Anna Kareninová
Lev Nikolajevič Tolstoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/143126/anna-kareninova-143126.jpg
4
2149
2149
Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Výmluvný postřeh giganta ruského realistického románu Lva Nikolajeviče Tolstého otevírá jedno z nejslavnějších psychologických děl v dějinách literatury, v němž si spisovatel po monumentální fresce Vojna a mír dopřál komornější zápletku a dalekosáhlým přetvořením látek módních romancí vyjádřil odpor k pseudomorálce „vyšších kruhů“. Inspirován skutečnou událostí, kdy se spořádaně vyhlížející mladá dáma vrhla pod kola nákladního vlaku, vytvořil Tolstoj příběh o skandálním poklesku „dobře provdané“ krasavice, která je přinucena váhat mezi salonním životem v nelásce a přirozeným právem na štěstí. Vzplanutí choti carského hodnostáře k důstojníku Vronskému, jež spisovatel umně proplétá s osudy a krizemi dalších příbuzných a přátel, je pro Annu o to tragičtější, že na rozdíl od dobových mravokárců nedovede být pokrytecká a milostný poměr ani jeho následky netají. Nesmrtelnost tohoto románu potvrzuje i řada fi... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1952 , Matica slovenskáOriginální název:
Анна Каренина (Anna Karenina), 1877
více info...
Přidat komentář
Anna Karenina sa podľa mojich informácií mala pôvodne volať "kniha o dvoch manželstvách" a možno by to bol nudnejší názov, ale asi by viac vystihoval celú situáciu. Vo všeobecnosti je príbeh Anny a jej vzťahov zúfalý a nakoniec asi ani nemohol skončiť inak...
Ke knize mě přivedlo filmové zpracování z roku 2012 s Keirou Knightley v hlavní roli. Film se mi hned zalíbil, tak jsem dala knize šanci. Bohužel mě docela zklamala. Ani by tolik nevadilo, že Tolstoj se více zaměřuje na situaci ruského hospodářství a život mužiků, Ale příběh Anny je z 800 stránek popsán tak na stovce, což mi přijde jako velká škoda. Z textu je patrné, jaký odpor k hlavní ženské postavě autor pociťuje a jak si více váží tradičního Levina, jehož příběh je popsán na zbývajících 700 stránkách. Určitě doporučuji přečíst jako klasiku. Každý si v knize najde něco, co se mu líbí – ať už je to milostné trápení Kitty, lhostejný Oblonskij a jeho nevěry nebo jeho sestra Anna, co se snaží vymanit z manželství bez lásky, a přitom si udržet aspoň nějaký společenský status, či právě Levin a jeho tradiční a zároveň pokrokové myšlenky.
Takže Anna Karenina...
Na čtení této ruské klasiky jsem se velmi těšila. Každopádně mě ale naopak velmi zklamala, a co hůř uvrhla mě do čtenářské krize.
Ano, linka s Annou a Vronským mě velmi bavila, ale kdykoliv přišel na scénu Levin umírala jsem nudou. Roztahané vyprávění, popisování a filozofování, které by se klidně dalo o půlku zkrátit nebo proškrtat.
Špatný to nebylo, ale nějak extra dobrý taky ne - 3,5
Tak jsem si po letech připomněla knihu kde kromě romanntické dramatické linky je román ruských dějin, její povahy a filozofie.Než jsem před lety jsi koupila knihu tak jsem viděla film v hlavní roli ze Sophii Marceau a Sean Beanem, který je za mě nádherně natočený a při čtení jsi vybavuji hlavní postavy.
Teď po dočtení se snažím pochopit, co nám Tolstoj chtěl příběhem Anny Kareniny/Levina říci. Snad asi to, že každý jednou umřeme a smysl života je v konání dobra a za tak krásnou myšlenku si kniha vysloužila tu čtvrtou hvězdu, jinak oproti opusu autora -!Vojny a míru, toto dílo dle mého zaostává. Ale psychologie postav je na úrovni a i takové kosení trávy dokáže Tolstoj popsat tak dobře, že vás přenese do parného léta mezi mužiky a doslova cítíte vůni luk a hájů ruské krajiny.
Kniha mi sice trvala velmi dlouho, ale byla neskutečná. Obě dějové linie - Anna a Vronský, Levin a Kitty, byly neskutečně zajímavé a dlouhé popisné pasáže mi vůbec nevadily. Četla se celá velmi dobře, závěr byl sice trochu nijaký, ale určitě stála za to.
To byla zamilovaná kniha mého dětství - určitě jsem to přečetla někdy na konci základní školy. Tenkrát se mi ohromně líbila postava Levina. Možná, že jsem byla na milostnou zápletku Anny a Vronského ještě malá..snad. Zato pasáž, kdy se šlechtic Levin vydává na pole, když je senoseč, aby se připojil k partě svých poddaných, pracoval s nimi a jedl z jednoho rendlíku, on - pán, zůstala na celý život. Jinak souhlasím, že některé popisné pasáže jsou zdlouhavé, i když ne všechny, mnohé líčení přírody, ruského venkova atd. je moc krásné.
(SPOILER)
Postava Anny je velice tragická. Poté co se jí podaří uchlácholit podváděnou švagrovou, upadá sama do prudké vášně. Přestože její manžel je více než shovívavý a vychází jí maximálně vstříc, Anně to nestačí. Rodinný krb opouští včetně syna a utíká za vytouženým milencem. Stesk po synovi však neutuchá a lásku k dalšímu dítěti žena již příliš nepocit'uje. Postupně u ní však propuká závažná duševní choroba histrionského typu. Anna je nespokojená, podezřívavá, žárlivá a pomstychtivá. Svůj život zakončuje nejen v zoufalství, ale i se zlobou a radostí ublížit svým blízkým.
Druhým nosným příběhem je postava statkáře Levina, který se zamýšlí nad smyslem svého života. Materiálně touží po konkrétní ženě, jež je pro něj dlouho nedostupná. Tuto nedostupnost si však způsobuje sám, nedostatkem sebevědomí. Nakonec se odhodlá a je vyslyšen. To mu ale okamžité životní štěstí nepřináší, je před ním duchovní hledání končící u Boha.
Oba tyto osudy se střetnou jen jednou, jejich setkání nemá žádný důvod ani důsledek, autor tak patrně plánoval na počátku, ale moc se to nepodařilo. V knize je mnoho dalších postav a dějů, které by se daly ku prospěchu díla hodně zredukovat ,ale k tomu se Tolstoj neodhodlal. Musíme se tak prokousat zdlouhavými pasážemi na lovu, zavařováním marmelád, volbami i obdobím kosení luk... Seznámíme se s postavami které jednorázově zaujmou, pak je opustíme a už se k nim nikdy nevrátíme.
Dílo se rozrůzňuje i stylem, zpočátku je pečlivější, časem se trochu unaví. Čtyři roky psaní jedné knihy jsou znát.
(SPOILER) Tuhle klasiku jsem mela v seznamu "jednou si ji musim precist" snad uz od stredni skoly. Od cteni me stale odrazovala tloustka knihy i pote co uz mi lezela v knihovne. Az jedno z letosnich temat ctenarske vyzvy "kniha o zakazane lasce" me prinutilo ji vytahnout. A dala mi poradne zabrat. Kdybych cetla samotny pribeh Anny, asi by to slo rychleji a moje hodnoceni by bylo pozitivnejsi, ale bohuzel velkou cast knihy zabira pribeh dalsi z postav - Levina a ten me priznam se dokonale nudil. Kdyz pominu, ze mi Levin samotny byl pekne nesympaticky, sahodlouhe pasaze, kdy Levin premysli o hospodarstvi, uloze rolnictva, smyslu sveho zivota atd. jsem priznam se po case jen tak preletla nebo primo preskocila. Osudy ostatnich postav v knize (krome Anny take jejiho bratra a jeho zeny nebo jeho svagrove Kitty, ktera se provda za Levina) byly pro me osobne mnohem zajimavejsi, zivejsi. A vlastni pribeh Anny, jeji puvodni odmitani Vronskeho, ktere se postupne meni v lasku, ktera vyusti v tragicky vztah, jeji postupne propadani depresivnim stavum, neshody mezi milenci, reakce okolni spolecnosti, moralni dilemata, laska k synovi versus laska k milenci - to vse bylo propracovano mistrne. Takze za samotnou Annu by hvezdicek bylo vic. Jen me opravdu zklamal konec - SPOILER, SPOILER, SPOILER (ktery ovsem myslim kazdy zna) - pote co Anna skoci pod vlak uz se k jejimu pribehu autor vubec nevrati (krome letme zminky o tom co se stalo s jeji dcerou a cca jedne stranky o tom, ze Vronskij odjizdi do valky) - misto toho nekolik poslednich kapitol knihy opet venuje Levinovi a jeho pro me nepochopitelnym dilematum. Marne jsem cekala jiny zaver/navrat k Anne.
Je úplně neskutečné, jak se můj dojem z Anny Kareniny mění v průběhu času. Dojem, sympatie, vztah k postavám jsou dnes diametrálně odlišné, než když jsem román četla poprvé. Dříve jsem s Annou sympatizovala, fandila její lásce navzdory, litovala její osud a soucítila na maximum. Dnes mi je spíše protivná. Neschopná vědět, co chce. Jít za tím. Je uvzdychaná, utrápená, nesnesitelná. Podotýkám, že poprvé jsem knihu četla na střední škole... O dvacet let později takový posun.
Čekala jsem víc. Vztah Anny a Vronského mi nepřipadal věrohodný. Spíše než o lásce bych mluvila o nějakém zalíbení, možná spíše úniku ze stereotypu. Anně se líbilo dvoření Vronského a Vronskému se líbilo to, že "má" ženu, která je ve společnosti oblíbená nejen pro svou krásu, ale i chytrost. Samozřejmě jim tento vztah nemohl dlouho vydržet. Myslela jsem, že jejich vztah bude něco na podobné bázi jako byl Evžen Oněgin a Táňa od Puškina. Anna si v podstatě celou knihu jen vzdychala, nevěděla, co chce a pak se divila, když nemohla mít vše. Předem věděla následky, ale stejně byla překvapená. Vronskij jí to vůbec neulehčoval a celou dobu jsem se divila Anně, že jeho chování akceptuje. Linka Levina nebyla špatná, občas zbytečné kapitoly, ale rozhodně mnohem lepší postava, než Anna.
Když to shrnu, měla jsem problém se do knihy začíst, ale nakonec se mi podařilo za necelé dva měsíce knihu přelouskat. Dávám si fiktivní splněno do čtenářského deníku, ale tím to pro mě končí. Anna si za vše mohla sama, konec knihy nepřinesl nic nového a vlastně jsem si nenašla postavu, která by mě opravdu zajímala.
(SPOILER) Román Annu Kareninu od Lva Nikolajeviče Tolstého jsem měl rozečtený velmi dlouho, protože jsem nebyl doma a na četbu nebyl čtyřicet dní čas. Takže jsem se musel dějově i vrátit. Je to román o Anně Arkaďjevně Kareninové, vdané ženě, která má manžela a syna Serjožu a přesto se zamiluje do hraběte Vronského. Anna dá přednost životu s hrabětem, kterého miluje, před svým manželským svazkem. Z počátku se to jeví jako nebeská láska, ale jak už to tak bývá, i v této velké lásce se objevují trhliny. Anna se musí vzdát svého syna, kterého vychovává její manžel. Anna je pro společnost nepřijatelná. Je vdaná, ale s manželem nežije. Má milenecký vztah, ale nic víc z něho být nemůže, protože její manžel neschvaluje rozvod. Pro společnost je tedy spíše vyhnancem a je plně odkázána na lásku Vronského. Životní cestu Anny a Vronského sledujeme celou knihu. Rovněž se zde vyskytují jiné postavy a vztahy. Stěpan Arkaďjič Oblonskij, bratr Anny a jeho žena Darja Oblonská, Konstantin Dmitrič Levin, Kitty Ščerbacká, bratři Levina: Nikolaj Levin a nevlastní bratr Sergej Ivanovič Koznyšov. To jsou hlavní postavy knihy. Musím říci, že je to dost náročná kniha, která se zabývá hodně morálními i náboženskými dilematy, smyslem života. Všechny postavy se v románu vyvíjí a prochází katarzí. Nicméně i když dávám plný počet hvězd, byla kniha pro mne místy nudná, nebo lépe řečeno těžká. Zločin a trest od Dostojevského se mi zamlouval více. Hodlám si ale přečíst i Vojnu a mír od Tolstoje a to bude asi ještě těžší náklad. Postava Konstantina Levina mi byla rovněž sympatická, hlavně její katarze, méně zajímavé pro mne bylo ruské hospodaření Levina, protože Levin vlastní pole i honitby. Jen ten konec jsem si představoval trochu jinak a jak to dopadne, to už si přečtěte sami. Román Anna Karenina mě zaujal. Další přečtená klasika, která pro mne byla těžká, ale i obohacující, to je nepochybné. Tímto se s Annou Kareninovou loučím a mrzí mě, že jsem na knihu neměl více času a musel jsem čtení přerušit. Knihu mohu a určitě rád doporučím všem romantickým duším, kterým nevadí mírné a postupné gradování dějě s občasnou stagnací.
(SPOILER)
Ach, nešťastná Anna vláčející následky svého činu.
Byla mi nejprve sympatická, ale po její nevěře se mi začala vzdalovat. Chování a myšlenky v rozporu s jejím dřívějším "já".
Chce rozvod × chce Serjožu
Chce život s Vronským × nemá ráda jejich dceru
...tak si holka vyber, co vlastně chceš.
Nevím proč, ale smrtí Anny Arkaďjevny se mi nechtělo číst dál. Přišlo mi, že její smrtí by měl příběh skončit, i když mě zajímaly reakce a pocity (viny - že Vronskij?) ostatních postav :) Ale nemohla jsem se začíst - mozek jako by mi naprosto vypnul a nebyla jsem schopna vnímat, proto jsem to rychle prolistovala.
Keď som knihu čítal v puberte, bol som na strane Aničky. Keď som knihu čítal v 18. roku života, bol som na strane jej starého manžela. Keď som knihu čítal tretí raz (a naposledy), ešte viac som znenávidel lapikurkára Vronského, Annine osobnostné rysy sa mi podobali na tie v mojom okolí (samovražda nie skrzeva Vronského, lež skrzeva sklamania zo sveta), a jej starý manžel sa už nejaví v takom dobrom svetle. Tak či onak, určite stojí za prečítanie.
Dlho som sa jej vyhýbala, ale nakoniec som neodolala novému slovenskému prekladu a kniha a príbeh mi učarovali. Je to skvelé čítanie.
Anna je atraktivní a inteligentní členka petrohradské smetánky, manželka a matka syna Sergeje. V manželství se však necítí spokojená, takže když se jednoho dne objeví přitažlivý Vronski, Anna se rozhodne vše hodit za hlavu a odkracet za hlasem svého romantického srdce. Přichází tak o syna i své privilegované postavení. Postupně se ukazuje, že ani Vronski není ideal. Ovšem mosty jsou definitivně spálené a Anna vidí jediné východisko....
Tento roman jsem kdysi objevila na českém velvyslanectví v Tel Avivu a během čekání na vyřízení svých záležitosti jsem se do něj zacetla - bylo povoleno si ho vzít - a prelouskala ho během tří večeru. Šlo o starší vydání, takže jazyk byl poněkud archaický, ale to tomuto klasickému románu neubralo na kvalitě.
Náročnější čtení, příběh velmi pomalý, ale obsahově vydařené dílo...ikdyž rozkol mezi Annou a Vronskim v závěru a smrt Anny je věc, o které se dá velmi polemizovat, i z takové situace se dá vyjít bez újmy na životech, názor, že pro lásku se má i zemřít prostě není mým osobním přesvědčením...navíc žárlivost Anny na konci knihy mi byla dost proti srsti a do té doby krásný milostný příběh značně klesl kvalitou...láska má být bezpodmínečná a plná důvěry, ne zabitá žárlivostí...
Od poslechu této audioknihy jsem čekala, že mě navnadí k tomu, abych se vrhla na knihu. Ale ukázalo se, že je to zvuková forma emocionálního sebepoškozování. Všichni známe notoricky známý příběh nešťastné lásky Kareniny a Vronského z nespočtu filmových zpracování, ale toto bylo něco úplně jiného. Silný příběh, který nám v každé fázi našich životů odhalí něco jiného. Láska, která vede k tragédii. P.S. Zajímalo by mě, kdo byl Tolstého inspirací pro Annu. Tu dámu totiž musel hodně nemít rád.
Štítky knihy
nevěra 19. století Rusko zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování ruské romány
Autorovy další knížky
| 2012 |  Anna Karenina |
| 1969 | Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
Mám k tomu jediné (nemám, ale to by bylo na dlouho):
Anna s Vronským představují vše, co je mi lidsky odporné.
Na ruské literatuře miluji to, že nádherně zrcadlí tamní společenské klima. Což je teda stěžejní vlastnost takřka každé národní literatury, ale čím dál jsem přesvědčena o tom, že (klasičtí) Rusové to umí zkrátka ještě o několik levelů lépe nežli kdokoli jiný.