Baletky
Miřenka Čechová
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432297/bmid_baletky-RAU-432297.png
4
892
892
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.... celý text
Přidat komentář
3,5* Oproti naivním Baletním střevíčkům z mého mládí, díky čemuž jsem sama chtěla být baletkou (a chvála Bohu, že jsem byla nešikovná) realistické vykreslení drilu a nehorázné dřiny. Čte se dobře, téma samo o sobě je nosné a vyprávění druhé osoby mám moc ráda. Jen vím, že vracet se k ní nebudu. Chyběla tam větší hloubka, přesah. Mezi tím co však vychází od současných českých autorů však pěkné. :)
Při čtení některých pasáží člověk až mrazí. Knížka je nesmírně silná, skvěle popisuje osudy mladých tanečnic, které neznají nic jiného než dřinu a utrpení a přesto si pro sebe nedokáží představit jinou budoucnost...té ale často nedosáhnou.
Kdyby se jednalo o ucelenější příběh, dala bych o hvězdičku navíc
Jedna velká jízda. Kniha je zaprvé psaná velmi netradičně a zadruhé, téma kterým se zabývá, autobiografické prvky a veškeré události, ke kterým dojde jsou masakr. Pokud jste nadšenými fanoušky baletu, po přečtení nejspíš změníte pohled na ty krásné křehké baletky, které se vznáší po jevišti.
Tahle kniha mne od první stránky naprosto pohltila, vůbec jsem se od ní nemohla odtrhnout! Je to řízné, syrové, autorka se s ničím nemaže a jde přímo k jádru věci. Se sarkasmem a ironií popisuje nejniternější myšlenky, postřehy, zážitky z drsného prostředí baletní školy, to vše autobiograficky laděné. Pro leckoho je to dost možná šokující představa, že by křehce působící baletky procházely něčím tak drsným. Divoké devadesátky ve své nejsyrovější podobě. Párty, drogy, alkohol, sex. Hledání sebe sama a svých vlastních životních hodnot a preferencí. To všechno tady je, nahuštěné do stran, které mne do sebe vtáhly a pustily až na samém konci. Autorka mne touto knihou dost překvapila, román na mne udělal silný dojem.
Autorka je baletka, ne spisovatelka. A je to znát. Četlo se to hrozně těžce. Nicméně oceňuji deníkové kapitoly, aspoň se s tím člověk nepral tak dlouho.
K samotnému prostředí baletních škol..ty holky to chtěly, věděly, do čeho jdou a co obětují. Vidím to jako přístupné sebepoškozování. Což by bylo špatně, kdyby to holčiny dobrovolně nevyhledávaly. Ony trpí rády, bez bolesti už nemají ani pocit vítězství. Potřebují tuhle krvavou cestu, potřebují všechny ty věci, co nás mají šokovat. Tím ovšem ztrácí na síle. Aspoň u mě určitě.
Navíc, panenky byly jen na povrchu. Uvnitř je jen nadřazenost, vulgarismus, alkoholismus, drogová závislost a totální neúcta k autoritám.
Koho lituji jsou rodiče autorky/ baletky. Borkyně si vydupala odchod do Prahy, zatajovala, jaký život vede a pak si stěžovala, jak jí rodiče dostatečně nemilují. Chudáci, když to četli.
A ty číslované úsměvy hovoří za vše!!!
3,5*/5* - Knížka jako taková mě bavila, styl psaní je zajímavý a jen tak se nevidí. Očekávala jsem ale trochu víc, co se týče baletu. Tady se spíš jednalo o hlavní hrdinku, jak bojuje se studiem ve světě tanci a v osobním životě. Chtěla podrobnější popis v utrpení baletu. Knihu doporučuji !
"Tvůj život je zaplivaná skutečnost, zaplivaná svoboda, můžeš všechno, ale nemůžeš nic, jsi v pubertě a nikdo ti neukázal, jak doopravdy na to. Vždycky jdeš na dřeň, hltáš život v extrémních podobách, všechno je přece třeba vyzkoušet, je to jak voňavkovej tester v drogerce, nastříkáš se vším možným jenom proto, že je tu ta možnost, ale nikdy si nic nekoupíš, protože to k životu nepotřebuješ. Bejt k někomu nebo něčemu blízko, cejtit důvěru, to ti chybí. Je to tak strašně těžký."
Skvělé čtení! Velmi osobní, přesně pojmenovávající, nemilosrdné, syrové a zároveň s nadějí a katarzí. Pro ty, co se zřítili mezi udřenou a dřoucí se (prý) elitu - a to dříve, než měli na to ji zvládnout (někteří v deseti letech, v jiných oborech třeba ve třinácti). Ztrácení domova a bezstarostného života, později svobody a individuality ve jménu talentu. Beznadějí z uzavřeného kruhu touhy (vydržet, obstát, vyniknout) a (ne)možnosti tu touhu naplnit, ať už z důvodu absence síly, disciplíny, orientace v lepším případě, v tom horším z rozmaru baletního boha... Užila jsem si každý řádek. A vzpomínala. Díky.
Krutý, silný příběh. Klasický balet je obor velmi tvrdý. Nesmíte vyrůst, přibrat na váze, ženské tvary nejsou žádoucí. Bolest, namožené svaly, hlad, opuchlé nohy – to nikoho nezajímá. Baletka nesmí být nemocná, nemá právo být unavená. Která to dokáže a vydrží studium musí být na sebe velice krutá a musí balet milovat. Díky autorce za upřímnou zpověď.
Po přečtení této knihy se na Labutí jezero dívám jinýma očima.
Jedná se o zajímavý literární počin. Čechová ukazuje odvrácenou stranu pozlátka, pod kterým se skrývá tolik milovaný a nenáviděný balet a zároveň nás nechá nahlédnout do svého deníčku, ve kterém se čím dál častěji objevuje deziluze ze studia na pražské taneční konzervatoři.
Jedná se o dvanáctiletou slečnu, která toho tolik očekává a nic za to nedostává, kromě tvrdé dřiny v podobě lámání kostí, později se přidává trvalé sebepoškozování, anorexie a ztráta sebevědomí. „Sotva se narveš do špiček, jak máš nateklý zarudlý prsty, a v achilovkách ti začíná vrzat jako ve starým dřevěným kafemlejnku. Strkáš nohy do ledový vody a modlíš se, aby ještě aspoň tejden vydržely.“ Čechová si také nebere servítky a Prahu s jejími kluby, internáty a všemožnými lákadly pro nezkušenou mladou žábu nám ukazuje zcela neatraktivně a brutálně upřímně.
Po formální stránce nám autorka nabízí zcela jasně vyhraněný styl, krátké, de facto holé věty, kterými se obrací přímo ke čtenáři, prokládané občasnými zápisky z deníčku. Jako jednohubka to není špatné, neurazí, ale čtenáře neuchvátí natolik, aby mu v hlavě ještě chvíli rezonovala.
Velmi zajimava a osobni zpoved. Mozna trochu desiva pro ty, co jejich dcery uvazuji o baletu, ale nemuzete rict, ze jste to trochu necekali.
Knihu jsem přečetla na jeden zátah. Nečekala jsem takovou syrovou zpověď bez příkras. Myslela jsem si, že mě bude při čtení rušit hovorová čeština, ale nestalo se tak. Jsem zvyklá číst knihu většinou v ich formě, tudíž číst knihu v formě, ve které byla napsaná, se stalo pro mě premiérou.
I když člověk tuší, že svět baletek není procházka růžovou zahradou, teprve po přečtení si uvědomí, jak drsný je svět baletek.
Smutné čtení a smutné osudy většiny. A přesto se najde spousta dalších dívenek, co by upsaly duši ďáblu, jen aby tohle trýznění těla i duše mohly podstoupit. Pro mě neskutečně nepochopitelné. A méně hvězdiček dávám výhradně kvůli příliš rychlému konci.
cítila jsem z prózy zatuchlý zápach sprch, bolavě krvavou únavu baletek... autentická výpověď, bezvadná práce!
Baletky jsou velmi přístupným textem o taneční dřině a dospívání.
Často v různých diskuzích narážím na názory, že “kdyby to napsala baletka, která ty hlavní role dostávala, kniha by vypadala jinak.” Tak přátelé, přesně tohle je dokonalý zástupný příklad toho, že hodnotíme věci, do kterých nevidíme a kterým nerozumíme. Když chci rozumovat, měl bych si nejdřív o diskutovaném tématu něco zjistit. Protože Miřenka Čechová je všechno, jen ne neúspěšná nebo nedoceněná tanečnice...
Text je velmi naléhavý a ačkoliv mi obecně vadí hovorová čeština, sem prostě sedne. A poznámka na závěr: Když jsem to dočetla, vzpomněla jsem si na Memento.
Málokdo si umí představit, kolik dřiny, bolesti a utrpení za sebou mají ty krásné, štíhlé a elegantní tanečnice s lehkostí poskakující po pódiu. Baletky na mě působí, jako by se autorka potřebovala vypovídat z traumat, která jí balet přinesl. Neustálý hlad, bolest, nohy rozedřené do krve, strach z konkurence, šikana od baletních mistrů. Na druhé straně 90.léta, přinášející svobodu a nové možnosti. Zajímavé čtení, sama jsem knihu přečetla za dva večery.
Kniha je velmi čtivá, vypravěčka jde až na dřeň. Je to rebelka, která by se možná bouřila i v jiném prostředí, napadá mě, jak by třeba popsala prostředí jiného sportu/umění. Trošku to vzdáleně připomíná knihu G. Koukalové. Účtuje s prostředím, které ji ničilo. Na druhou stranu, kdyby hlavní hrdinka ty hlavní role dostávala, možná by kniha vypadala úplně jinak...Každopádně zajímavý počin, podruhé bych ale knihu nečetla.
Netušila jsem, co od knihy mám čekat, ale nakonec mě obsah knihy překvapil. Velmi upřímná zpověď člověka, který si prošel pro veřejnost dost zkresleným světem. Při čtení jsem se docela děsila toho, že by za mnou jednou moje vlastní dítě přišlo s tím, že chce být baletka. Upřímně netuším, jak bych po přečtení Baletek reagovala.
Byl to zajímavý vhled do světa, který je běžnému smrtelníkovi takřka nepřístupný. Jsem ráda, že se autorka rozhodla takový příběh zveřejnit. Bylo to také mé první setkání s du formou a byť to není styl, který bych preferovala, pro takovou zpověď se hodil skvěle, čtenáře to zasáhne o to silněji.
Hodně by mě zajímalo, jaké by bylo pokračování.
Baletky
Při čtení mi běželo hlavou mnoho témat. Společenská, osobní, rodinná stránka vrcholově pojatého čehokoli. Soupeřivost, nevraživost mezi dětmi i pedagogy.
Tlak na výkon, ambice promítané do dětí, faleš, faleš....pýcha?
Mlčení.
Ale i krása a zážitek.
Miřence evidentně nejde jen o fyzickou náročnost baletu, ale o celkové pojetí a přístup k vyvíjejícím se dívkám.
Právě asi o ty souvislosti.
A snad nejvíc o pojetí tělesné zralosti a výkonu na úkor zralosti lidské.
Snad jen malá poznámka ke komentu rajčátko "ty holky to chtěly, věděly do čeho jdou" - v deseti letech dost pochybuji!
Formu příběhu asi úplně nelze hodnotit běžnými nároky na literaturu, ale vlastně je to psáno tak, že rodiče i děti teď opravdu mohou vědět do čeho jdou, pokud se jim příběh dostane do ruky.
Tato zákulisí slávy je potřeba obnažovat a dívat se pravdě do tváře.
Jen se vám při tom pohledu může chtít zvracet :o(
Ale jinak je to dost dobrý text. Miřence díky za odvahu ❤️
Z komentářů je nejvíc povedený první od Jizi!
P.S. Médii proběhlo pár rozhovorů s Darinou Kliment, ve kterých mezi řádky zaznívá totéž.