křídla, aby do nich nabral vzduch a zpomalil svůj sestup, až se nakonec snesl na vlhkou, šedivou dlažební kostku, kde poskakoval, pomrkával a natáčel hlavičku na stranu ve snaze vzhlédnout k dlouhánovi.“ (s.21)
„Takže se objevil tenhle hubený muž, co rozprávěl s vlaštovkami a ze vzduchu uměl vyčarovat její oblíbené sušenky, proč by se nenaučila mluvit jeho řečí? A vůbec, jeho mluva byla cosi nevyzpytatelného, mihotavého: k vojákům hovořil s autoritou hraničící s opovržením, k ptáčkům zase s výrazem laskavé něhy.
A přece: když sledoval, jak Anna sahá po vlaštovce či ukusuje za sladké sušenky, za jeho klidnou tváří se dalo vytušit i něco jiného než všechen ten třpyt a proměnlivost – něco hmotného a pevného a opravdového. Něco skrytého.
Byl to muž, který neříká pokaždé to, co si myslí nebo cítí.
Anna věděla, že jednotlivé jazyky pracují s jemnými odstíny výrazu s odlišnou mírou doslovnosti – v jednom jazyce může slovní obrat znamenat přesně to, co chtěl mluvčí sdělit, zatímco v jiném takové slovní spojení prostřednictvím nenápadného kouzla přenášení významu třeba jen naznačí hloubku pocitu či skrývaný postoj.“ (s. 25)
Nejpůsobivější jsou pasáže, v nichž dvojice poutníků používá cestovštinu.
„V cestovštině existuje víc než pouze jeden způsob, jak se dá všechno říct. Je to dost složité. Když řekneš v cestovštině ´Moje matka mě nechala u Sergeje Grigorjeviče a utekla,´dá se to klidně podat i takhle: ´Moje matka je pryč as já putuju se svým Vlaštovčím mužem.´Taky tím můžeš říct: ´Na matku si nepamatuju, takže když na ni myslím, jsem smutná.´Přeložit něco do cestovštiny je docela jednoduché, ale velice těžko se překládá z ní.“ (s.60)
A když se dvojice rozroste o třetího rabín Hiršla, je občas veseleji, i v nelehké době. Bohužel dočasně…
„Chůze je neměnná Bez ohledu na tempo či způsob prostě na zem došlápne nejdřív jedna a pak druhá noha. Pro určité lidi je v tom jakási útěcha, ale nejde popřít, že bubnování dvou párů nohou dopadajících na tvář země představuje ve srovnání s bubnováním tří párů repertoár poněkud ochuzený.“ (s. 157)
Poslední kapitoly jsou strhující. I když ZLO nezachycují přímo, působí stejně naturalisticky.
„Jedno však opravdu věděla: tam, v oné chvíli, v oné tmě oné noci, se jí pohled na vlastní smrt nelíbil. K smrti nebyl důvod. Anna zkrátka příliš nenáviděla krutost světa, než aby se od ní nechala porazit.“ (s.178)
Závěrečné poselství je jednoznačné. V otázkách se dá hledat smysl života.
„Vědomosti jsou samozřejmě velmi důležité, protože to, co víme, se stává naším nástrojem, a pokud nemáš k dispozici dobré nástroje, je docela obtížné zůstat tady na světě naživu.
Ale vědomosti jsou zároveň jistým druhem smrti. Otázka má v sobě všechny možnosti živoucího vesmíru. A stejně platí, že vědomost je netečná a neplodná. Otázky, Anno – otázky jsou mnohem cennější než odpovědi a méně často ti vybuchnou před obličejem. Jestliže se dál pídíš po otázkách, nemůžeš se ze správné cesty zatoulat příliš daleko.“ (s 199)
Mám z knihy velmi smíšené pocity. Abych pravdu řekla z počátku knihy jsem byla více než nadšená. Použité metafory, přirovnání a myšlenky mě naprosto oslnily. Děj taktéž velmi zajímavý a charakteru postav se také nedá mnoho upřít. Příjemná kniha, přesto mi zde něco scházelo.
Na začátku knihy mi pohledný autor na obálce slíbil, že se nudit nebudu. Slib dodržel. Na konci jsem chtěla požádat Gavriela o ruku. Bohužel, v poděkování bylo uvedeno tolik žen, že jsem začala žárlit, urazila se a svou žádost stáhla...
Skvělé čtení. Není to četba pro malé děti, .Od 12 výše. S chutí doporučuji i dospělému čtenáři.Další osud dítěte z mnoha miliónů osudů za 2. světové války,
Když jsem zjistila, že vychází kniha, která je přirovnávána ke Zlodějce knih, bylo prakticky mou nutností si tuto knihu koupit a přečíst... Po přečtení mohu říci, že to rozhodně s výše zmíněnou knihou srovnávat nelze... Jedná se o úplně jiný příběh psaný úplně jiným stylem... To, co mají tyto knihy společné je období druhé světové války, ve které se odehrávají a typ hlavní hrdinky... Ale jinak je jsou to příběhy naprosto odlišné... V tomto příběhu se setkáváme se stylem moderního magického realismu a tudíž pro čtenáře (jako jsem já) je velice těžké rozlišit fikci od reality a naopak... Je potřeba velké soustředění a někdy i domýšlení skutečností... Nicméně není pochyb, že se jedná o velice kvalitní literaturu, jelikož hloubka a myšlenky, které nám autor prostřednictví této knihy sděluje mají jisté poselství a stojí za zamyšlení... Ke konci se mi kniha četla hůře, než ze začátku a některé pasáže mi přišly velice kruté... Je ale pravda, že jiné byly naprosto roztomilé... Knihu mou určitě doporučit, ale je důležitá nálada při které budete toto dílo číst...
Tato kniha je jiná. Poetická. Zvláštní. Silná. Pravdivá. Příběh je vyprávěn někým, kdo vše vidí z venku a chápe pocity i chování hlavních hrdinů. Dvojce se vyvíjí nejen díky tomu, že Anna roste a mění se v mladou dívku. Ale i kvůli setkávání se s lidmi, které potkávají během svého cestování. V neposlední řadě mě stále překvapoval i Vlaštovčí muž. Zezačátku Vlaštovčí muž Annu vede, učí ji a seznamuje ji s okolním krutým světem. Stále zůstává v oparu tajemství, nechce prozradit, kým opravdu je. Vše je podáváno moudře a jakoby schované za slovy. Často je to o otázkách. Později se role přehodí a Anna chrání a pomáhá.
S knížkou jsem to měla trošku jako na houpačce. Zpočátku jsem se nemohla pořádně začíst. Další, asi největší část příběhu, jsem si čtení užívala. A konec... No ten dle mého názoru autor docela zabil. Nevím, ale ten konec mě prostě otrávil, nemám ráda podobné zakončení knih a jsem z něj dost rozladěná. Proto jsem nakonec dala knížce takové tři lepší hvězdičky, přestože jsem byla rozhodnutá pro čtyři.
Knihu vám ale určitě doporučuji k přečtení. Je to zvláštní příběh, který má něco do sebe.
Recenze v záložkách - Můj knižní ráj
Jak zmínila "bosorka", úplně bych viděla výtvarní ztvárnění, ale popravdě za mě tomu "něco chybělo". Četla jsem po "Jsou světla která nevidíme" a "Vypravěčce", možná to byl ten kámen úrazu. Čekala jsem velký silný příběh s vysvětlením, zkrátka mi něco chybělo, konec vyloženě zklamal, pro mě nedotažený. Tři hvězdy za ten nápad a kvalitní rozjezd, pak už to byl jenom sešup dolů...
Už dlouho jsem neviděla nějakou knihu tak plasticky před sebou jako Annu a Vlaštovčího muže. Tedy lépe řečeno, viděla jsem ji animovaně - být výtvarník-animátor okamžitě se této látky chopím. Rozvíjí se před námi zvláštní příběh malé holčičky, která na počátku války zůstane sama. Potká ale velice zajímavého a podivného muže, který se jí ujme a putuje s ní válečnými zeměmi. Vlaštovčí muž umí krásně vyprávět a stejně jako autor knížky Gavriel Savit to činí v alegoriích. Příběh je poskládán z obrazů, které ilustrují těžkou dobu a putování hlavních hrdinů. Ač alegorický a náznakový, sahá až do hloubi lidských duší a silně se jich dotýká.
Hele, já vlastně nevim, jestli bylo autorovi do třiceti, když to psal, protože jsem o něm nic nenašla, ale mohlo by bejt, no ne? :D Podle fotky vypadá mladě a hodil se mi do čtenářské výzvy. A knížka byla taky fajn, dětská mi moc nepřipadala. I když já jsem prý byla taky chápavé dítě :)