Balada z hadrů
Jiří Voskovec (p) , Jan Werich
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/185651/bmid_balada-z-hadru-185651.jpg
4
224
224
Vrcholné dílo V+W, které vzniklo v roce 1935, kdy Evropu ohrožoval nástup fašismu, lákalo do Osvobozeného divadla (v té době Spoutané divadlo) nadšené publikum. To tleskalo humoru hry i protagonistů souboru Voskovce a Wericha, stejně jako hudbě a písním Jaroslava Ježka. Kulisa „středověku“, ve které básník François Villon vede svůj protest proti zkorumpovaným pánům u moci, je podobenstvím tehdejší společnosti. Hra svým společenským postojem i neopakovatelným humorem osloví i dnešního čtenáře. Zdroj: http://www.artur.cz/pripravujeme/584-2... celý text
Přidat komentář
Tato kniha je první kniha, kterou jsem od dvojice VW přečetl, a vůbec mě nezklamala.
Její název dobře odpovídá obsahu. Dá se říct, že je stvořena chudými, pro chudé a nejen pro ně.
Je plná moudrých citátů, ale i satirických básní a historických i jiných odkazů. Upřímně mě vůbec nevadila, dokonce mě i bavila. Pokud chcete začít číst knihy od této slavné dvojky, tak tohle dílo je dobrým úvodem k této tvorbě.
Lákalo mne začíst se do nějaké divadelní hry od Jiřího Voskovce a Jana Wericha a zvolil jsem si hru BALADA Z HADRŮ. Podtitul zní: Divadlo o prokletém básníkovi v patnácti obrazech. Děj se odehrává v Paříži kolem roku 1455. Knihu hodnotím na 60 %.
Bohužel musím konstatovat, že jsem se do této hry nemohl úplně začíst, možná jsem si měl vybrat jinou knihu od V+W. Hra je podobenstvím tehdejší společnosti. Součástí hry jsou písně.
Kniha obsahuje PŘEDMLUVU a kapitolu s názvem KRÁTCE O OSVOBOZENÉM DIVADLE, V+W A BALADĚ Z HADRŮ.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Nuzota z lidí lotry činí
A vlky z lesů žene hlad.
Když ve smrti jsme na tom s bohatými stejně, proč jim nejsme rovni zaživa?
Zloba a láska, kořistnictví a lakota, bída a hlad, to jsou rekvizity, které nestárnou.
Účel hry, nyní i kdykoliv, byl a jest představit jaksi životu zrcadlo.
Ve hře jsou určitě zajímavé myšlenky a celkově se mi líbí, ale nečetla se mi tak dobře jako zbylá trojice skvostných her z prvního svazku her V+W (Osel a stín, Rub a líc, Těžká Barbora).
"V:Ale vysvětlete mi, jak je možný, že tenkrát byli klauni a šašci a už nejsou.
W: No já bych si nebyl tak jistej. Tedy klauni nejsou, ale šašků je. Protože klaun je řemeslo, to dá práci. Kdežto šaškem se může stát leckdo, aniž o tom ví, aniž to tuší, aniž to chce. Ovšem to je makačka.
V: Tehdy klauni byli i v životě, tedy v životě běžném.
W: Protože přirozenou cestou z toho života vyvěrali. Jak víte, život se neustále mění. Svět se mění. Svět byl dřív daleko větší, než je dnes!
V: No to snad ne?
W: Ovšem nebyly komunikace, nebylo rádio, nebyla pára. Tenkrát když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, no to trvalo. Dneska to máte e, e, eee, e, eee. To ví dřív, než to řeknou."
Ačkoli jsem četla i viděla už několikrát (naposledy se mi připomněla právě minulý víkend na čt art v podání dvojice WaV) ... nikdy mě nepřestane bavit tahle baladická a přitom tak rebelantská hra z autorské dílny WaV.
Dvě dějové linie - v té první do Francie 15. století, která je v krizi v období Stoleté války, proniká závan renesance a s ní kult svobodného člověka v podobě básníka Francoise Villona, vyjadřujícího se velmi buřičsky, a proto vyvrženého někam na okraj společnosti kde uvízne snad někde mezi láskou, zlobou, krásou a smrtí a ... a v té druhé, uvidíte v křeči zmítané Československo, které představuje stará cihelna, kde nocují taktéž různé postavy a postavičky z okraje společnosti /žebračka, student, herec, který už nehraje a nabízí divadelní kostýmy, ty nás, čtenáře a diváky, pak přenesou do villonovského příběhu/ ... v obou liniích jde samozřejmě o to samé, v obou proti sobě bojují pravda a lež, dobro a zlo, humanita a totalita, a v obou případech je svoboda projevu ... čistě výsadou bláznů!
Dvě ústřední postavy - antoušek Georges a ponocný Jehan, aneb ústřední "tvořiči" satiry ...
„Georges: Řekněte mi, pane, upřímné slovo. Jak to v tom Rusku vypadá? Hrůza, viďte, doufám?
Jehan: Můžete být klidný. Něco strašlivého.
Georges: To rád slyším. Bída, hlad, co?
Jehan: Něco mnohem horšího, pane. Faleš! Přetvářka."
A pak, v neposlední řadě - "předscény" neboli forbíny (originální know-how dvojice WaV) ... místo, kde "divák může zastihnout zázrak inspirace" ...
"Zůstává-li co na tomto světě zajímavým a poutavým i pro nejomrzelejšího pesimistu, je to okamžik, kdy se rodí něco nového. To jsou chvíle zázraků.“
... aneb chvíle tvůrčí radosti z improvizace samotné, z nadšení diváků, z okamžiků zrodu divadla bezprostředního, improvizovaného a dokonale komunikativního, kde už hlavní postavy nejsou hlavními postavami, ale najednou před očima vidíte "jen" dva klauny volně diskutující spolu ... a s diváky - tak přesně tohle je .... prostě geniální!
PS: později, když dvojici WaV nahradila dvojice WaH /Miroslav Horníček/ ... pronesl právě on na adresu pana Wericha: „Vy nejprve jako autor přivedete hru do krize, a pak si jdete jako klaun před oponu povídat s lidma.“ :-)
PS2: taky závidím (viz. níže komentář Damato) ... těm, co mohli vidět a slyšet WaV naživo!
Knížečka je napsaná jako divadelní scénář - tudíž pro mě malinko nezvyk :) Každopádně i přes tuto nevšednost jsem se do děje rychle dostala, pobavila se a snad i pochopila klasickou Werichovu poučku, díky které vím, že na blbce narazíte prostě všude...
Další knížka ze seznamu povinné četby. Děj je vcelku krátký a dobře se čte, musím se přiznat, že mě to moc bavilo. Jenom je třeba trochu lépe znát historické pozadí vzniku díla, ale jinak se mi zdá že k rozboru bude tato divadelní hra perfektní : )
Jeden z hitů V+W, který museli hrát jen v malém divadle Rokoko. Stalo se tak po pauze, když oba znechuceni řáděním českých fašistů při hře "Kat a blázen" na krátký čas (bohudík) opustili divadlo " U Nováků" ve Vodičkově ul.
Měl jsem to štěstí, že jsem hru viděl tamtéž, ale v 60-tých létech, tedy již s Horníčkem.
Nezapomenu na scénu, když oba hrají "kostky" s padouchem Filipem Sermoisem :
W: 3 x 6 - 21
H: Vyhráli jsme !
F.S. Hm .
W k H: Hele, tak vídíte, že to jde, dyť von má "11-letku" ! Řev a potlesk publika. A že takových fórů tam bylo.
Ke knize jsem dostala díky povinné četbě, ale jenom jsem se utvrdila v tom, že jak pana Wericha můžu jako herce, tak jeho vlastní tvorba je mi naprosto cizí. Třeba časem ...
Ke knize jsem se dostala díky vzpomínání pana Wericha v jeho knize Jan Werich vzpomíná... kde se zmiňuje o Baladě a že je to vlastně dílko vzniklé ve spojitosti s Villonem, mým favoritem na poli poezie. Úplně jsem oněměla ( kdo mě zná, ví, jaká to byla pecka, když už já úplně zmlkla překvapením :-) ), protože Villon a jeho díla to byla četba mého mládí a Baladu z hadrů jsem fakt neznala- trapas, co?
V každém případě čtení za to stálo, závidím lidem za první republiky, co mohli navštěvovat Osvobozené divadlo a W+V vidět a slyšet na živo.
A to už vůbec nemluvím o tom, že jsme na čundrech zpívali jejich písně u táboráků a vůbec nevěděli, kde mají původ...až teď, u čtení Balady jsem se to dovtípila - nebudu snad muset vracet maturitní vysvědčení???
Současně se čtením jsem sledovala divadlo, takhle to doporučuji. Bylo totiž vidět, co všechno Werich zaimprovizoval. Maturantská poznámka: dá se to za večer.
Ale jo, proč ne. Tato kniha/divadelní hra byla mou povinnou četbou do lit. semináře, že by mě chytla za pačesy tak, abych o ní přemýšlela po nocích a měla dobrý pocit z toho, že mi vzala kus mého volného času, to asi opravdu ne. Wericha s Voskovcem moc v lásce nemám, k této knize můžu říct jen svou úvodní větu. No ale jo, proč ne.
Humor jde zcela mimo mě, jaksi se nesměji grotesknímu padání a podobným nesmyslům. Téma hry krásně ukazuje, proč měli komunisti Wericha rádi a proč já jeho hry ráda nemám.
Zajímavá a vtipná četba... překrásné písničky i básně a rozhodně téma k zamyšlení
docela legrace (hlavně ta ukázka trampské písničky na str. 78 (Jackova píseň):
"Můj strýček Jack, když narodil se, to bylo slávy,
Pan starosta gratuloval, bučely krávy.
Táta z něj chtěl každým coulem námořníka mít,
máma proto dávala mu slivovici pít..."
moc se mi líbily i ty ostatní písničky: Hej, pane králi... a Potopa
Velice čtivé a zábavné. I ti, kteří neznají historický kontext a zcela nerozumí narážkám postav, si mohou knihu užít. Četla se skoro sama. Není divu, že je to stálice na seznamu maturitních knih. Doporučuji.
Tato divadelní hra mě bavila nejvíc ze všech těch, které jsem četl. Řekl bych, že je to už i kvůli samotnému originálnímu podání - je to divadelní hra o tom, jak několik lidí hrálo divadelní hru, a navíc je protínaná několika vstupy Voskovce a Wericha, kteří mluví o tom celém jako o divadelní hře, v díle se tak vyskytují vlastně tři propojené úrovně reality. Ale teď k obsahu. Poměrně mě překvapilo, že se Werich a Voskovec nijak netajili s kritikou nacismu v tomto dramatu. Jinak se mi líbil spádný rychlý děj, a věřím, že kdybych měl víc času na čtení, zvládl bych to jedním dechem.