Babička
Božena Němcová
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/242290/bmid_babicka-fMM-242290.jpg
4
4158
4158
Klasické dílo české literatury. Idylické vzpomínky na dětství, prožité v Ratibořickém údolí na Náchodsku v 1. polovině 19.století, spoluje autorka s barvitým líčením lidových zvyků a obyčejů v průběhu roku a s popisem přírodních krás Náchodska. Celá kniha je jedinečným uměleckým obrazem českého venkova v polovině 19. století. Knihu doplňují mistrovské ilustrace výtvarnice a spisovatelky Vítězslavy Klimtové.... celý text
Přidat komentář
Věřím, že v době kolem svého vydání to muselo být krásné čtení. I dnes umí přiblížit trochu život v tehdejší době. Na druhou stranu pro dnešního člověka už je to kniha rozvláčná, postavy s kterými z dnešního pohledu příliš souznít. V podstatě jsem to dočetl jen protože jsem si chtěl doplnit i toto ve škole vynechané vzdělání (povinnou četbu jsem nečetl "natruc"). Ale zatímco některé z povinných knih mě nadchly, tak tahle to určitě nebyla.
Právem patří Božena Němcová mezi klasiky české literatury. Používá krásný sloh, srozumitelný jazyk a její vyprávění o strastech i radostech běžných lidí mě baví.
Klasika která neomrzí.. všichni-nebo téměř všichni jsme na ní vyrostli... když jsem byla v Babiččině údolí,.... nešlo si nepromítnout celý příběh přímo na místě.... i když toto místo prošlo změnami,.... čas se posunul,.... ale i tak se tam na té půdě před tolika lety..... "babička" procházela a svolávala děti,....u splavu si člověk hned vybaví Viktorku,... a její osud.... člověk to na tom místě zkrátka prožívá jinak ....určitě je to kniha,kterou by si měl každý přečíst.
Je to už hodně let, co jsem se poprvé setkala s touto knihou....
Stával jeden malý domek v Ratibořickém údolí .... a tam žila rodina Proškovic s babičkou....
Zní to idylicky, ale tento vyprávěný příběh takový je .... i když se tak trochu domnívám , že si jej autorka ve vzpomínkách přikrášlila ....
Je to vzpomínka na staré časy - tehdy se žilo jinak a babičky byly moudrými a laskavými .... ale takové jsou i dnes ....
Ráda jsem vzpomínala na dobové pranostiky, na naše tradice, na jiný venkov ....
A sdílela život se všemi postavami - dětmi, kněžnou, komtesou i nešťastnou Viktorkou ...
.... až se dostaneš do proudu života, mezi víry a úskaliny,
až budou vlny loďkou tvého života smejkat,
pak budeš vzpomínat toužebně na tichý přístav,
z něhož jsi vyplul ....
Dostala jsem velmi letité vydání od Jos. L. Švíkala s perokresbami akad. malíře J. Kočího.... už má nalomenou vazbu, zažloutlé listy a vůni starých knih ....
A ponechám si je - protože moje původní kniha někam zmizela ve víru let ...
Adoporučím .... tato kniha nezestárne ....
Šel malíř chudě do světa
( ke kresbám Mikoláše Alše)
Jaroslav Seifert
Babiččina truhla
...... A dukát od císaře pána
už drží ručka ušmudlaná.
- Babičko, ještě tuhle schránku!
Tam ukrývá si památku,
pět šňůrek rudých granátků
- A ještě tuhle mezulánku.
Hned všechny sborem: Ukaž se v ní!
Pak fěrtušek a čepec pevný,
v duchu babička zavzpomíná.
Však na dně truhly, pod tím vším,
tajemství bylo, já to vím:
ta příští krása Barunčina.
A slzy, které, když pak psala,
Barunka hořce vyplakala.
Prosím, nebuďte i vy krutí k Boženě Němcové.
A nevymlouvejte se pořád na povinnou četbu, svědčí to spíš o něčem jiném....
( ..děti četli a povina četba.. 56x odpad!!).
PS: Vnučkám se Babička a ilustrace Adolfa Kašpara líbí, stačí drobné vysvětlení významu slov, ale to potřebujete i u karkulky.
Po dlouhé době jsem se zase vrátila ke klasice a docela jsem si to užila a objevila jsem místa, které mi při minulém čtení (povinná četba na ZŠ a SŠ) unikla
Dám za dva. Nucené čtení Babičky v teenagerovském věku proměnilo tuto knihu bez mála v symbol utrpení u nejedné generace. Přitom to nemusí a jistě není špatné idylické vyprávění. Kniha mající mnoho nejrůznějších vrstev však potřebuje čas k dozrání. Já, přiznávám, nebudu ten, který se k její četbě kdy vrátí. Je to zapříčeněno vícero faktory. Předně tím, že mně uchvátila britská literatura, takže po venkovské idyle raději sáhnu třeba po Thomasi Hardym.
19. století je na každý pád skvělým (nejen) literárním obdobím a Babička, v našich luzích i hájích rozhodně, patří ke klasice a knihám, které dovedou odnést skutečně daleko, ke klidu a nespěchání. V tomto druhu literatury by tomu tak mělo být. Proto to bude mít těžké u ratolestí plných energie, ale i dospělých ženoucích se neustále kamsi s dobou. Tudíž, ačkoli sám jsem si děj neužil a ne zcela chápu slávu této knihy, nejslavnější román - či novela - Boženy Němcové své místo v dějinách tuzemské literatury jednoznačně má.
Nechápu tak nízké hodnocení téhle poetické knihy. Když jsem jako dítě dostala Babičku s ilustracemi Adolfa Kašpara, pamatuji si, že jsem hladila obrázky, vše krásně vystihla Pebra. Měla jsem babičku jednu a ta chovala kozy a hlavně zlého a smrdutého kozla, pást tahle svéhlavá a mlsná zvířata bylo děsné. A zdravé kozí mléko a sýr nenávidím dodnes.
Já chtěla být Hortensií, ale v mých představách si malíře vzala a žili spolu šťastně až do smrti (smrt byla pojem, který byl v té době pro mě jen slovem). I když jsem trochu byla zamilovaná do Orlíka.
Kolik příběhů Božena Němcová nádherně na stránkách téhle knihy vypráví.
Úžasné!
Mně se kniha vážně líbila i v dětství, snad proto, že jsem k vlastní babičce jezdila spíše za trest. :) Toužila jsem být Barunkou, mít krásné šaty s volánky, laskavou babičku a povídat si s kněžnou... jako malá jsem u babičky musila nosit tepláky a holiny, chodit na diviznu a věčně jíst houby :) (Šumava). Ale jistě, že dnes už svou babičku chápu, bylo nás vnuček šest, všechny z města, musela nás srovnat!
Vzpomínky na babičku, jakou si Němcová přála mít. Střípky vzpomínek na vlastní babičky. Běh života od mládí ke stáří. Koloběh střídání dnů všedních a svátečních, střídání ročních období. Přijmout, nebo vzdorovat? Napsáno krásným a bohatým jazykem.
V dětství jsem se Babičce úspěšně vyhýbala, asi proto, že nám ji ve škole nutili.
Samozřejmě jsem jako dítě viděla oba filmy , které se mi líbily - jak z roku 1940 s Terezií Brzkovou a Natašou Tánskou (Barunka), tak i z roku 1971 s Jarmilou Kurandovou a Libuškou Šafránkovou, ale knížka mě nezajímala.
Četla jsem až jako hodně dospělá, asi ve 40 letech a musím uznat, že byla moc hezká.
"Šťastná to žena."
Babička vyprávějící o svém mládí je naše česká klasika odehrávající se ve vesničce, ve které se toho moc neděje. Jediné, co člověka nějak zaujme je příběh o Viktorce. Ohlédnutí za historií to bylo celkem milé, ale radši mám Divou Báru.
Babička Boženy Němcové...co po tolika komentářích dodat...dnes jsem s vnoučkem prošla Babiččino údolí, snad abych nasála tu atmosféru té správné stávající se babičky...bylo mu neskutečně smutno po dobách minulych, kdy k sobě lidé měli snad blíž, upřímnost byla vícemén
ě normou a lidé žili v pokoře se sebou samými..krásná to doba a šťastná to žena. Každopádně sedět u splavu, přemýšlet o tom, jaké hodnoty tehdy lidé uznávali....za mě kniha tohle všechno umí..doporučuji si ji znovu ve věku postarší přečíst a určitě budete hodnotit jinak než ve věku mladším. Němcová se vypsala k lásce k životu, ač zrovna ten její život bychom asi nechtěli..
Pro mě nepochopitelné, že si tato kniha zasloužila nálepku českého literárního skvostu. Hlavní postava podbízivě a nepřirozeně líbivá. Interakce mezi lidmi přeslazené. Nikdo si z nikoho ani neutahuje! Zápletka je nijaká. Na druhou stranu je to NIC protkáno zajímavým příběhem o Viktorce a ukazuje nám jak se v minulosti žilo. Ale je to relevantní? Nebo si to vysnila sama Božena? Těžko říct. Možná si tuhle idylku vycucala z prstu. Proč dávám alespoň jednu hvězdu, je přesně ten stejný důvod. Je možné otevřít knihu na kterékoliv stránce, přečíst pár řádků a nechat se uklidnit přeslazenou telenovelou 19. století.
Boženu Němcovou mám ráda, byla to jedna z těch, jejíž díla mi nevadilo číst, až do této doby. Doteď jsem od ní četla jen kratší útvary, povídky nebo novely a Babička byla první prózou. A uf, teda, i přes to, jak je knížka útlá mi dala dost zabrat. Četla jsem jí extrémně dlouho, vůbec se mi to nečetlo dobře, trápila jsem se s tím a to nejhorší — ABSOLUTNĚ NIC se tam nedělo. Jo, občas to mělo světlé chvíle, bavila mě Viktorka a jeji pozadí, ale to to celé nezachránilo. Jsem na jednu stranu ráda, že jsem si konečně přečetla tak ikonické dílo, na druhou stranu, kdybych tak neudělala, nemuselo by mě to mrzet. Vím, že je to srdcovka spousty lidí, ale já mezi ně patřit nebudu. Nicméně nějakou povídku si od autorky zase ráda přečtu.
Kniha mnohovrstevnatá, která se stává stále znovu aktuální. Němcová zde dovedla k dokonalosti postavu "dobrého člověka". Babička je totiž žena, která šíří dobro. Ne programově, ale prostě tím, že sama je dobrá. Často je staromilská, naivní, tvrdohlavá, ale má ráda lidi, zvířata, přírodu, českou zem a svět vůbec. A taky Pána Boha. Automaticky si k ní nacházejí cestu děti, což Němcová bravurně vylíčila hned v první kapitole knihy. Babička přeje lásce. Není žádná moralizátorka, ale protože sama poznala velkou lásku, podporuje všechny, kteří se milují. Záchrana ohrožené Kristliny a Mílovy lásky je jejím velkým úspěchem. Babiččina dobrota je zřetelná ve vztahu k různým lidem, živým i mrtvým. Nedělá rozdílu mezi úctou projevovanou paní kněžně a úctou, kterou projevuje žebračce. Nikdy se nad nikoho nepovyšuje, protože sama poznala hloubku chudoby a osamění. Babičku mají rádi její sousedé z mlýna, myslivny i hospody, protože umí naslouchat, je empatická, soucitná, ale především moudrá. Ví, kdy má mlčet a kdy promluvit.
Jasně, všichni víme, že Babička je velká idyla. Němcová ji psala v době osobní krize a utíkala se k ní jako k něčemu krásnému. Přesto však je ta kniha víc než idyla. Babička je totiž postava, která proměňuje svět. Její dobrota a láska jsou nakažlivé. Lidé se ve styku s ní stávají lepšími, citlivějšími, uvědomují si svou odpovědnost za druhé, za jejich nouzi i za jejich štěstí. Babička je ztělesněním principu, na němž stojí svět – principu lásky. Tím je postavou kristovskou, vykupující. Její vykupující role není v tom, že by se za někoho obětovala, ale v tom, že každého přijímá s úctou, ať jsou to žebráci, Kudrnovi, co jedí kočky a veverky, nebo císař pán. Babiččin přístup k lidem je uzdravující, stejně jako je uzdravující každý stisk ruky, obejmutí, přátelské slovo, sdílená radost a sdílená bolest.
V povídce se objevují texty, které udivují. Třeba vylíčení Barunčiny fantazie, pojednání o imaginaci a vlivu pohádek na dětskou představivost, pojednání o čase a reflexe přírody, kterou nevnímá romanticky, ale prostě z hloubky své duše. Nacházíme zde jakousi obdobu synoptické apokalypsy z evangelií a velmi zajímavé pojednání o tom, že by bylo bývalo možno zachránit muže odsouzeného k smrti za vraždu, kdyby se byl našel jediný člověk, který by v něm viděl člověka.
Babička je dílo konstitutivní a vpravdě zakladatelské. Němcová v ní vytvořila knihu, kterou lze číst opakovaně a která se s přibývajícími lety čtenáře stává stále sdělnější a hlubší. Pro mě to byl v 62 letech obrovský zážitek.
Když se řekne Božena Němcová, okamžitě se mi vybaví její nejznámější dílo Babička. Ani ne tak proto, že nás to učili ve škole ale především díky mé mamince, která mě už od dětství seznamovala s různými knihami.
Musím se přiznat, že i přes maminčino vybízení, abych si tuto klasiku přečetla, jsem se k ní nakonec odhodlala až v maturitním ročníku – v rámci povinné četby. Ano, je to škoda a určitě i ostuda, že jsem si ji nepřečetla už dřív, na druhou stranu jsem trochu ráda, že to dopadlo takto. Proč? Myslím si totiž, že bych ji jako dítě nedovedla ocenit tolik jako dospělá.
Dílo Babička toho nabízí mnoho.
Od způsobu života jak prostých lidí tak i vrchnosti, přes jejich hodnoty, způsob myšlení, tradice a touhy. Zároveň vyvrací jeden z nejrozšířenějších a nejhorších stereotypů a sice, že staří nemají pro společnost žádný význam. Božena Němcová velice dobře popisuje a ukazuje, kolik moudrosti, rad a životních zkušeností nám mohou naši prarodiče předat a uchránit nás od zbytečných a leckdy fatálních chyb.
Pokud si tuto klasiku budou číst děti, dostanou náhled na sice ne tolik atraktivní ale zato plnohodnotný život bez internetu a všudypřítomné techniky.
A jestli máte Babičku už přečtenou, zkuste zhlédnout některou z jejích filmových verzí. Za sebe bych vám doporučila zpracování z roku 1940, jelikož se mnohem více drží knižní předlohy než známější "barevná" verze z roku 1971.
Štítky knihy
19. století zfilmováno příroda venkov babička laskavost Náchodsko život na vesnici lidové zvyky láska z dětství klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1958 |  V zámku a v podzámčí |
| 1942 | Divá Bára |
| 2021 | Babička |
| 2002 |  Povídky |
| 1988 | Velká kniha pohádek |
Krásně popsaný život na vesnici. A to paní Božena Němcová uměla mistrně. I když jsou popisy místy dlouhé, vůbec mi to nevadí, nejsou nudné, nýbrž k věci a já si to užívám, té krásné češtiny. Před mnoha lety jsem četla na základce a nějakým způsobem mě popisy dějů bavily i tenkrát, rozhodně to utrpení nebylo, jak to bylo s popisy ostatními si už nepamatuji. Je jasné, že nyní, když už má člověk více životních zkušeností s pěti křížky, najde ve vyprávěních hlubší rozměr. A vůbec je zde popsán život s radostmi i trápením, s vírou, že když se k sobě budeme chovat s úctou a pokorou, bude pro nás žití pozemské lehčí.