Arthure, ty děvko umění

03.07.2020

Je velmi matoucí, že v knize není nikde zdůrazněno, že se jedná o fikci. Ano, čtenář si to může domyslet již z kolonky "autor knihy", vnímavější čtenář by to potom jistě pochopil i časem při čtení. Ale zřejmé to není a skoro bych se také nechala nachytat v tom, že vlastně nejde o "dopisy Paula Verlaina Arthuru Rimabaudovi", jak se uvádí na obálce, ale o "stylizované / fiktivní dopisy...". Tato nesrovnalost mi vadí, na druhou stranu mohu tímto složit obrovskou poklonu autorovi, že dokázal tak "věrně" stvořit korespondenci směřovanou od Paula k Arthurovi. I když samozřejmě je tam pořád ta otázka, co je to "věrně", jelikož pravou povahu básníků neznáme. Mně osobně přijde základ této smyšlené korespondence přiléhavý (přiléhavý mé vlastní představě o vztahu Verlaina k Rimbaudovi), ale trochu mi přijde, že jde o přílišné fyzično a opravdu vyhraněnou patologickou touhu směřující až k šílenství. Ano, tímto směrem ten "nezdravý", ale krajně inspirativní vliv Rimbauda na Verlaina také cítím, ale je to pro mě prostě za hranou mé představy o daných básnících. Ale kdoví, realita mohla být třeba ještě dále. Těžko tedy hodnotit, minimálně z hlediska vztahu k historické skutečnosti. Z hlediska čistě literárního se také těžko hodnotí, jelikož mají "dopisy" až přílišný vztah k reálnému základu a nejdou takto odosobnit. Celkově bych ale řekla, že mě tato kniha dostala, a to více, než když jsem ji četla poprvé před 8 lety. Tehdy jsem ještě nedozrála k tomu správnému procítění. Teď se mě to dotýká, a chtěla bych říci, že skoro nejen obrazně. K oběma básníkům, k jejich dílu, chovám intenzivní city, především k Rimbaudovi. Proto bych řekla, že Verlaina téměř chápu. A že vlastně také chápu, jak to pojal pan Georgiev a jsem za to ráda.