Babička
Božena Němcová
Nejznámější prózu Boženy Němcové jistě netřeba blíže představovat - patří k nejčtenějším českým knihám. Poprvé vyšla v roce 1855 a od té doby byla publikována ve více než třech stovkách českých vydání a v mnoha zahraničních překladech. Své vzpomínky na dětství, prožité v ratibořickém údolí s babičkou Magdalénou Novotnou, autorka přetavila do částečně idealizované, ale přesto realistické podoby.... celý text
Přidat komentář
Babička nikdy nepatřila mezi mé oblíbené čtení, jako povinnou četbu jsem to úspěšně přetrpěla. Když jsem četla později, měla jsem o něco lepší pocit, ale nikdy ve mně větší nadšení nevyvolá. Uznávám tuto knihu, že patří mezi českou klasiku, ale toť vše.
Božena Němcová byla ve své době opravdu fenomenální spisovatelkou. Proč fenomenální? Protože její díla se četla a čtou, dokonce i v záplavě takového množství literárních děl, co jich dnes máme na trhu, což je opravdu velký úspěch, ze kterého by měla spisovatelka určitě radost.
V jejích dílech, lze stále znova a znova objevovat ono pomyslné dobro, o kterém tak ráda psala. Vdechla ho i do některých svých literárních postav, aby na tuto vzácnou lidskou vlastnost poukázala. Jak asi všichni víme, vlastnosti, jako je poctivost, přátelství a láska jsou dnes tak vžácné, že abychom úplně neztráceli víru v dobro, máme naději, že pokud ho obhájíme především sami v sobě, bude dál pokračovat svou samostatnou cestou, tedy nejen v těch knihách. Ale možná i sama spisovatelka měla jisté pochybnosti o dobruu, které je v lidech, protože ho mnohdy sama hledá marně. Rozhodla se proti tomu bojovat všemi možnými prostředky. Záměrně tedy svým hrdinům knihy přikrášlila povahu, aby touto formou svým čtenářům sdělila, že nikdy nesmí ztrácet víru nejen s sami sebe, ale především v to, že dobrý člověk ještě existuje a kus je ho i v nás.
Myslím že kniha je čtená díky povinné četbě a jménu Boženy Němcové. Také jsem jí přečetla jen kvůli povinné četbě, ale že by mě nadchla to ne, znám i spoustu lepších knížek,...
Pro někoho možná dílo o českém folklóru, pro mě vždy důležitá postava babičky. Zvlášť po tom, co mi zemřel děda a o dost lépe jsem pochopila smysl tohoto díla. Myslím, že každý v něm najde asi jiný smysl. Každopádně jedno z mých nejoblíbenějších děl...
Babička. Toto jediné slovo - potažmo název knihy - je naprosto všeříkající. Malebná krajina, dobré mravy, milující dcery a synové, matky a otcové. Šťastné i nešťastné lásky, život chudinský i bohatý. Na cokoliv si jen česká (a věřím, že nejen česká) duše může vzpomenout, je obsaženo v Babičce. Literární babička je bytostí těch nejlíbeznějších vlastností, které prostupují celou knihou a poskytuje tak čtenáři velmi příjemné dojmy.
Dovolím si říct, že každý Čech by si měl Babičku přečíst, klidně až v produktivním nebo pozdějším věku, nezáleží na tom kdy.Nechte se pohltit průřezem několika venkovských životů, jistě nebudete litovat.
Opravdu nechápu, jak někdo může napsat něco ošklivého o knize Babička. Myslela jsem si, že jsou tady jen lidé, kteří mají knihy rádi. A Babička, to je základ !!! Nemusí to být vaše nejzamilovanější, ale je to kniha, kterou si opravdu vážím a myslím, že by neměla chybět nikomu v rodinné knihovně.
Tak mám pocit, že přesně na téhle knize je vidět, jak je hodnocení knih subjektivní (a je to dobře :-)). Babička je samozřejmě klasika v tom nejlepším slova smyslu, krásný jazyk, silné postavy, poutavé příběhy. Ale chápu, že generace odkojená Šifrou mistra Leonarda (taky jí miluji) se tady asi nechytí. Škoda, někdy i nenápadný půvab a životní moudrost mohou do našeho života přinést novou kvalitu.
Tuto knihu jsem původně číst vůbec nechtěla. Vyhýbala jsem se jí jako čert kříži, ale když jsem zjistila, že jí nejspíš neuteču pustila jsem se do ní.
Rozhodně toho nelituji. Rozhodně se nemusí líbit každému (co člověk, to jiný vkus), ale mám dojem, že na tuto knihu je třeba, tak nějak vyspět. Líbilo se mi jak jsou v ní zachyceny zvyky, ale i výchova té doby.
Snad trochu smůla je, že se tato kniha doporučuje číst dětem na základní škole. I když zrovna já jsem ji přečetla už tehdy bez nucení a líbila se mi, většina spolužáků nad ní ohrnovala nos a myslím, že málokdo z nich se k ní vrátil. A to je škoda.
Tuto knihu si autorka tak trochu psala pro vlastní potěchu, které se jí v životě moc nedostávalo. Obraz babičky byl pro ni zřejmě určitým způsobem terapie, vytvořila si v ní takového člověka, kterého by v životě nejvíce potřebovala: osobu, která má autoritu, přitom má ale své blízké opravdu ráda, dokáže je v pravou chvíli napomenout a v pravou chvíli povzbudit nebo i skutkem zasáhnout do běhu věcí a tím jim pomoct.
Pokud člověka nezaujme děj, musí ocenit kompozici díla, která je nepochybně výborná, tolik příběhů a epizod se prolíná a doplňuje, pokud je člověk schopen podívat se na dílo z této stránky, musí autorčino umění rozhodně ocenit.
Moc se mi líbilo představení v brněnské Huse, Jiří Pecha v roli babičky byl skvělý. Ironizování některých výroků, hlavně těch nejznámnějších a téměř zlidovělých, bylo opravdu vtipné a odlehčující, nicméně nešlo o zlehčování celého díla. Vážné části (Viktorka, Barunčiny úvahy, smrt babičky) byly nádherné, citlivé a opravdu působivé. Představení, ve kterém se člověk pohybuje od záchvatů smíchu přes napjaté očekávání (přestože děj je dobře znám) až k slzám dojetí, dokáže vytvořit málokdo.
Zmínky o naivitě Boženy Němcové mi přijdou, promiňte, jako ignorantství. Vzhledem k tomu, že autorčiny životní zkušenosti jsou mnohem bohatší a mnohem brutálnější (hlad, opuštěnost, buzerace tajnou policií, smrt na každém kroku...) než kohokoli z nás, je vcelku nesmyslné chápat její dílo za projev naivity. Nechť se ta kniha nelíbí, budiž, ale ať to není z hloupých důvodů, ty nadělají leda neplechu.
Němcová idealizuje děj, postavy, cokoli. Ale to je jednoduše záměr, literární metoda, autorská licence. Stejně jako dnešní autoři s chutí tlačí na pilu z opačné strany rozkladu, dekadence, násilí, hnusu - aniž by to odpovídalo skutečnosti. Ono to nemá skutečnosti odpovídat, ale uměleckým způsobem (jehož součástí je stylizace) se to o ní vyjadřovat.
Kdo neprohlédne toto, stěží asi prohlédne to nejhlavnější: že příběh Babičky není schematickou moralitou - tuhle metu hladce přesahuje. Je to naopak příběh subtilní, plný živoucích, mistrně vykreslených postav. Plný jemných postřehů o tom, jak se nám to na tom světě hýbe. Velmi nenápadně, ale z mého pohledu přesvědčivě buduje v něm Němcová propracované sdělení.
Může si to dovolit "jednoduše" díky tomu, že zná život a rozumí mu mnohem víc než většina jejich čtenářů. Včetně mě, který se od ní rád a s vděčností přiučím.
Krásná knížka. Takové příjemné vyprávění o "obyčejných" věcech. Jenže co je vlastně neobyčejné? Každý má své vlastní starosti, strasti i slasti a právě v Babičce jsou takové každodenní záležitosti vylíčeny. K povinné četbě se většina studujících obrací s odporem a pohrdáním, ne tak já. Na základce jsme nic povinného neměli, na střední sice už ano, ale světe div se, mně se většina líbila! Čím to? Nejspíš to asi vážně není tak špatné, jako si dav myslí.
Jo, přiznám se, přinutilo mě to přečíst až stále se zužující termín pro odevzdání čtenářského deníku :-) nakonec ale nelituju - vždycky mě přitahovaly příběhy z dob života na statku.
Babičku jsem četla jako malé dítě a moc se mi líbila, nyní jsem ji viděla v Národním divadle a řekla bych, že kniha je mnohonásobně lepší.
Babička mě nijak nezaujala, ale je možné, že na ní ještě nejsem dostatečně vyzrálá. Zdlouhavé pasáže, ale příběh rozhodně poutavý a opletený spoustou nejasností.
Filmové podání s paní Kurandovou a paní Šafránkovou je pro mě klasikou, která mě dostává (na konci pokaždé pláču) a divadelní zpracování Ypsilonky je také skvělé!
Štítky knihy
19. století zfilmováno příroda venkov babička laskavost Náchodsko život na vesnici lidové zvyky láska z dětství klasická literatura
Autorovy další knížky
1958 | V zámku a v podzámčí |
1942 | Divá Bára |
2021 | Babička |
2002 | Povídky |
1988 | Velká kniha pohádek |
Povinná četba ve škole,líbilo se nám To:o)