Až se ti zasteskne

05.10.2024

Tvůj drobný obličej se na mě usmívá.
Líbám tě na skráně a čechrám tvoje vlasy.
Tvůj pohled, princezno, mě zas už vyzývá,
tvůj pohled, ukrytý za dlouhé tvoje řasy.

Tvá ruka zmizela, ty šibalko - a hrá si,
tvá ruka dítěte. Ó, jak je škádlivá...
Tvá ústa chvějí se jak zlatá tětiva.
Rozněcují můj žár a líbezně jej hasí.

Máš vášeň zralých žen a něhu mladých chův.
Mlč! Omdli docela. Anebo mluv, mluv, mluv...
Řekni mi hlasitě, co s tebou dělám. Ano?

A nahlas, miláčku. Nešeptej. Křič to, křič!
V ten den, kdy příroda stvořila v lidech chtíč,
byl jsem já tvůj, ty má. Mé zvíře! Moje panno...

Nádherná sbírka, oceňuji i krásné ilustrace, deset hvězdiček, kdyby to šlo.

27.12.2021

Stesk

Stýská se mi po tvém zamávání ruky,
kterým přeješ mi už z dálky dobrý den,
z dálky, z balkónu přes pouliční zvuky
aut a klaksonů, než vyjdeš ráno ven.

Stýská se mi po tvém jitřním pousmání,
po tvých očích, které přebrodily noc,
po tvém vykročení z domu, po tvé dlani,
s níž mně přicházíš tak vlídně na pomoc.

Stýská se mi po tvém ranním políbení,
při němž dotkne se mých úst, mých rtů tvůj ret,
po tvém polibku, jenž uvede mne v snění,
po tvém polibku, jenž voní jako květ.

Stýská se mi po tvých ebenových vlasech,
uvázaných v uzel nebo na kštici,
jak je nosívaly ženy v dávných časech,
jak je nosí sosna bouři věštící.

Stýská se mi po tvé cizokrajné pleti,
pleti bez ruměnce, bez pih, ze zlata,
po tvém hravém smíchu, jaký mají děti,
vodní vážky, skotačivá kůzlata.

Stýská se mi po tvém ranním slově,
po tvém hlase pouličních zpěváčků,
po chvíli, kdy vyřkneš s něhou, křišťálově
nekonečně něžné slovo miláčku.

Stýská se mi po tvé sebejisté chůzi,
po tvých vláčných gestech, vlitých do paží,
jaké mají víly, tanečnice, múzy,
ač se o ně samy nikdy nesnaží.

Stýská se mi po tvých smějících se zubech,
jež se třpytí v běloskvoucím defilé
jako šperky ve vitrínách, lampy v klubech,
po tvých zubech, které jsou tak spanilé.

Stýská se mi po tvých ramenou a bocích,
něžné jako prosté slovo miluji,
které se mi denně v bezesných mých nocích
ve své náměsíčné kráse zjevují.

Stýská se mi po tvých pohádkových nohou,
jejichž prsty tančí věčně bolero,
každá jiná chůze zdá se mi být strohou
proti jejich chůzi lehčí nad péro.

Stýská se mi, stýská po slonové kosti
tvého bělma, po tom hladkém náledí
vždycky na smrt odhodlané upřímnosti,
stýská se mi po tvé lidské zpovědi.

Stýská se mi. Po čem víc a po čem méně?
Stýská se mi po tvém světle měsíce,
stýská se mi po tvém romantickém jméně…
po tvé lásce stýská se mi nejvíce.
....

Až se ti zasteskne

Až se ti zasteskne,
přijď.
Až se ti slza v oku zableskne,
ty přijdeš, viď!
Z té noci přeteskné
nezbude ani hvězda, ani rybářská síť
a nový den se rozbřeskne.
Ty přijdeš. Přijď!


... ️

12.10.2020

Poezie bez sentimentu a patosu, přesto něžná, v prvních dvou oddílech smyslná až dráždivá.
Třetí oddíl dává šanci čistým vyznáním a je pěknou tečkou za pečlivým a rozmanitým výběrem.

06.11.2019

Docela pěkná milostná poezie, trochu hůře četlo, musel jsem u toho dost přemýšlet co autor chce říci,,,

24.02.2019

Kdo by rád nečetl milostnou poezii. Ta Nezvalova se musí rozbalovat opatrně, ať z ní nevyklouzne jediné slovo z básníkových bohatých přirovnání. Chválím výběr. Až na pár kusů, které pro mě krapet zubem času okoraly, jsem byl spokojen.