Apatie k ďáblu
Nick Kent
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/208285/mid_apatie-k-dablu-208285.jpg
5
18
18
V memoárech Nicka Kenta, hudebního publicisty, jenž svá nejlepší novinářská léta strávil jako dopisovatel světoznámého New Musical Expressu, před námi ožívá rocková scéna sedmdesátých let. Jde o barvité a vzrušující čtení, plné zajímavých postřehů a osobitého humoru, v němž se autor snažil postihnout vše, co považoval na této často mytologizované éře za důležité. Z plejády osobností, s nimiž se ve zmíněném období na obou stranách Atlantiku osobně setkal, jmenujme alespoň ty, k nimž měl nejblíž a kteří podle něj určovali hlavní trendy vývoje – Led Zeppelin, Rolling Stones, Iggy Pop, David Bowie či Sex Pistols, ve kterých dokonce krátce hrál na kytaru. Jako temná niť se celou knihou line autorova celkem upřímná výpověď o jeho dlouholetém boji s tvrdými drogami, jež ho málem zabily.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry Umění
Vydáno: 2013 , MaťaOriginální název:
Apathy for the Devil: A Seventies Memoir, 2010
více info...
Přidat komentář
Jedna z nejlepších a nejzajímavějších rockových knížek. Čekal jsem jen obyčejný životopis rockového novináře, ale jde o opravdovou studnu informací. Divím se, že si Kent na všechno tak dobře pamatuje, když nějakých dvacet let byl v drogovém limbu. Nicméně tato kniha by neměla chybět ve sbírce rockového fandy. O některých faktech v knize však lze polemizovat a s některými názory Dicka Kenta rovněž nesouhlasím, ale to není stížnost. Knihu jsem četl několikrát a ještě párkrát jí v životě číst budu.
Čakal som, že táto kniha bude mať viac komentárov, ale čo už, tak aspoň pridám ten svoj. Dozvedel som sa z nej mnoho nových zaujímavých vecí, týkajúcich sa hudby, ktorá ma baví a zaujíma. Taktiež som rád, že tie turbulentné roky pán autor prežil a neprefetoval sa až do víťazného konca. Asi by som si celkom rád prečítal aj Těžkej nářez, hm....
skvěla a drsná kniha o 70 letech v rockovém průmyslu člověk se někdy diví že to autor přežil a nejen on
Jde o skutečně syrové svědectví, které vyvrací spoustu mýtů, které ohledně 70. let vznikly. Nejde o žádnou povrchní novinařinu, ale o velmi osobní výpověď člověka, který se určitou dobu pohyboval ve společnosti takových lidí a kapel, jakými jsou třeba Iggy Pop, Rolling Stones, David Bowie, Led Zeppelin...
Rozhodně to není lehké čtení a dost možná přijdete o spoustu iluzí ohledně hudebního průmyslu. Zároveň sledujete příběh člověka, který pozvolna upadá do pekla tvrdých drog a prakticky až na úplné dno, ze kterého se mu naštěstí – narozdíl od většiny ostatních – podaří uniknout.
Kvůli všudypřítomným drogám pro mě nebylo jednoduché knihu přečíst na jeden zátah a hned po skončení jsem ji vrátil. Celkem mě to znechutilo.
Teď se k ní však po několika měsících vracím a dokonce jsem si ji koupil.
V hlavě mi totiž utkvěla spousta zajímavostí, co se týče vzniku jednotlivých alb, nebo z osobního života interpretů, zákulisí kapel.
Myslím, že z rockové historie mám toho načteného poměrně dost, ale tady jsem narazil na opravdu nové zajímavosti z přímých vzpomínek.
Doporučuji, pokud nejste slabá povaha a při čtení zvládnete všudypřítomnou pachuť drog.
V knize opravdu nehledejte mír a lásku let šedesátých. Tady místo veselých tripů a vůně trávy hraje hlavní roli heroin.
Strhující svědectví člověka, který byl v sedmdesátých letech, v těch bohatýrských, dekadentních a sebedestruktivních časech rokenrolu, přímo u zdroje. Kent musel být svého času asi dost nesnesitelný pičus, ego plus drogy je ničivá kombinace. Nicméně schopnost sebereflexe mu nechybí a s odstupem let si dokáže nasypat na hlavu slušnou porci popela. A samozřejmě nejen sám sobě. Není a nemůže být objektivní, ví to a nehraje si na nestranného soudce, servítky si ale nebere. Padni komu padni, hvězda nehvězda, upřímně a na rovinu. Mezi nejzajímavější pasáže určitě patří vyprávění o Kentově krátkém angažmá v začínajících Sex Pistols a vůbec o jeho často divokém obcování s britskou punkovou scénou. V té době už na feťácké spirále nabral slušnou rychlost, takže o to jsou ty historky šťavnatější. Na druhou stranu k rockovému bulváru mají Kentovy memoáry daleko. Tak jako uměl psát o hudbě s nadšením i poučeně, přistoupil poctivě i k vlastnímu příběhu.