Aristos
John Fowles
Aristos je knihou poznámek a myšlenek, které se autor snažil vyjádřit v sumarizaci toho, čemu věřil a čím se řídil v životě i při psaní svých stěžejních knih (Sběratel a později i Mág). Do názvu ukryl víru, že žijeme to nejlepší, nebo nejlepší možné, co se v dané situaci žít dá. I když kniha (druhé, upravené vydání) vznikla před čtvrtstoletím, její poselství je stále platné. „V knize Aristos je mým prvořadým zájmem chránit svobodu jednotlivce proti hrozbě všech tlaků, které ho v našem století nutí k tomu, aby se přizpůsobil. Jedním z takových tlaků, který působí na nás na všechny, a zvlášť na ty, kteří se dostali do veřejného povědomí, je snaha označit člověka tím, za co dostává peníze a získává slávu – označit ho jako to, k čemu ho jiní lidé nejvíc chtějí využít. Řekneme-li o člověku, že je instalatér, popisujeme pouze jednu stránku jeho osobnosti a zároveň celou řadu jiných stránek zamlžujeme. Jsem spisovatel a nestojím o žádné konkrétnější vězení, než je to, které jsem sám vyjádřil pomocí tištěných slov. Z osobního hlediska jsem tedy tuto knihu napsal hlavně proto, abych oznámil, že nehodlám vstoupit do klece s visačkou romanopisec.“ John Fowles... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2007 , Kniha ZlínOriginální název:
The Aristos, 1968
více info...
Přidat komentář
Nechci znít stejně dogmaticky jako samotný autor, který zde - přes zjevnou snahu z jeho strany - poskládal páté přes deváté, bez ladu a skladu. Záhy jsem nesouhlasila s většinou překládaných myšlenek a důvod je zřejmý, nemáme stejný názor na to základní, nesdílíme stejnou víru v Boha, nebo nesdílíme víru ve stejného Boha (a to snad pořád v rámci víry křesťanské).
Od toho se nedá nijak odhlédnout, ale pokusila jsem se trochu objektivněji jednotlivé myšlenky zkoumat, nicméně nešlo to.
Už odstavec 2, kde autor úvodem předesílá: "Toto je pouze jedna strana dialogu. Já něco tvrdím a ty, pokud chceš, mi to vyvracej." Bohapustý (doslova) a přezíravý nesmysl: ty (autore) na příjmu nebudeš, tak jaképak vyvracení.
V mnoha bodech samotného filosofování je první věta docela líbivá, že by jí člověk okamžitě uvěřil, ale než má šanci si to srovnat v hlavě, přijde druhá věta, která tu první vlastně podtrhne, neboli navrhne na její podporu něco vlastně zcela opačného, nebo nesmyslného. Např.: "Kdyby se našel důkaz, že existuje posmrtný život, samotný život by se nenapravitelně pokazil. Byl by k ničemu a sebevražda by se stala ctností." Jak druhé vyplývá z prvního? Kde se tam vzala ctnost? (v posmrtný život nevěřím stejně jako autor, ale s těmihle vývody prostě souhlasit nemůžu).
A tak by se daly autorovy myšlenky rozebírat kousek po kousku, ale nevidím v tom valný smysl...
(Vlastně ty nejzajímavější myšlenky jsem našla v Předmluvě k novému vydání.)
Teprve teď jsem si všimla, že ta kniha je vlastně padesát let stará, takže jsou to myšlenky třicátníka, nikoli zralého muže, na sklonku kariéry a života. Takže to možná vysvětluje tu zarytou dogmatičnost ;-)
str.44
35. Řidič nákladního auta plného nebezpečných výbušnin je opatrnější než řidič s nákladem cihel. A řidič,který veze nebezpečné výbušniny a nevěří v posmrtný život,je opatrnější než řidič,který v posmrtný život věří. Všichni sedíme v nákladáku plném nitroglycerinu.
Vlnky se houpou,větší vlny se lámou o utesy,nekonečno si houpá s časem v bezbřehém oceánu nekonečna věčnosti,jen nám tady dole na domovském plavidle hodně věcí již pár stovek let stále nedá spát.
ARISTOS
Dobrý revoltující svým zpusobem existencionální,vubec ne romanopisec i to je spisovatel a ještě tedy hlavně právě,člověk John Fowles.
Soubor Kafkovsky Matrixovských - Camuso Twainovských myšlenek nepodléhajícím iluzorním stavum této planety,které vytváří leckdy jen chorá mysl savcu,kteří si říkají lidé. Pro čtenáře kteří podobně smýšlejí se tam najdou lecjaká podnětná zamyšlení. Jak říká klasik,peníze nejsou duležité,jen jsou občas potřeba. Chudí bohatí,staří mladí,naštvaní štastní,nevěřící věřící atd. Jedno bez druhého nefunguje,tak to prostě chodí,ale šlo by to i o trošku lépe,někdy stačí ohleduplně nešlapat po krásném trávníku i tak lze v malém zachranovat naději na lepší společnou pout na smítku ve vesmíru v našem modrém domovském přístavu.
Trošku zamrzí,že tu není více hodnocení a přitom se zde na Databázi knih jiná autorova dílka těší velké oblibě. Taková knížka si zaslouží pozornost,ne třeba vyloženě u každého,ale možná právě pro vás se stane také srdcovkou.
Pátá kniha od J.F., kterou jsem přečetl a od ostatních čtyřech se odlišuje svojí nerománovostí. Pak samozřejmě chápu, proč není tak čtená jako jeho ostatní díla. Nebylo to jednoduché čtení ani příliš záživné, ale čtení podněcující k zamyšlení, čtení ke kterému je potřeba přistupovat opatrně a s chutí přemýšlet. Fowlesovy romány obdivuji nejen po té vypravěčské stránce, ale i proto, že se nám vždy snaží alespoň částečně interpretovat příliš složitý svět. Tato kniha jak sám Fowles v předmluvě zmiňuje je napsána takovým stylem, který mnohé může odpoutat. Je to vlastně takový osobní manifest bez příkras a kudrlinek, upřímný projev individuálních zásad, názorů, postřehů apd. Můžete nesouhlasit, hanit i nadávat, že nechápete nebo že to nedává smysl.