Až září voda tmavá...

25.08.2015

Kdo si knížku otevře, činí tak pravděpodobně kvůli osobě autora původních jejích veršů.
Tato útlá antologie je jediným existujícím dílem obsahujícím české překlady velkého básníka jménem Mihai Eminescu. Knížka je žel Bohu tak trochu poplatná své době. Očividně a nezdravě se zaměřuje na sociálně laděné básně a autor je představen jako básník reálna a konkrétna (navzdory jeho přirozené, "vzletné" povaze). Naproti tomu se Závadovi v některých pasážích podařilo zachytit a podtrhnout Eminescovu romantickou poetiku, jako je to například v básni Luceafărul - Večernice (Hyperion, Světlonoš). I mnohé jiné básně jsou působivé a jistě zabrnkají na struny nejedné romantické duše.
Zjednodušeně řečeno,
Eminescu je rumunský Mácha
a mezi těmito dvěma básníky najdeme skutečně velmi mnoho zarážejících podobností. I motivy jsou stejné - útrapy lásky, romantická příroda, apod.
Kdyby se oba "poutníci" mohli setkat, jistě by si velmi rozuměli. Jejich osobami zmítaly stejné pocity - melancholie podvečera a sklonku života, nostalgie po zemi přátelské a vlídné a smutek z beznaděje a nepochopení. Oba hledali odpovědi v konejšivé náruči přírody.
Je velikou škodou, že neexistuje mladší, nebo snad i starší překlad básníkova díla do češtiny. Nyní jsem však přišel na to, že Eminescu je jeden z prvních Rumunských básníků přeložený do Slovenštiny. Roku 1956 vyšly překlady Ivana Kraska, objevil se také výběr básní Karola Strmena z roku 1943 a v reedici roku 1999 pod názvem Ďaleko od Teba. V roce 2008 dokonce vyšla nová kniha Krídla z vosku. Tu mám objednánu a věřím, že snad bude lépe reflektovat originální básníkovu povahu - bez jizev socialistického uvažování šedesátých let.
Překladateli Vilému Závadovi ovšem bez diskuse patří obrovská poklona, nadto když kromě vlastní tvorby překládal z jedenácti dalších jazyků.
Překládat básně je nesmírně obtížné a rumunština, jak jsem měl možnost vidět a slyšet, je jazyk spletitý, velmi živý a divoký - zejména v hovorovější podobě, v níž Eminescu píše. Zachovat potom obsah i zvukomalbu veršů je umění samo o sobě, jistě hodné chvály.

Měl jsem to štěstí, že jsem strávil přes čtyři měsíce na studiích v Bukovině a tak jsem měl jedinečnou možnost spatřit krajinu, v níž Eminescu žil, navštívit místa, kde tvořil (stanul jsem i pod slavnou lípou, kde psal své verše) a vnímat kulturu, na níž působil.
Bukovina je dnes rozdělena mezi Rumunsko a Ukrajinu, ovšem za básníkova života byla součástí jednoho stejného státního útvaru jako země česká - Rakouského císařství. Podobně historické Moldavsko je dnes rozděleno mezi Moldávii a Rumunsko.
Lid je však všude dosud spojen krom jiného také úctou ke svému nejvýznamnějšímu básníkovi a jsou si dobře vědomi důležitosti jeho osoby v dějinách Rumunské literatury a jeho silného vlivu na romantismus jako takový.
Všechna působiště jsou upomínána sochami a pomníky největšího rumunského básníka. "Otec moderní rumunštiny" je dokonce vyobrazen na bankovce nejvyšší hodnoty (500 lei), je po něm pojmenována řada škol, ulicí i institucí. Výročí jeho narození a úmrtí vždy provázejí velkolepé oslavy.
K opěvování básníka a jeho vnímání téměř jako národního hrdiny došlo však až po nějaké době. Eminescu nejdříve nebyl pochopen - tak jako Mácha. Velmi podobný je také jejich odkaz. Ze zákonů přírody přirozeně vyplývá, že působení dvou substancí je vždy vzájemné. Místa a regiony, kde básník tvoří jsou tedy do budoucna silně formována jeho dílem, je-li působivé i samotnou jeho osobou, je-li silná. A je to i tatáž krajina, z níž básník čerpá inspiraci. Jedná se o provázanost a intimní vztah.