Autismus bez masky: Odhalte tváře neurodiverzity a žijte autenticky

31.03.2024

Autor nebere autismus jako problém několika málo procent výrazně postižených lidí, ale jako jako problém mnoha lidí, kteří dokážou žít samostatně, ale nezapadají. Situace kolem sebe vyhodnocují více logicky a méně podle zvyků a toho, co společnost očekává. Protože společnost na ně nereaguje adekvátně, chovají se ještě „divněji“ a jejich problémy se zvětšují. Zatímco co neurotypičtí lidé jsou si podobní, autisté mají daleko rozdílnější neurální struktury. Proto také někdy mohou mít tito lidé někdy kreativní nápady, které by ostatní nenapadly. Hlavním rozdílem mezi normálním člověkem a autistou je ten, že autista má problém vytvářet si stejné zvyky a stejně vyhodnocovat věci jako ostatní a přirozeně tyto věci dělá jinak. Kniha ukazuje, jak se mnoho autistů musí měnit své přirozené chování, aby alespoň částečně zapadli do společnosti. Někdy to vede ke smutku či depresím, jindy i k poruchám příjmu potravy nebo k tomu, že je člověk zavřený v pokoji a vyhýbá se světu nebo k drogám a jinak špatnému chování. Mnoho autistů má také problémy se školou nebo s prací. Části knihy popisující tyto věci jsou celkem dobré. Některé rady mi ale také lezly na nervy. Rada že máte být sami sebou, i když na tom pak budete ekonomicky hůře, se dobře dává na příkladu někoho ekonomicky velmi úspěšného, kdo přinejhorším klesne na průměr. Mnoho reálných autistů na tom ale není tak dobře, aby si něco podobného mohli dovolit. Ale uznávám, že i bohatí autisté potřebují poradit. Jak autor správně píše, autisté jsou velmi různí. Každá kniha se tak u konkrétní osoby v nějakých popisech trefí a v nějakých je naprosto mimo. Autor se například přirovnává věci (jejich počet, rozmístění, typ ) v místnosti k hluku, který může někomu vadit. Docela by mě zajímalo, kolik procent autistů je na tuto věc nějak více citlivých. Jedna z autorových rad, která ukazuje jeho odlišný pohled na autismus je, aby autisté zkusili přestat přemýšlet o tom, jak se ostatní cítí. Mnoho ostatních autorů ale jako část autismu zahrnu právě neschopnost o těchhle věcech přemýšlet. Možná tak autorova definice autismu má spíš blíže definici, která odpovídá Aspergerovu syndromu, na který by podobná rada seděla více. Stejně ale podobná rada moc nepomůže, protože je snadné říct, že na něco člověk nemá myslet, ale udělat to a nemyslet je problém.


Někdy je kniha trochu utahaná, a za to strhávám jednu hvězdičku. Po nějaké době mi přišlo, že se příběhy a tvrzení často opakují. Druhou pak strhávám za špatné používání slova „trans“ které mi docela vadilo. Autor považuje za trans všechny, kterým úplně nevyhovuje genderové zaškatulkování nebo se u nich vyskytne sebemenší pochybnost nebo divný nápad. Tedy velice širokou oblast lidí, nikoliv jen ty, kteří se skutečně cítí být jiným pohlavím a jen si to nenamlouvají. Myslím že dává do jedné škatulky příliš odlišné „problémy“, což je matoucí. Před nějakou dobou jsem četl o případu, kdy si s podporou nějaké psycholožky a dokonce i rodičů si po mnoha konzultacích nějaký mladý člověk nechal změnit pohlaví a později toho litoval a vrátit to do původního stavu samozřejmě nešlo. Právě k takovým případům podobné zmatení pojmů vede – a zjevně mate i ty, kteří by měli být odborníky.