Autoportrét neboli Poslední večeře
Herman Teirlinck
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/110893/bmid_autoportret-neboli-posledni-vecere-Cva-110893.jpg
4
9
9
V psychologickém románu rozvíjí vlámský prozaik a dramatik fiktivní dialog stárnoucího bankéře s vlastním svědomím a kreslí tak portrét člověka, za jehož společenskou vážností a bezúhonností se skrývá zbabělost, sobectví a pokrytectví. Kniha byla v Belgii a Holandsku vyznamenána státní cenou za literaturu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1981 , OdeonOriginální název:
Zelfportret of Het galgemaal, 1955
více info...
Přidat komentář
Bom dia.
S touhle knížkou hlavně nechoďte do letadla, páč je to naprostá bomba. Hermelín Teirlinck mi byl naprosto neznámý, ale tak to není zase až tak překvapivé, dyť je mrtvej! To se asi těžko potkáme v Albertu u zeleniny! Duhh. No a teď jsem z něho úplně podělanej. A to se mi nestalo už dlouho. Naposled když jsem si v Portu koupil stolici a cestou domů jsem ji neudržel a spadla mi na silnici!
Autoportrét je o starým vlámským, egoistickým bankéřovi rekapitulujícím svůj život, který docela provlámoval! HIHIHI! V jeho případě byly všechny flámy o buchtičkách - ty většinou dostával strategií cukr a bitch. My se s ním seznamujeme v jeho sedmdesáti, kdy se snaží svést mladičkou Babettu. Tady se není čemu divit, všichni jsme v mládí chtěli jezdit na babetě. Z nějakého důvodu se mu ale asi poprvé v životě objeví v mozku cosi jako svědomí a začne dumat nad tím, proč byl celej život taková sviňa - čímž nám mimojiné poodkryje to, že je to jeden z nejlepších anti-hrdinů v dějinách literatury.
Vyprávění je hutný a někoho může položit na lopatky, tudíž lopatky si ke čtení prosím vás neberte! Střídání vypravěčů flashbacků bylo taky oživující a finále s Babettou skličující až na kost.
10/10
"Smrt mě oloupí o světlo a slunce a hvězdy, o vodu a vzduch a o tebe a o květiny a o zvířata, mé bratry, ale to, že přitom opustím i lidi, to mi zmírní hodinku umírání."
Autoportrét i jeho autor si nezaslouží to prázdno, které tu v databázi i jiných českých webech má. Autoportrét neboli poslední večeře je také jedinou knihou, která v češtině vyšla. Coby student jsem ji za pár peněz koupil v antikvariátu, získala si mě a nakonec se zařadila se mezi tituly, k nimž se po letech vracím. To není "dialog s vlastním svědomím", to je znepokojivá četba obžaloby vlastního já ze všeho nízkého, zbabělého a sobě neupřímného. Ta naléhavost a trýznivost svědectví vlastního svědomí je tak autentická, že se čtenář neubrání dojmu, že autor se při psaní vydal na velmi odvážnou cestu i do svého nitra. Sám popírá, že by šlo o autobiografii, přesto, nebo právě proto neváhá ani na chvíli, nepoleví a jde přímo na dřeň. A pokud svědomí samo nemá dost, vstoupí jako svědci další postavy a ač jsou lidé laskaví a mají s Henrim pochopení, jejich výpověď vyznívá zřetelně: vinen. Vinen vším, čím byl a předstíral, že chce být.
Při čtení se mně vybavila jasná paralela s Čapkovou trilogií, ovšem toto je vydestilovaná nelítostná sebereflexe malého člověka. A skutečně, Teirlinck byl Čapkův současník a kdysi zaujímal ve vlámské literatuře snad srovnatelnou pozici. Škoda, že nic dalšího u nás nevyšlo. Dočkáme se někdy?
Štítky knihy
nizozemská literaturaAutorovy další knížky
| 1981 |  Autoportrét neboli Poslední večeře |
| 1947 |  Maria Speermalieová |
Jelikož si to šněruju na plnej plyn na čtyřicítku, tak už samozřejmě občas dovalí myšlenka jestli budu i v sedmdesáti stále tak oslňující plešatej kolík nebo spíš tlustej brambor.
A o tomto špagátu je i Autoportrét - předem bych chtěl předeslat, že se jedná o 10/10, takže si držte klobouky! Autoportrét je příběh sedmdesátiletýho bankéře, z bohatý rodiny, kterej si kariéru vyženil a moc dobře si je všech svých nedostatků a sviňáren vědom a všechny pocity, strachy a slabosti valí na čtenáře zatímco kouká manikérce do dekoltu.
Za mne všechny pohledy vyprávění plná palba a tím pádem když to sečtu a podtrhnu, tak je to plná palba plus plná palba a to se rovná 2 plný palby.