Asklépiovi kohouta

31.10.2023

Po vypití jedu Sókratovi farmakolog zkouší cit v nohách a následně i výše po těle. Těsně před smrtí Sókratés vyřkne svá poslední slova: „Kritóne, Asklépiovi jsme dlužni kohouta. Dejte mu ho a nezapomeňte!“
Jako by Holan chtěl upozornit, že i jeho čas se naplňuje. A po letech mlčení (vynuceného), nastal jistý čas nakumulovaného zhnusení. Už vstupní DOBA je plná hnoje až k lejnu mágů, brčálovitá močůvka stéká na zasvěcené louky pod hvězdnatě uhrovitým nebem s nádorem luny, a umím si představit jejich výmluvy (zakazovatelů) - „JE doba, to nejsme my!“ Jako bych slyšel to staré česká Já nic, já muzikant. Tolik k té Době. (Verše jsou z let 66-67.)
Hned dál je definováno SLOVO jako strach ze smrti. A také, že jednou budem bezejmenní Vejde-li před oponu hnus, pak zoufalství je za ní, píše dál autor. Vysmívá se: ...jde-li vám o to, jak se šatit v krvavé tragédii až do nahoty (Tolik přetvářky kolem) Úvahy o smrti. A k tomu se přidává určitá redukce sexu na dědkovské vize: časté močení (močí nejen psi při slávě čubek, ale i ženy na Orfea – teritorial pissing?), varlata dramatu, ohanbí Helenino ozářené požárem Tróje, těžké obsese - ceckatá vytahaná oblaka s žilkami, povšechtné cáry červánků jako košile z měsíčkujích kurev (přece jen už mu bylo přes šedesát, proto tu jsou asi Holanovy ženy tak šeredné). ZA DEŠTIVÉ NOCI mu osud, který má naschvál jiný hlas radí, aby se zasnil, ale on si ze vzpomínek nemůže vybrat nic...leda stárnutím omládlé utrpení. Láska a život jsou soustavně pošlapávány (bezmocně mlčí tvůj život, ztracený v srdci, nenalezený v lásce nesmyslnost života se může spolehnout jen na pohlaví...nasloucháme ne jen na chvíli volání pouze trpného pekla také nám chybí mnohé, i když milujem: tak láska nebo vůle). Ve svém smutku konstatuje že i hoře je vášeň, která chápe, jenomže bez lásky. A hovna stárnou před jarem a kde močící osud vybírá současné i milostné. A jako by tu bylo stále ještě málo sebevrahů.
Samozřejmě jsou tu i jiná témata. Ale na konci sbírky je život definován jako kus zdi (mohl bych napsat pink floydovské another brick in the wall) živené smutkem a užírané močením fantómů, kteří ji pak přelézají. A básník se ptá: Ano, ale na kterou stranu, když se stále dohadují, zda zde a jinde je vrozené?
TO JENOM SMRT je bez otázek Sama Umění pro umění.
PS.: prý gnómická poezie (Gnómická poezie - Skládá se ze smysluplných výroků vložených do poezie na pomoc paměti. (To nám tedy pomoh!) Gnómové byli známí Řekům jako trpaslíci, z řeckého slova pro „názor“. A Gnome byl definován alžbětinským kritikem Henry Peachamem jako „rčení vztahující se k mravům a běžným praktikám lidí, které s výstižnou stručností prohlašuje, co by se v našem životě mělo dělat, nebo nedělat“. )
Tak tedy vnímá svět kolem sebe stárnoucí Holan...