Až ke křížku
Klára Teršová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533911/bmid_az-ke-krizku-65eae15cde239.jpg
4
62
62
1970. Eliška Mazochová opouští s manželem a dvouletou dcerkou Volary. Odcházejí na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu. Eliška vyrůstá za totality a pere se s mnohostí rolí, jež má zastávat. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné Setkáváme se s postavami, které jsou obrazem města Aše a metaforicky představují jeho soukolí. Nakonec město vždy tvoří lidé. Žije Aš, nebo už je mrtvá? Až ke křížku je novela navazující na předchozí Bílý pramen: vyprávění z Aše a její minulosti. Autorka tentokrát nahlíží léta sedmdesátá prizmatem žen z vlastní rodiny.... celý text
Přidat komentář
Nečetlo se to příliš lehce. Shrnutí celého jednoho života ženy, která se narodila koncem války a do života jí dost zásadně zasáhl komunistický systém. Neustálé pochyby o sobě jako o ženě, dceři, matce, manželce.
Autorka píše překrásným jazykem, popisy Aše a okolí vás vtáhnou do prostředí socialismu v 70. letech.
Krásný příběh, bilance života (ne)obyčejné ženy.
Příběh Elišky ležící v pečovatelském domek vzpomínající na svůj život. Je vic být ženou,manželkou,matkou,milenkou?Ašsko je kraj zapomenutý , přesto plný své vlastní pohnuté historie.
Nádherná kniha o těžkém osudu běžných lidí žijících v 70. letech. Popisy autorce jdou tak skvěle, že tu tíhu cítíte do morku kosti i vy jako čtenáři.
Porodní asistentka Eliška a její manžel, který byl kvůli nesouhlasu se srpnovou okupací vyloučen ze strany a vyhozen z vojenské kontrarozvědky, se ze Šumavy stěhují do Aše, kde chtějí začít nový nenápadný život. Eliška se stará o dvě děti a snaží se, aby rodina nestrádala, a proto se politicky angažuje. Vypráví svůj příběh z LDN, kde řeší hlavně svůj vztah se třetím potomkem, s nímž nemluví. Autorka předkládá příběh obyčejné ženy otloukané životem i dobou, která se i poníží, aby pomohla dětem a manželovi. Neradostná doba i město, které přišlo o svou kontinuitu.
Moc pěkně, věrohodně napsáno. 70. léta a život mladé rodiny v Aši. Ve zmiňovaných Oděvech K. Vary pracovala kdysi krátce moje maminka.
Druhá kniha od této autorky a opět velmi dobrá. Citlivě vylíčen život jedné obyčejné ženy. Místy jsem se dokázala dobře vcítit do úvah a pocitů hlavní hrdinky, a myslím, že si v ní něco najde každá matka. Navíc je znát, že autorka v západních Čechách žije a má ten kraj pod kůží.
Vyprávění ze života, v tomto případě velmi citlivá otevřenost staré ženy, která jakýmsi způsobem rekapituluje svůj život. A přiznávám, že jsem se mnohdy v těch myšlenkách nacházela a uvědomovala si své vlastní přešlapy...jsme ženy, manželky, milenky, ale především matky a život nás učí!
Velice působivá kniha a autorce tímto děkuji za emotivní čtení!
Nádhera,autorka přes své mládí dokáže napsat zpověď zralé ženy na konci života.
Myslím,že mám dalšího oblibenýho českýho autora.
Moc zajímavá kniha. Zpočátku jsem se bála, že zase půjde o pouhé „vytěžování historie“, ale autorka své vyprávění pojal originálně. Její hrdinové nejsou černobílé ploché figurky, ale živí lidé- chybující a hledající. Zvláště v postavě hlavní hrdinky Elišky se musí najít alespoň trochu každá žena. Která, z nás by nikdy nepochybovala o tom, zda správně vychovává své děti, zda jí manžel ještě stále miluje, a je pro něj dost atraktivní, jestli vykonává svou práci dobře, dokáže být dobrou kamarádkou. A to vše v období šedivých sedmdesátých let v nepřívětivém kraji západního pohraničí. Spisovatelka se narodila v roce 1989, přesto dokáže roky normalizace vylíčit velmi sugestivně, Sama jsem v pohraničí vyrostla, takže četba mi přinášela mnoho reminiscencí. Doporučuji všem, kteří právě přemýšlí o tom, zda mají svůj život pevně ve svých rukou.
„A společná výchova dětí, mláďátek, která do toho zasáhnou, je opravdovou zkouškou. Dětmi nelze vztah napravit, je-li rozbitý. Ale dětmi jej lze stmelit, pokud stojí na pevných základech. Oba manželé se tak stávají něčím víc než jen párem, dvěma lidmi, kteří se setkali, stávají se bytostmi, jež dávají život, zapříčiňují další koloběh světa. Je to tak těžké, být manželka, manžel, rodič i dítě v tom všem, co život připravuje. Ale je to i skutečný sen, a pokud to člověk zvládne, obstál.“
Kniha se mi výborně četla a zaujal mne i příběh hlavní hrdinky, těžká doba...zachycená v příběhu obyčejných lidí.
Až ke křížku stoupá pomyslně i doslovně hlavní postava románu Eliška. Na sklonku života vzpomíná a bilancuje. Ve svých očích si připadá obyčejná, fádní, nezajímavá. Někomu přijde nesympatická. Mě si však získala, a to právě díky své skromnosti, opravdovosti, empatii. Příběh neklouzá jen po povrchu, není to pouze výčet prožitého (jako bohužel třeba v Šikmém kostele), ale autorce se podařilo vytvořit živé a živoucí postavy. Osobně se mi nejvíce líbilo vykreslení zdánlivě nesourodého přátelství Elišky s Janou a Gertou. Eliška, tak obyčejná a fádní, je dle mého výjimečnou ženou.
Pro mě malinko slabší než Bílý pramen, nicméně stejně výborně čtivá. Ze stránek na mě úplně čišela ta šeď, beznaděj a bezmoc prožívaná za života v komunismu. Těším se na další počin paní Teršové.
Dvakrát jsem se musela podívat na rok narození autorky. Je pro mě neuvěřitelné, jak věrně napsala knihu o věcech, které sama neprožila. Eliška Matochová, hlavní postava románu, prožívá konec života v pečovatelském domě. A bilancuje. Provází nás svým životem od raného mládí, času zamilovanosti do Josefa, dívčí naivity. Srážky s krutou přítomností a zásahy papalášů, ze kterých se její rodina po celý život nedokázala vymanit. Taky jsem pamětnice a věci, o kterých Klára Teršová píše, jsem zažila taky. Úmorné schůzování a omílání prázdných frází, falešné oslavování něčeho, čemu nikdo nevěřil. Přetvářka, podezírání, dvojí život - jeden doma, druhý v práci. A do toho ještě i soukromá zklamání, která snad z větší části zavinila ta normalizace kdy se charaktery zkřivily, jen aby se dalo nějak žít. Překvapila mě tu i postava vražedkyně Fikáčkové ze Sušice, která citlivé Elišce naložila další psychické břemeno. Eliška, přestože byla odbornice na slovo vzatá, si nikdy nevěřila a podceňovala se ve všem. I proto se nechala využívat, snažila se vyhovět rodině, vyhovět nadřízeným a kvůli svým dětem dokázala zapřít sama sebe. Až na konci života si dovolí vzpouru a překvapí - hlavně svého syna. Kniha je dobrá, čtivá a pravdivá.
Neumím definovat, co mi přesně vadilo, ale knihu jsem v půlce odložila. Tu předchozí (Bílý pramen) jsem dočetla, ale toto hodně drhlo. Dráždily mě různé poučující věty, psané jakoby z nadhledu, ale realitě konaného vlastně vůbec neodpovídaly. Cítila jsem z toho klišé. Nevěřila jsem hlavní postavě její úmysly, názory... Nejde o to, že mi nebyla sympatická, ale to, jak uvažovala, mi vůbec nekorespondovalo s tím, jak se chovala. Hvězdy nechci dávat žádné, když jsem nedočetla.
Autorčin druhý román se opět odehrává v oblasti Aše a Vernéřova, stejně jako její prvotina Bílý pramen, a ve dvou časových rovinách, a to v sedmdesátých a osmdesátých letech a v současnosti.
Eliška Mazochová je žena, která prožila de facto úplně obyčejný život. Narodila se na vsi do typické sedlácké rodiny, v níž se city moc neprojevovaly, polnosti jim nakonec komunisté sebrali. Vdala se za muže, jenž ji sice miluje, ale který nedokáže vystoupit ze zaběhnutých stereotypů ohledně mužské a ženské role v manželství a ve společnosti, čili se docela často projevuje jako tyran. Porodila a vychovala tři děti, jimž obětovala všechen svůj volný čas a velkou část své hrdosti, když za ně prosila, aby je dostala na školy, kvůli tomu se stala i aktivní členkou komunistické strany. Chodila do práce, hospodařila na chalupě, kterou koupili. Teď dožívá sama v pečovatelském domě, děti ji navštíví jen občas, syn naléhá, ať na něj přepíše rozsáhlé polnosti.
Eliška bilancuje svůj život a její bilance je smířlivá, je si vědoma všech nedostatků svého života a problémů, které způsobila, zároveň si však po letech stále myslí, že jinak to vlastně nešlo.
Myslím, že řadě čtenářek bude Eliška velice nesympatická, protože je to dost antifeministická hrdinka. Nechává se v mnohém vést svým mužem, odpustí mu nevěru, je smířená s tím, že v rodině velí muž a ona se musí podřídit, a to co se týče manžela, ale i syna. Za své děti prosí, ponižuje se před společensky výše postavenými. Já jsem pro ni ale měla velké porozumění, protože si myslím, že takových žen byla či je většina, ať už v době komunismu, či v současnosti, proto mi Eliška připadala velice autentická, živoucí postava z masa a kostí.
Díky její postavě můžete sami bilancovat, jak se v životě chováte, jak jednáte, jak vychováváte své děti, jaké je vaše manželství. Mně se hlavou honilo hodně takových otázek.
Musím sice přiznat, že Bílý pramen mě chytl za srdce o malinko víc, ale i tak se mi knížka líbila a Klára Teršová se definitivně zařadila mezi autorky, jejíž tvorbu budu i nadále bedlivě sledovat.
Hodnocení: 4* z 5*
Výborné, mnohem vyzrálejší než první kniha autorky. Zajímavý osud ženy a její rodiny za tuhé normalizace.
Skvěle napsaná kniha. Osud Elišky mě moc zajímal. Byla silná do poslední chvíle. Byla silná celý život. Kolik toho musela vydržet, zažít, nakonec i zařídit pro všechny své děti a přeci jen ten, koho milovala nejvíc se jí nejvíc odvděčil. Autorka umí skvěle popsat city, pocity, stavy, myšlenky. Moc hezky se knížka četla.
Autorka píše zajímavě, to jsem zjistila už u její prvotiny s česko-německou tématikou. V této knize žena na sklonku života přehlíží svůj život a činí poslední rozhodnutí. Současně se odvíjí její životní příběh - manželství, mateřství, přátelství, konflikty a různé kompromisy a ústupky. Vzpomíná na důležité situace, osoby... Není to plytké, hlavní hrdinka se zamýšlí i otevřeně vypravuje. Jen to celé vyznělo dost smutně. Ale kniha určitě stojí za přečtení.
Štítky knihy
normalizace (1969-1989) socialismus 70. léta 20. století osudy žen Chebsko české romány
Smutné, beznadějné. Autorka píše dobře, ale děj mě nějak nesedl