Ať na mě prší život
Nuria Amat
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31882/bmid_at-na-me-prsi-zivot-hOx-31882.jpg
3
25
25
U této autorky bychom obtížně hledali tradičně vystavěný příběh, její knihy jsou na první pohled přerušované, osamělé reflexe, vzpomínky, poznámky, náznaky, útržky. Podobnost se stylem francouzské prozaičky Camille Laurens je patrná, ale Španělka je mnohotvárnější a niternější. Pokud je literatura sebereflexe a (auto)terapie, zde to platí dvojnásob: autorce zemřela ve třech letech matka, měla problematický vztah k otci, který se promítl do vztahu k oběma jejím manželům (dnes už přiznává, že autorem starší dcery je Samuel Beckett. Ale to, co vzniká v knihách, nejsou prvoplánové autobiografické příběhy. Jsou to dokonale komponované osobní prožitky psané jednou nádherným básnickým jazykem, podruhé surově a bezohledně hodnotící vlastní minulost: o matce a otci, dětech, přátelích, milencích. Tak trochu „soupis životních traumat“, vše, co se mi stalo a jak jsem to zpracovala… Nuria Amat řeší v každé kapitole svůj vztah k té či oné osobě. Nuria Amat (1951) je významná španělská prozaička. Vydala dvě desítky děl románových i literatury faktu. Je přispěvatelkou prestižního deníku El País. V češtině se představuje poprvé.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , OdeonOriginální název:
Deja que la vida llueva sobre mi, 2008
více info...
Přidat komentář
Kniha plná slov. Děj není podstatný, neboť vlastně žádný není. Autorka popisuje slovy svoje emoce, myšlenky, rozličné vjemy kolem sebe. Dokáže stvořit spousty zajímavých obrazů. Jistě by to stálo za znovupřečtení, jen se obávám, že na to sílu mít hned nebudu. Autorka míchá koktejl, kdy nepoznáme, co prožila na vlastní kůži a co je autorský přídavek. Místy mi to připomnělo texty Woolfové, kterými se taky těžko prokousává, i když mají svou hodnotu a váhu. Tato knížka není pro každého.
Napsáno je to skvěle, jazyk se čte krásně. Ale ač jsou mi autorčina témata blízká, její myšlenky, názory a pohled na svět jsou pro mě nepřijatelné a po většinu času jsem s nimi bojoval. Několikrát jsem chtěl knihu vzdát a pak se mi zase nějaké moudro zalíbilo, aby mě donutilo pokračovat. Jednu hvězdu navíc dávám za 29. dějství.
Také niečo som si už dlhšie potrebovala prečítať. Kniha je veľmi poetická, plynule prechádza z rozprávania hl. hrdinky do rozhovorov postáv a pasáže/"básne" či "listo-úryvky" dotvárajú celkovú melancholickú atmosféru. Zo začiatku som mala problém zorientovať sa, kto je rozprávačom, či ide o hrdinku, ktorá sa retrospektívne vracia do svojej minulosti alebo ide o rozličné postavy a čítam zároveň aj príbeh jej matky či dokonca dcéry. Neprezradím ako to je, aby som niekoho neovplyvnila :P len poviem, že na jednom mieste to autorka vyjasní a funguje to ako geniálne rozprávačské alibi v prípade textu, ktorý tvoria lyrické útržky, rôzne fragmentárne reflexívne záznamy, poznámky, ...
Skvelé boli aj reflexie o jazyku a chápaní sveta; úvahy o písaní, zmysle a význame slova, reči, prepletenosti tvorenia a života/smrti. Písaní ako (auto)terapii dáva táto kniha hlbší zmysel. :)
A áno, tematizovanie smrti autorka zvládla bez pátosu, na mňa pôsobilo veľmi autenticky a zdôraznilo emotívnosť celej knihy... Ešte dodám, že ide o veľmi "ženský" text, možno uvažovať i o feminizme, zvlášť pri problémoch, na ktoré autorka citlivo upozorňuje (nemoralizuje) cez prežívanie postáv - napríklad prehliadanie násilia v rodine, "priesvitné" obťažovanie na verejnosti, odsudzovanie ženskej emancipácie a podobne. Myslím, že sa k tejto knihe ešte vrátim :)
Vytkla by som len ten pátos v básňach, už toho bolo na ten priestor veľa, príliš nasýtené, "preemotívnené". Možno to bol aj zámer, skôr si však myslím, že ide o vec prekladu a španielsky čitateľ by si to ani nevšimol...
Úžasná kniha, i když je psaná hodně negativně a na zamyšlení, moc se mi líbila. Je vidět že je psána opravdu ze života a ne z pohledu člověka s růžovými brýlemi.
Nebylo to lehké čtení. Ze začátku si myslela, že knihu vzdám, proč ke své špatné náladě přidávat ještě autorčinu depresi? Ale ono to nakonec zapůsobilo docela očistně. Někde v půlce knihy jsem začala mít pocit, že se mi docela podařilo se na autorčino myšlení napojit a čtení jsem si docela užívala. V závěru už na mě té deprese ale bylo přece jen moc, jsem ráda, že jsem knihu konečně dočetla.
Kniha se velice dobře četla, i když text nebyl zcela souvislý, neměla jsem problém se v něm zorientovat. Krátké básně velice dobře dotvářely atmosféru knihy. U spousty autorčiných životních poznatků jsem se zastavila. Nebyla to jen tuctová kniha, která ozdobí polici, ale bylo zde i dost věcí k přemýšlení.
Znovu podivná zlátanina, ktorá namiesto posunu dopredu znamená skôr veľmi nešťastný ohľad do zadu. Nečítať, nechať tak, zapadnúť prachom.
Nějak jsem to nepochopila :(, tak ještě jednou a lépe, ale asi za nějakou dobu :)
Ať na mě prší život
NEMŮŽU bez ní žít.
Avšak celou dobu žiju.
Jak je možné, že brak nebo polobrak má tisíce čtenářů a kniha, která disponuje tak obrovskou silou, zůstává ve stínu a navíc, jak se zdá, zoufale nepochopená? Nuria Amat skutečně je mistryní aforismů a bonmotů, silných, úderný, nádherných a tak živých. Je i mistryní budování atmosféry, stavitelkou obrazů a předestírání osudů jiných i toho svého. Splétá příběhy z ničeho a z mála a nechává čtenáře tápat – stalo se to, o čem píše nebo je to jen fantazie? Do jaké míry je to dílo autobiografické? Jako by sama mnohdy ani nevěděla, kde přesně ta hranice leží a rozhodně neměla v plánu ji hledat.
Chtěla bych umět psát jako ona.
Jaká škoda, že žádné další její dílo česky nevyšlo – překlad Marie Jungmannové je to totiž symfonickým koncertem češtiny.
(Mimochodem, momentálně tak populární Tiché roky od A. Mornštajnové operují s naprosto stejným a poměrně neobvyklým motivem, který zpracovává N. A., že by zvláštní náhoda?)