Arndtova abeceda
Jan Arndt
Knížka je svého druhu originálním produktem 2 v 1: grafik Jan Arndt (1982) vytvořil autorské písmo Noise Assault Agency Budweiss (NAAB) a zároveň nad písmeny abecedy volně asociuje a z roztříštěných vzpomínek skládá tragikomický obraz svého dosti divokého dětství i dospívání na přelomu tisíciletí. Pohledem anarchizujícího outsidera bezděky zachycuje i širší dobovou mentalitu. Silnou stránkou Arndtovy abecedy je expresivita „krvavých“ liter i jeho klukovských a mužných dobrodružství kombinovaná s cudnou senzitivitou.... celý text
Přidat komentář
Bom dia.
Tady vaše LPG literárních rozumů! Honza Arndt by si měl změnit příjmení, páč to neumím vyslovit. Mohl by se jmenovat třeba Bonboniéra, nebo Televize. To jsou jednoduchá slova. Ještě, že tu jsem, abych všem tak hezky poradil!
Abeceda je sbírka povídek nebo paměti nebo co to kurňa je, a sype to solidně. Někdy je to silnější, někdy slabší, ale smrdutej styl a lá "švih švih Budějovice" to drží v pěkně zábavný rovině, i když se tam zrovna řeší nějaký hovna. Já jsem byl pobavenej. Knihu doporučuji, lepší než Silvestr s Mirkem Dotunilem.
Honza Arndt jistě umí vyprávět, o tom není pochyb, a taky má co vyprávět. Zejména devadesátky a vzpomínky na ně popisuje s důvtipem a (sebe)ironií, v níž vyniká. Celkově ale sbírka působí hrozně nevyváženě, chtělo by to více redakční práce.
Tohle hodnocení bude zkrátka těžký. Hanzeho (a některé z lidí v knížce uvedené) totiž osobně znám. A mám ho moc rád. Honzík je člověk renesanční s duší umělce. Mimo jiné jsem s ním měl možnost sdílet desetidenní kapelní turné a byl to krásný zážitek. Putyk jsme sice vymetli nepočítaně, ale navštívili i několik hradů a dalších zajímavých míst včetně galerie. Jeho specifický smysl pro humor mi zkrátka sedí. Takže mi perfektně sedla i tahle knížečka. Někdy to sice může vypadat, že přehání, jenže já u naabáků na bytě taky byl, takže vím své. A žeru mu to i s navijákem.
Tohle je prostě ten štyl, kterej miluju. Nepopírám, že se s autorem znám a že si tedy asi i živěji umím představit všechny ty historky a scénky, myslím ale, že i ti, kteří se s Honzou nepotkali, si užijí dost. Někdy to není veselý čtení, ale co v životě je. U většiny "písmen" jsem řvala smíchy, výstižné věty a spojení, kouzelný historky a knajpách, holkách, divnejch pavoucích lidskejch. Paráda.
Jediný, co mě sejří je, že lidi by přece neměli bejt talentovaný takhle renesančně - nestačilo by Arndtovi, aby byl dobrej grafik? Musí ještě fušovat do literatůry?! :)
Typograf Jan Arndt navrhl pro svou diplomovou práci abecedu, která je základem pro tuhle knihu, ke které připojil krátké vzpomínky na svoje dospívání, pojící se k jednotlivým písmenům/znakům. Příběhy jsou většinou prosáklé záškoláctvím, vandalismem ("Vzduchovku jsem používal jen ve svazarmu nebo ke špinění prádla naší matikářky, co měla balkón přes ulici"), chlastem, lehkýma drogama, něco málo se z toho člověk dozví o Arndtovi, jako člověku, o sígrovi, potížistovi, co se nikdy nějak netrápil tragédií života, co rozuměl sociálně slabším, byl ANTIFA, co měl i kolikrát kuráž, nebo jen sdostatek ignoranství... a v tomhle ohledu mě to spíš v té jaksi nemastné popisnosti jeho stylu přimělo se zamyslet nad tím "českým stylem" dospívání a žití, nad tou mentalitou, která v sobě nese jistou podlost, která se táhne s vůní kuřiva, laciné revival hudby, chlastu, hospod a jak je člověku z toho všeho vlastně špatně a jaké lidi taková kultura vlastně tvoří (začarovaný kruh) a že vlastně není divu, že chceme jen píchat (a ne skutečně milovat), mít se líp než soused, že si furt stěžujeme, ale vlastně nerozumíme citům, a že vždycky je tak nějak vše špatně, protože v našich činech postrádáme hloubku a ducha... bloudíme se zamlženou hlavou, po povrchu, jako taková banda hyen.
Nevím proč mě nejvíc dostala historka, kde jel vymóděnej Jen do Brna, za holkou, která ho tam sama pozvala, krátce se s ním sešla, aby mu pak řekla, že se vrátí a sejdou se později a nechala ho tam samotnýho (překrásně a v kostce přístup žen, když z muže nic nemají) a on se tam mezitím ožral a bloudil...
"Kroužím po Cejlu asi hodinu a hospodu s muzikanty nemohu zaboha najít. Zato vidím dva cigoše dost veksláckýho střihu. S jistotou, že mi ty dva štramáci dobře poradí, beru jejich směr. Už z dálky na ně mávám, aby mi v mém stavu někam neodešli.
Kluci... Netušíte, kde je tu taková cigošská hospoda s muzikantama? Musí to bejt někde tady. To vy dva musíte vědět.
Chceš přes piču, gadža?
Mě nemůžeš bít, já jsem antifašista Honza Arndt z Českých Budějovic, já jsem s váma, já se za vás peru, povídám v tej tyrkysovej vestě.
Aha, aha... To je tady, pojď dovnitř, gadža, říká ten větší vekslák.
(...)
"...Zbytek večírku mám v mlze. Vím jen, že jsem se ráno probudilv křesle a slečna Larisa mi děkovala za to, že jsme si hezky popovídali. Zeptal jsem se ze slušnosti, jestli jsem moc nezlobil, načež mi Larisa řekla, že ne. Celou noc jsem prý tančil a žvanil s holkama a ochrankou. Mám se prej zase zastavit a dostávám telefonní číslo.
Je deset dopoledne, stojím na ulici a ve fusekli nic nemám. Jdu na stopa a do toho mi přijde zpráva od Lenky: DOUFAM, ZE SE NEZLOBIS, BYLA JSEM UNAVENA, ZAS NEKDY PRIJED."