Bajaja

27.01.2013

Sbírka Bajaja vyšla v roce 1955 a na jejím vydání se podíleli Ladislav Fikar a Jaroslav Hiršal. Holan se nikdy dříve o dětskou poezii nepokoušel. Oproštěna od složitosti Holanova sbírka určitě je, nicméně o zcela typickou dětskou poezii v žádném případě nejde. Přes znaky spadající do modelu veršů určených pro děti a přes rýmovou a hravou strukturu, Bajaja je především autobiografickým počinem samotného Holana, ve kterém reflektuje předně svůj vztah se svou dcerou Kateřinou. Přes radostnost, kterou v básních můžeme najít, a která má hlavní rys, kvůli kterému Bajaja spadá do intencionální dětské literatury, sbírka má v sobě zakódované aspekty Holanova života, které jsou spíše ponuré a vyjevují krutost osudu, který byl básníkovi a jeho rodině nedobrovolně přisouzen. Hlavním zřetelem je především dceřino onemocnění Downovou chorobou. Holan dceřino onemocnění velice těžce nesl, přesto ho dokázal v Bajajovi vylíčit symbolicky a především s pocitem, že dceru stále miluje a ochraňuje ji. Sbírka začíná a zároveň končí motivem společného čtení poezie. „Do školy ještě nechodíš / však slýchávám teď o tobě, / že říkáváš prý nahlas již: / Jedna a jedna, to jsou dvě. // Protože touto poučkou / z nás dvou si není žádný jist, vedeš mne k veršům ručkou svou: / „Pojď, budeme si raděj číst!“ “ Krátké oproštění od reálného světa a útěk do poezie je zde patrně jakousi útěchou, která Holanovi občas zbývala, byla-li někdy vnitřní bolest příliš hluboká. Název sbírky Bajaja samozřejmě svým pojmenováním odkazuje k pohádce Boženy Němcové, nicméně v pojetí Vladimíra Holana je to pouze připodobnění k Josefu Dobrovskému a potažmo i k sobě samému. Jak Dobrovský, tak Holan jsou vedle Jana Wericha nejznámější lidé, kteří obývali dům U Sovových mlýnů 7/501 na Kampě v Praze. „Kampa? Ach ano, děvenko má, / princ Bajaja tu býval doma…“ Holan se cítil jako rytíř, jenž má svou dceru Kateřinu ochraňovat, zároveň však odkazuje i na Dobrovského, možná jako na ochránce českého jazyka a literatury. Takovýto národní odkaz není ve sbírce Bajaja ojedinělý, v šesté básni sbírky je zmíněn Jan Neruda v podobě sochy pod Petřínem. Zde už Holan symbolizuje opět sebe samého a především poukazuje na svůj vlastní úděl básníka. Když se ho dcera ptá: „A co je, tatíku, / básník?“ Holan po chvíli zamyšlení jasně odpovídá: „Děvenko, básník býti, / toť jako socha stát / v dešti a krupobití, / a přece milovat…“ Neexistuje důvod proč se nedomnívat, že takto by dítěti Holan co nejlépe mohl vyjevit co je to být básníkem, neboť z jeho tvorby i z životní dráhy je podobenství k dešti, krupobití a přec nejvřelejšímu citu vskutku výmluvné. Nejen tato skutečnost, ale i mnoho dalších básní z Bajaji v sobě nese takováto poodhalení z Holanova soukromí, která by bez faktických znalostí z jeho života bylo nemožno pochopit. Ukázkovým věcným příkladem může být časové zařazení jednotlivých básní dle jejich výpovědi. Básně jdou za sebou chronologicky a jsou výpovědí o časech v období listopadu 1952 až do dubna 1954. To lze zjistit ovšem pouze díky informaci o Kateřinině datu narození (27. dube 1949) a básni o jejích pátých narozeninách: „Pět svíčíček dnes slavně plane / na dortu ke tvým narozeninám. / Za oči blahem rozehrané / i za tvůj úsměv všechno dám.“ Holan jako vypravěč řadí svou dceru do pozice hlavní hrdinky celé sbírky, díky tomu je dítěti při čtení Bajaji právě Kateřina nejblíže. Dětský pohled na svět je v Bajajovi mnohokrát staven do popředí jako realita viděná odlišně od dospělých, někdy až dokonce naivně. To pravděpodobně měl Holan na mysli, už když kdysi prohlásil, že právě psaní dětských veršů ho naučilo dívat se na svět úplně jinak, nicméně jeho vlastní pohled na realitu se nějak nezměnil, pouze úhel tohoto pohledu. Stejně tak můžeme vnímat i pohled na závažnost dceřiny nemoci, která je jednou vyjevena pouze jako „nosánek trochu rozplesklý“ a posléze daleko krutěji a reálněji jako neschopnost naučit se jezdit na tříkolce nebo koloběžce, což Holan nakonec zjemňuje milosrdnou lží, že takové hračky jsou „jen pro kluky“. Ostatně jako milosrdnou lež dceři můžeme považovat i výše zmiňovaný verš o tom, že Kačenka do školy ještě nechodí, neboť bylo jasné už od jejího narození, že Kateřina do školy nikdy nepůjde. V dětské literatuře má takovéto eufemizování téměř vzácnou obdobu. Holan byl vždy mistrem ve schopnosti opisnosti a metafor, v tak jednoduché poezii jako je sbírka Bajaja však téměř všechny změny významu dokázal oholit na kost a přes svou velmi snadnou čitelnost jsou tyto verše při blízkém zkoumání znepokojivě ponuré. Jedinou výjimkou je pravděpodobně část věnující se období, kdy malá Kateřina trpěla horečkou. Zde se nejvíce projevují obavy o Katčin život, a to dokonce v souvislosti s nikdy ne zcela vyjasněným Holanovým postojem k víře v Boha. „Bože, proč stůňou děti? // A zdalipak je uzdravíš, / když lékař jenom léčí? / Můj život, prosím, vem si spíš, / jak před tebou tu klečí!“ Ochota sebeobětování je příliš důraznou, přece však ne nepochopitelnou, hlavně vezmeme-li v úvahu, že otázka víry v Boha byla u Holana vždy věcí spíše mystickou, nežli vyloženě religiózní. Krutou ironií je při přihlédnutí k této skutečnosti fakt, že Holan svou dceru nakonec o tři roky přežil, když zemřela v roce 1977.