Austerlitz
Winfried Georg Sebald
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13980/bmid_austerlitz-IzJ-13980.jpg
4
58
58
Románový příběh podivínského samotáře Jacquese Austerlitze patří k nejlepším dílům německého prozaika, jehož první česky vydaná kniha, čtveřice novel Vystěhovalci, se roku 2006 stala jedním z nejvýraznějších překladových titulů na české literární scéně. Muž, který upoutá vypravěčovu pozornost fotografováním zrcadel čekárny antverpského nádraží, je, jak se postupně ukáže, někdejším židovským uprchlíkem z předválečné Prahy, který byl z města odvezen jako dítě, adoptován rodinou velšského protestantského kazatele a teprve v dospělosti pracně odhaluje kořeny vlastní identity a dobírá se příčin svých celoživotních úzkostných stavů a existenciální tísně. Záplava vzpomínek, která se jako voda z protržené hráze v Austerlitzovi uvolní poté, co se vydá do Čech po stopách osudu svých rodičů i někdejší vlastní cesty za svobodou, mu umožní dobrat se alespoň částečné pravdy o vlastním já, zároveň však jako by jej spolu s vypravěčem zaváděla ještě hlouběji do „srdce temnoty“ nedávných evropských dějin.... celý text
Přidat komentář
Jedna z najvybrúsenejších kníh, aké som kedy čítal. S každým čítaním (a vekom čitateľa) sa zlepšuje. (KN. 3/24)
Dělalo mi problém se textem prokousat, četla jsem ho rok, což je možná můj rekord. Není to nejčtivější kniha, všechno tam plyne tak neurčitě, pomalu, není tam nic, co by čtenáře zaujalo a nutilo ho se od knihy neodlepit. Nicméně téma hledání vlastní identity mi přijde natolik nosné, že jsem nemohla jinak než dát pět hvězd. Bylo zpracované dobře.
Nemůžu si pomoct, ale můj vztah k Sebaldovým knihám je rozpačitý. Když čtu jeho texty, je mi jasné, že jde o texty z literárního, jazykového a estetického hlediska velice kvalitní, ale u jeho dlouhých členitých vět, jednolitého textu a až monotónního, nevzrušeného vyprávění často ztrácím pozornost. Tím základním pocitem, který z nich mám, je pocit pomalého plynutí, takže u skleničky vína o víkendovém večeru před usnutím si je jakýmsi způsobem užít dokážu, ale výraznější zážitkovou stopu ve mně zpravidla nezanechávají. U této knihy to bylo přinejmenším v první polovině podobné, pak ovšem konečně začal krystalizovat příběh původu a dětství hlavního hrdiny a teprve v tuto chvíli jsem se chytil a začal si opravdu užívat nesporné kvality knihy.
Jsem nucen vyvinout zvýšenou koncentraci v důsledku častého vypadávání z proudu autorových myšlenek. Snažím se zuby nehty udržet v knize a stejně mě tok vyprávění a myšlenkových procesů s minimem členění textu do logických celků a množstvím nekonečných souvětí pravidelně vyplivne do klidnějších zátočin vlastních, méně hlubokých myšlenek. Nicméně nutno brát v potaz - hodnotím-li knihu, hudbu, film, jeden z nejdůležitějších parametrů, které mají vliv na finální pocit z prožitého, je čtenářův/posluchačův/divákův proměnný stav duševního rozpoložení a to ve vzájemné interakci s dílem jako takovým. Sloučenina dvojího, nad níž člověk nemá kontrolu. Navíc se domnívám, že jsou mi blízké postavy emočně nestálé, nicméně Austerlitzův vnitřní nesoulad na základě absence historického sebe sama měl jen minimum styčných bodů s mým současným vnitřním nastavením. Jsou bezpochyby díla, která jsme měli vstřebávat v jiných etapách nestejnoměrně plynoucího času našeho života. Jenomže jak bezchybně ovládnout umění sáhnout po správné knize ve správnou chvíli?
Čeho všeho se zde tento neobyčejný autor dotýká! Je to jakési hledání ztraceného času, ale i ztraceného života, ztracených lásek, ztracené rodiny, ztracené identity, ztracené šance někým být. Fascinující je obraz nádraží v Antverpách, který knihu otevírá, Justičního paláce v Bruselu s jeho zazděnými místnostmi a chodbami, co nikam nevedou, a konečně popis obludné Bibliotèque nationale de France, faraónský pomník Françoise Mitterranda, jímž je kniha uzavřena. Austerlitzův příběh, jakkoli jeho průběh můžeme díky filmům a rozhlasovým pořadům o Nicholasu Wintonovi předvídat, je podán tak sugestivně, že se i po tolika podobných vyprávěních čtenář neubrání dojetí. Na Sebaldovi je pozoruhodné, že i když nepíše romány, dramata či povídky, tvoří svými esejistickými díly skutečně velkou literaturu.
… jak málo věcí dokážeme v paměti udržet, co všechno s každým vyhaslým životem dál upadá v zapomnění a jak se svět sám od sebe vyprazdňuje, když příběhy vážící se k nesčetným místům a předmětům, jež si samy o sobě nic pamatovat nemohou, už nikdo neuslyší … nezaznamená je … ani nepředá dál…
W. G. Sebald zaznamenává, předává… příběh osamělého chlapce, kterého matka zachrání tím, že ho pošle ho v necelých pěti letech vlakem do Anglie, chlapce, kterému je umožněn život fyzický, ale poznamenán život duševní, dospělého muže, kterému se rozevře propast času a sděluje nám, jaké to je, zůstat naživu.
Kniha s velkým přesahem, se zajímavými kulisami z oblasti architektury, přírodovědy, ale hlavně s nepředstavitelně hrůznými popisy zvrácené moci.
Autenticky působící intimní příběh o jednom z mnoha násilných vykořenění kvůli holocaustu, který podmaní zejména svou zvláštní, impresivní formou a svým nesmírně citlivým a osobitým vnímáním prostoru i času. Díky vloženým černobílým snímkům jsem se nemohla zbavit představy autora jako sběratele náhodně objevovaných fotografií, ze kterých stvořil tuto okouzlující knihu, křehkou jako motýlí křídla.
Velice komorní a melancholický příběh. Zvláštní atmosféra a měnící se tempo vyprávění z toho dělají netuctovou knížku, která se nedá zhltnout za večer.
Austerlitz uchváti od samého začiatku, od prvých stránok. Komorný príbeh, počas ktorého visíte rozprávačom na perách, expresívne ladené výpovede a podmanivá atmosféra knihy, clivá a ťaživá, vyvolávajú pocity, pre ktoré ťažko nájsť priliehavé slová. Prvá myšlienka s ktorou budete bojovať po obrátení poslednej stránky, zatiaľ čo neveriacky budete zízať, že ďalších strán už naozaj niet, pravdepodobne bude: „A to je všetko? Už nič viac?“ Trvá to asi tak 5 sekúnd. Až kým rýchlo neprebehnete očami poslednú stránku a nevyhľadáte vetu, ktorá sa vám zaryla do mozgu. Tá dáva odpovede, tam je všetko. Rýchlosťou blesku prenesie z komornej roviny nazad do reality, dáva knihe širší rozmer. Až po nej to na vás všetko dopadne plnou silou, všetka tá tiaž, v celej svojej surovosti. Z môjho pohľadu geniálny záver, Sebaldov geniálny ťah. V rámci danej problematiky neprichádza s ničím, čo by nebolo už mnoho krát vypovedané, je však výnimočná tým, ako je napísaná.
Zcela výjimečné a zvláštně melancholické. Jedna z nejlepších knih, se kterými jsem kdy měl tu čest...
Autorovy další knížky
| 2009 |  Austerlitz |
| 2012 | Saturnovy prstence |
| 2006 | Vystěhovalci |
| 2015 | Pocity. Závratě |
| 2018 | Byt ve venkovském domě |
Austerlitz je na první pohled velký podivín. Je naprosto uzavřený, straní se lidí a jeho životní zálibou je studium architektury. Austerlitzova izolovanost má ovšem své důvody. Ty postupně odkryje jednomu muži, se kterým po náhodném setkání začne budovat přátelské pouto. Pozvolna mu vypráví svůj životní příběh o vlastní ztrátě identity, zapomnění, vykořeněnosti a osamělosti.
Celé vyprávění je stejně, jako samotný Austerlitz, křehké a na první pohled nedostupné. Prvních několik stránek týkajících se především popisu architektury je poměrně nezáživných. Později se ale text změní v zápisky Austerlitzových vzpomínek a od té chvíle se s každou další stránkou více a více otevírá a prochází podobnou proměnou jako samotný Austerlitz. Zprvu chladné a nedostupné, později ale velmi osobní.
Celou knihou se táhne citelná melancholie a smutek. Všechny tyto pocity jsou ale velmi jemné, proto je potřeba si na knihu udělat klid a snažit se ji navnímat. V takové chvíli se před čtenářem otevře a přinese mu silný emocionální zážitek. V opačném případě se celé její kouzlo rozbije a zůstane jen velmi pomalé a nezáživné vyprávění. Kniha rozhodně není nijak akční a čtivá. Samotného mě zaujalo, jak je u knihy zásadní schopnost "naslouchat".
Kniha je především o vykořeněnosti a hledání vlastní identity v kontextu objevování vlastní, zapomenuté a potlačené minulosti. Ukazuje, jak může být devastující, když se člověk odmítá konfrontovat s vlastními vzpomínkami. Je to také kniha o času a minulosti jako celku, nejen v kontextu jedince, ale celé společnosti. Mnohé je ovšem ukryto mezi řádky, což je další z důvodů, proč číst Austerlitze pozorně.
Autorův styl je stejně jako celé vyprávění velmi jemný. Svým stylem na papír skvěle přenáší křehkost Austerlitzova vyprávění. Mnohdy používá dlouhá souvětí, atmosféru prohlubující popisy a výraznou symboliku.
Pro mě byl Austerlitz silným zážitkem. Rozhodně bych ho ale nedoporučil každému, spíše naopak. Je to knížka pro vnímavé čtenáře, kteří si na čtení dokáží vyhradit čas a klid a v knihách hledají hlavně emoce, melancholickou atmosféru, mají schopnost číst mezi řádky a nevadí jim velmi pomalé tempo.