Baba
Václav Prokůpek
Román ze života koní. Nejlepší autorova práce (vyšla poprvé r. 1928) zachycuje básnicky procítěným slovem osud krásného koně od jeho bujného mládí přes jeho těžký životní úděl až po smrt. Příběh symbolizující v mnohém úděl lidský.
Přidat komentář
Nádherná, i když i smutná kniha. Četla jsem ji jako malá, ale nikdy na ni nezapomenu.
Prokůpkova Baba patřila mezi nejoblíbenější knížky mého dospívání. To že je určena převážně milovníkům koní je asi zřejmé, kromě toho se ale jedná o opravdu zdařilý román s vesnickou tématikou. Vlastně díky němu jsem k tomuto žánru přilnula a dodnes nepohrdnu žádnou další knížkou tohoto typu. Baba je čtivá, kouzelná, reálná i tragická - prostě kniha, jak má být :)
Velmi krásně vyprávěný příběh pro všechny milovníky koní. Obzvlášť pěkně v zimě ke kamnům a čaji, jen varuji, že místy je to smutné.
Četla jsem knížku Naše hříbata, nevím jistě jestli to není totéž. Ilustroval také Vojtěch Sedláček, moc krásná kniha.
Také byla krásná kniha Černý krasavec
Krásná i když moc smutná knížka.... doporučuji jako očistnou terapii, asi půlku propláčete a pak Vám bude líp :)
Autorovy další knížky
| 1943 |  Naše hříbátka |
| 1939 | Baba |
| 1948 |  Zakryto slzami |
| 1946 |  Ztracená země |
| 1943 | Žitný dvojklas |
Kniha, kterou jsem poprvé přečetla asi ve 2. třídě základní školy, když mě dědeček procvičoval ve čtení. Tehdy vycházely v novinách romány na pokračování a Prokůpkova Baba byla jedním z nich. Od malička mám ráda koně a tak jsem byla samozřejmě z knihy o koníkovi nadšená a už tehdy se mi vryla hluboko do paměti. Ale když to tak nyní zpětně bilancuji, bylo to takové dětské nadšení a dětská dušička ještě všechno nepochopí, jen si pořád pamatuji, že to byla knížka smutná. Po letech, když jsem Babu potkala na pultech třebíčských knihkupectví, protože ji vytisknul třebíčský Akcent, jsem věděla, že si ji musím koupit. Jen do čtení se mi moc nechtělo, protože smutek přetrvával. Až nyní jsem po ní sáhla znovu (v rámci Čtenářské výzvy) a opět na mě silně zapůsobila, protože mezitím jsem okusila jaké to je mít svého koně a umím ocenit ten vztah člověka k tomuto krásnému zvířeti. Slzy se mi při čtení kolikrát draly z očí a nedaly se zastavit. O to mileji mě překvapilo, že tentokrát byl konec šťastný. Až v doslovu jsem se dočetla, že jej autor po svém propuštění z totalitního vězení přepsal, aby příběh skončil dobře. Takže jsem přečetla obě verze románu - v dětství tu původní a teď mám ve své knihovně tu novější. Je to moc krásná kniha, kterou zvlášť všem milovníkům koní mohu doporučit.