Až na ten konec dobrý
Pavel Tomeš
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481900/bmid_az-na-ten-konec-dobry-dwc-481900.png
4
435
435
Humorný román o smrti. A je v tom všechno. Láska, smrt, sranda, vesmír, sex i zázrak. Slovy jedné z postav, je to prostě „háelpéčko* jako prase“. (*háelpéčko (HLP) –Hluboký Lidský Příběh v novinářském žargonu) Pavel Tomeš je stand-up komik, kterého můžete znát z TV pořadů Comedy club a Na stojáka. Vydal sbírky fejetonů Tohle lidi hodně berou, Zápisky malého tyranosaura a Facky z Marsu.... celý text
Přidat komentář
Já se vůbec netrápil se začátkem. Užil jsem si skvělou knihu a smál se nahlas. Doporučuju všem. Těch hlášek a komickejch situací, ačkoliv má kniha smutné téma.
Jen má zarputilost a přecevzetí, že dám knize šanci mě, po několika denním snažení, přivedla na stranu 150. V tento moment se všechno nějak zlomilo. Od této stránky, od tohoto momentu jsem se už jen skvěle bavila, smála se nahlas na celou vesnici a už knihu nedokázala odložit. Scéna s dědou a kanystrem benzínu mě naprosto odrovnala. Po dlouhé době jsem plakala smíchy.
Je to opravdu skvěle napsaný humoristický román, jen mu musíte dát šanci.
I když jednu hvězdičku ubírám, za to počáteční trápení, přesto doporučuji.
Řekla bych: Až na ten začátek výborný!
Prvních sto stran k nepřežití, průběžně příliš mnoho slov s jednou dikcí - ale nakonec jsem nepřestala, dokud... Takže dokud jsem neumřela, čtu dodnes. Díky!
Psaní o smrti s nadhledem, humorem a spoustou zajímavých postřehů. Byla jsem moc příjemně překvapená a objevila jsem dalšího nadějného autora.
Tak nakonec jo. Teda, do půlky to byla dost krvavá válka s textem, nezvládal jsem se začíst, sledoval, jak to nechce ubývat, nějak to prostě nefungovalo. Přitom, Pavel Tomeš evidentně psát umí, příběh tam byl, celkem chytrá zápletka k tomu, že bych se rochnil v těch explicitních vulgaritách, to úplně ne, jistě se to dalo napsat jinak, ale autor se rozhodl takhle, respektuji to. Možná šlo redukovat délku, 400 stránek + je na podobný příběh docela dost. Když ono je toho tolik vtipného (a opravdu vtipného), co se dá ještě napsat. Po půlce jsem to ale zvládnul na pár nadechnutí, takže ta jedna hvězda dolů je za to finále - pro mě dost zbytečně šroubovaný a přes koleno lámaný konstrukt. Jsem ale čtenář, ne kritik. Zkrátka, až na ten konec dobrý...
Nevěřila bych, že v knížce může být opravdu všechno, jak je napsané na obálce, ale je to tak. Neskutečně vtipný, poutavý příběh zajímavých a různorodých postav. Velmi mě překvapilo, jak muž-autor může věrohodně psát v ich formě za ženu a dívku. Naprosto přesné :-) Smála jsem se mnohokrát nahlas. A na konci taky dobrý :-) to zase pro změnu slzy dojetí... A můj slovník se také obohatil o dost zkratek- háelpéčko požívám už naprosto běžně :-)
V dnešní době naprosto potřebné čtení!
Najít dneska knížku, která by byla vtipná a zároveň něčím zajímavá, mi připadá jako dost obtížný úkol. I proto jsem si na samém začátku čtení vyčítala, že předem srážím jednu hvězdičku za to, že autor tak úplně, omlouvám se jemu i vám, neumí psát. Je zřejmé, že má rád češtinu a stejnou vlastnost propůjčil i všem svým vypravěčům. Jenomže prostý fakt, že se dokáže vyhnout kumulaci podstatných jmen slovesných (a ještě si tento jev brát na paškál), pro ovládnutí spisovatelského řemesla nestačí.
Hlavním motorem příběhu jsou i tak slovní hříčky podložené situační komikou. Pavel Tomeš přes spoustu nápadů neposkakuje od jednoho vtípku k jinému – vyprávění má svou linii i koherenci. Některé pointy upřímně pobaví, jiné jsou trochu přepjaté.
S postupem do společného finále se postavy postupně proměňují. Jedenáctiletá Luna, která na začátku působí jako zakřiknuté a právem bojácné dítě, se stává sarkastičtější skoro teenegerkou, která ale zároveň z ničeho nic infantilně komolí cizí slova – než dospěje a změní se poměrně nesympatickým způsobem. Zklamaná novinářka maskující zranění z lásky drsnou slupkou, se z ní vcelku podle očekávání vyloupne, ale zároveň rezignuje na jakýkoli další vývoj, profesní i vnitřní. A Dědek, můj favorit, jehož hlášky právě svou stručností vzbuzují nejvíc úsměvů, naopak sklouzává do sentimentální roviny, a zároveň v 75 letech přes letitou akademickou zkušenost tápe i ve vlastním mikrosvětě.
Přesto jsem za knížku vděčná, protože v ní Pavel Tomeš i sebehorší situace nahlíží tak, jako by je lidi neprožívali, ale vyprávěli – s odstupem, který umožňuje se jim i sobě samým zasmát.
„Nemyslím si, že smrt je jen začátek, protože to by byl ten nejblbější začátek, o jakým jsem kdy slyšel, a ani si nemyslím, že jdu na nějaký lepší místo, protože naši rodinnou hrobku jsem bohužel už otevřenou viděl několikrát, a fakt to není místo, kam by se člověk těšil. Ne, a dokonce si ani nemyslím, že smrt je přirozenou součástí života, jak se vám snaží namluvit takový ty dokumenty z přírody a z domovů pro seniory. Nebo ať klidně je, ale ne toho mýho.“
Dobrý je za 3, nedá se nic dělat... Je to české, je to vtipné, je to o životě, jenže mi připadalo, že právě toho humoru je tam až moc, pořád, u všech postav a tak nějak až nepřiměřeně. Přitom, když vypravoval děda, bylo to skoro jako ti Šabachovi hrdinové. I ženské hrdinky mě, alespoň zpočátku, bavily - každá jinak, když vyprávěly (s jistou nadsázkou) podle věku a zkušeností. Jen se to nějak moc rozjelo, rozkošatilo (např. redakční výlevy Vševedoucího jsem brzy začala přeskakovat, i jiné pasáže) a vulgarismy bych taky ubrala. Dost upovídané, v různých směrech přehnané - asi tak (a konec nenadchl).
Chvilku mi trvalo, než jsem se začetla a moc nechápala to vysoké hodnocení, ale nakonec jsem do toho totálně zahučela. Há eL Péčko jako svině, je tam smích, dojetí, slzy, strach..
„Já chodím na hřbitov ráda, líbí se mi, jak chodíme s dědou po hřbitově mezi hrobama a sou tam i různý hroby s QR kódama, vezmu mobil a dozvíme se, kdo tam leží [...] Nejšílenější hroby mají ale cigáni, sou veliký a barevný [...] a sou celý vyleštěný a vždycky to vypadá, jak říká děda, jako kdyby tady na hřbitově přistálo nějaký UFO. Nedávno tam zničehonic přistál cigánskej hrob a na něm je obrovskej sádrovej Ježíš v červeným županu a vedle něj Marie v modrým županu, celej ten hrob vypadá jako obrovský umyvadlo a Ježíš a Marie vypadají jako obrovský kohoutky na teplou a studenou vodu, bylo to úplně děsivý, dokonce i děda, i když je neznaboh, řekl Proboha!“
Smrt není nic veselého a stáří už vůbec. Jsou to věci, kterých se každý bojí. A nejlepší obranou je v takovém případě dělat si z toho, čeho se bojíme, legraci. Aspoň já to tak teda mám a podle nadšených komentářů zjevně nejsem sama. :o) Podle mého čistě subjektivního hodnocení tahle kniha dostala ocenění Magnezia Litera právem. Je nejen vtipná, ale především je chytrá. Prostě to nenapsal hlupák. Můžu jen doporučit.
„Působí na mě ten interiér, jako bych nebyl první starej dědek, kterej si tady suší prochcaný gatě. Vlastně to vypadá úplně jako odchytová stanice pro dědky, co se pochcali. ‚Hotel Incontinentalʼ napadne mě najednou. Nebyl by to vůbec špatnej název pro nějakou síť eldéenek.“
románů o smrti jsem četla několik a většinou byly zbytečně trapné (mám na mysli ty od současných autorů). Tenhle příběh byl jiný, zábavný, líbil se mi. A konec má taky dobrý!
Mně se to líbilo moc. Bylo to laskavé, vtipné, chytré a moudré. I přes určité popisy mi to vulgární opravdu nepřišlo, prostě život. Vždycky mě nabije, když čtu knížku, u které si říkám, jak je ta čeština krásná. Grafické zpracování celé knihy na jedničku s hvězdičkou.
První část mne uváděla do rozpaků, které souvisely s používanými, pro mne nezvyklými výrazy. Zároveň ale příběh probouzel velkou zvědavost, kdy a při jaké příležitosti se životy hlavních hrdinů protnou. Vtip a neotřelé popisy situací mne hodně bavily. Od poloviny se už od knihy opravdu nešlo odtrhnout a závěr byl naprosto perfektní. Měla jsem radost, že tato kniha získala prestižní cenu Magnesia Litera, určitě si to zaslouží.
Kdybych tohle slyšela vyprávět v hospůdce páté cenové skupiny, kam jazykem, sprostými slovy i kocovinovým začátkem patří, možná bych měla chuť si to poslechnout, ale v knižní podobě je to natolik odpudivé, že po třech stranách a pár přelistováních odkládám. Kvůli formě mě nezajímá obsah. Brrr!
Tak konečně se to někomu povedlo.....Po dlouhé absenci knih a čtení v mém životě (mám tři děti- podobně postižení jistě pochopí) mě někdo "rozečetl, vrátil do hry..."
Tato kniha je opravdu něco, co bych nazvala současným moderním románem. Má to drive, má to myšlenku, je to neuvěřitelně vtipný, je to milý a ten konec....tak ten se mi přátelé líbil ze všeho nejvíc.
Pavel Tomeš je pro většinu z Vás známý z komediálních stand-up vystoupení (Na stojáka, Comedy club...). Je také autorem několika útlých knížek .
Jeho první silnou knihu Až na ten konec dobrý spojují střípky vtipných příhod a dohromady utvářejí román ze života, který ukrývá všechny slasti a strasti světa.
Pavel to navíc umí skvěle s češtinou a hrátky s ní si vyloženě vychutnává, což z knihy dělá satirický román jak se patří.
O ději se rozepisovat nebudu. Koneckonců sám autor místo anotace na klopě přebalu vložil text s vysvětlením, proč tyto popisy nemá rad.
Kniha je to vtipná, najdete zde i smutné pasáže , bohatá na děj a já po dočtení vím, že se k ní jednou rád vrátím.
Mimochodem přebal knihy skrývá hned dvě překvapení
Současná situace (covid, Ukrajina, kde co) je psychicky náročná asi pro všechny. Když jsem si chtěla od všech těch zpráv odpočinout a přečíst si něco "normálního", zábavného, ale ne stupidního, vybrala jsem si tuhle knížku. Tomešák je můj nejoblíbenější stand-up komik z brněnské scény, protože je fakt vtipný a vystoupení nemá postavené na tom, že z někoho dělá debila nebo někoho shazuje. Dřív jsem už od Tomešáka četla fejetony, které jsou přesně takové stand-upové. Ty mě taky bavily, ale tohle je román a tedy úplně jiné kafe. Vůbec by mě nenapadlo, že to bude tak super - autor velmi mile překvapil.
Long story short: Fakt doporučuji, je to krásný únik od reality. Při čekání na děcko než skončí kroužek jsem se několikrát smála nahlas a ke konci knížky mi ukápla i nějaká ta dojatá slzička. Svoji knížku jsem půjčila jinému tatínkovi, co taky čekal až mu dítě docvičí a věřím, že bude podobně nadšený. Moc doporučuji.
Dlouho jsem nečetla knihu, která by mě zasáhla tak, jako „Až na ten konec dobrý“ Pavla Tomeše. Místy jsem se smála tak, až mi tekly slzy a v závěru, tam mi tekly slzy opravdové, a to se mi u žádné knihy dosud nestalo. Autorův originální smysl pro humor a nadsázku v kombinaci s úžasným citem pro jazyk, to je záruka skutečně chytlavého čtení, od kterého se nebudete chtít odtrhnout a tuto knihu přečtete jedním dechem.
Příběh byl skvělej originální a dojemnej, ale ta vtipná omáčka kolem (většina knihy) občas vyloženě nestravitelná...
Kniha mi na začátku přišla jako vleklá změť přisprostlých anekdot a zas a znovu opakovaných vtipů. Postavy, hlavně ty ženske jsou hodně ploché a pro mě osobně málo uvěřitelné, tak nějak mi z toho moc vyskakovala macho představy autora jak to taková správná ženská asi má (takovou by asi pohledal...). Chápu, že tohle může fungovat na Stand up comedy, hodně to z toho čouhá, ale u románu to občas drhne. Abych nebyla jen kritická, v momentě kdy se dějové linky postav konečně protnou (až za půlkou) tak to začne mít šmrnc a spád. Některé momenty jsou povedené, postava Luny to celkem drží. Dočetla jsem, závěr se mi líbil, ale rozhodně to nebyla taková pecka jak jsem po přečtení místních komentářů čekala
Štítky knihy
satira humor česká literatura rozhlasové zpracování humoristické romány Magnesia Litera české romány
Autorovy další knížky
| 2021 |  Až na ten konec dobrý |
| 2015 | Tohle lidi hodně berou |
| 2023 | 13! |
| 2012 | Zápisky malého tyranosaura: dalších 77 fejetonů z týdeníku Sedmička |
| 2010 | Facky z Marsu: 77 fejetonů z týdeníku Sedmička |
Za mě letos zatím nejlepší kniha co jsem četl,jen mám připomínku k provedení knihy, donutit listy aby zůstaly otočené je nadlidský úkon j, sou zbytečně silné. Jinak po grafické stránce dobře vymyšlené