Apokryf o hraběti Šporkovi a Epilog
Jan Žáček
Historický román z tzv. doby temna přivádí na scénu zajímavé osobnosti Františka Antonína hraběte Šporka, Matyáše Brauna, pátera Koniáše a mnohé další z okolí Kuksu.
Přidat komentář
Je to poctivě napsaný historický román, objektivně to uznávám, autor prokázal velkou erudici a i literárně se jedná o zajímavé dílo. Problém ovšem je, že jsem se při jeho čtení spíše nudil. Takže výsledný dojem je poněkud rozporný. 70%
Vynikající historický román z období, o kterém se moc nepíše (až teď Skláři). Asi pod vlivem Jiráskova Temna. Je to škoda. Nevím, jak mi mohl v roce 1988 při čtvrtečních frontách utéct. Na svoji dobu se divím, že vůbec mohl vyjít. To líčení jezuitů a především Koniáše absolutně neodpovídá tehdejší doktríně. A všem doporučuji prohlídku nádherně opraveného Kuksu i přilehlé Kalvárie.
Barvitý popis kukských reálií včetně činů svérázného hraběte v době hledání náboženské svobody coby boje proti "černému panstvu" a "jedinému správnému myšlení". Psáno čtivým pseudoarchaickým jazykem. Jak aktuální v době tahanic kolem stavby repliky Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze ...
V knize se také dozvíte o vzniku první učené společnosti v Habsburské monarchii se sídlem v Petrášově paláci v Olomouci.
Autorovy další knížky
1988 | Apokryf o hraběti Šporkovi a Epilog |
1995 | A oddělil světlo od tmy |
1997 | Demloviana |
1990 | Nesklopím očí svých |
1978 | Dřevoryt o knězi a rychtářovi |
Text vpravdě barokně košatý čte se zprvu trochu těžce, leč s postupujícím dějem vtahuje svého čtenáře stále více a více do soukolí fenoménu, jímž "světoznámé" lázně v Kuksu a hrabě Špork - což vpravdě jedno jest - bez jakékoliv pochybnosti byly.
V předchozím odstavci jsem si dovolil trochu parafrázovat styl autora, jehož román popisuje slavný spor mezi Šporkem a královskými úřady resp. jezuity z pohledu knihovníka Domu filosofů. Reálie měl pan Žáček nastudované velmi přesně. Jen mě trochu překvapilo, že do knihy nezakomponoval Šporkova pobočníka Rakovského. Zdá se, že tento jediný pramen buď neznal nebo neuznával.
Celkově je ale román velmi čtivý a potěšil mne nejen dobrým zpracováním tématu, ale i občasnými perlami, které se v textu objeví. Z těch duchovních je to postava Juana de Mariany, kterého jsem dosud neznal. Ze světských bych vybral například citát, popisující mezigenerační zkušenost starou jako lidstvo samo: "Tihle mladí lidé trpí omylným pocitem, že Historie se nacházela při jejich příchodu na svět teprve v zárodečném období a teprve oni jsou povoláni vtisknout chaosu řád..."