Atala / René
François René de Chateaubriand
Atala aneb Láska indiánské dvojice v pustinách (1801), příběh o lásce indiánského náčelníka Šakty k dívce z vlastního kmene Atale, bytosti zmítané rozporem mezi city a povinností, kterou na ni vložila umírající matka, je umístěn do nádherné scenérie divoké severoamerické přírody. To, co nám dnes – po působení několika generací romantických – připadá v líčení duševních stavů dvojice mladých milenců zcela přirozené, zaznělo spisovatelovým současníkům až revolučně novým tónem: zarážela je subjektivní osobitost autorského „já“, kterou předchozí klasicisté vůbec neznali. Chateaubriandovo nové vidění a cítění skutečnosti pomohlo literatuře z počátku století vymanit se z dosavadní akademické vyumělkovanosti a umělecké sterility. René (1802) je podobně tragicky laděný příběh citového sblížení dvou mladých lidí, vnitřně rozervaného Francouze Renéa a jeho nebesky krásné a vlídné sestry Amálie. V duševních stavech svého hrdiny vylíčil autor nálady mnoha svých vrstevníků – celé mladé generace trpící „nemocí století“.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1899 , J. Otto - Ottovo nakladatelstvíOriginální název:
Atala ou Les Amours de deux sauvages dans le désert / René
více info...
Přidat komentář
v rámci žánru a dobového kontextu výborné a "náš osobitě domácí", rozuměj Jungmannův, překlad je prostě boží
Silně zidealizovaná forma lásky umírající pod tehdy velmi populárním, nesmyslným plevelem "křesťanstvím", mě vůbec nenadchla. Jednu hvězdičku dávám jen díky barvitým popisům severoamerické krajiny.
To byl tedy nářez: Oslovení jako “mladý a sličný zajatče” nebo “můj ubohý modláři”. Kouzelná sebereflexe divocha, který o sobě vypráví a dodá: “To víš, milý hochu, divoch je přece jen divoch.” Pohan, který vidí kněze při mši a zvolá: “Ach, té kouzelné nádhery náboženství! Té velebnosti křesťanského ritu!” Vášniví bezstarostní divoši, slzící a omdlévající hrdinové, vznešený poustevník obklopený ve své jeskyňce nadpřirozeným světlem, hřbitovy v měsíčním svitu.
Na druhou stranu je to esence toho, co si představuji pod pojmem romantismus. Esence nechutně kondenzovaná, odpudivě patetická a stylisticky hrozivá, která se přesto stává čímsi klasickým. Teprve když si dovolíte odstup reflexe a nečtete jen samotný příběh, ale zároveň dokument o počátcích romantismu, je to snesitelné, zajímavé a dokonce i zábavné. Jak se trefně píše v předmluvě, Chateaubriand je jedním z nejhorších a zároveň největších spisovatelů Francie.
Malá ochutnávka. Pozor, obsahuje spoiler, ale myslím, že v tomto případě to vůbec nevadí:
“Nebesa!” zhrozil se misionář,“ čeho ses to dopustila, milá dcero?” “Zločinu, ctihodný otče,” zalkala Atala s vytřeštěnýma očima, “ale zahubila jsem jen sebe a zachránila svou matku.” “Pověz vše,” vzkřikl jsem všecek poděšen. “Slyš tedy!” vybídla mne odumírajícím hlasem, “předvídala jsem svou slabost, a proto jsem při našem útěku z vesnice vzala s sebou…” “Co jsi vzala s sebou?” vyrazil jsem strnulý hrůzou. “Jed,” řekl poustevník. “Už zuří v mých útrobách,” zahořekovala Atala.
Štítky knihy
Část díla
- Atala aneb Láska indiánské dvojice v pustinách / Atala aneb O vášnivé lásce dvou divochů v pustině 1801
- René 1802
Autorovy další knížky
| 1973 |  Atala / René |
| 2011 |  Paměti ze záhrobí |
| 1918 | Atala aneb Láska dvou divochů na poušti |
| 1924 | Příhody posledního z Abencerážů |
Krásná kniha plná emocí, vypjaté zbožnosti, magických popisů přírody i lásky k indiánům. A není to jen muzeální kousek, je to opravdu živé, pakliže člověk bere na vědomí, kdy a za jakých okolností kniha vznikla. Atala je mnohem působivější než René - je znát, že autor si svou hrdinku zamiloval. Líčení zvyků, rituálů i myšlení domorodých obyvatel Ameriky je velmi autentické. Otevřenost, s níž autor vypráví o lásce Chactase a Ataly, nás jako čtenáře dodnes strhává. Epilog pak dává celému dílu melancholické zabarvení. Není divu, že kniha byla tak čtena a v literární historii znamenala přelom.
René navazuje jen volně na Atalu. Je to Chateaubriandův Werther, byť láska, jež je i zde zničující, má jinou podobu. Když na konci slepý misionář kárá Reného, slyšíme hlas rozumu, ale nevěříme, že to autor myslí vážně. Vždyť svými Pamětmi ze záhrobí dal jasně najevo, že i pro něj byla vášeň mnohokrát určujícím hybatelem života.
Zaorálkův překlad je vysoce básnický, archaický a nesmírně působivý.