Balkánské komunismy

Dost komické je vysvětlení, proč do oné „komparativní analýzy“ nebylo zařazeno Bulharsko ukazuje, že omluvit se dá v rámci podobného „vědeckého zkoumání“ cokoliv. Nicméně už bombastický název knihy naznačuje (pro pana Cabadu indikuje) něco jiného. A tak nám pan Cabada až do strany 25 vysvětluje, co bude zkoumat a proč. Přitom hned následně rozebírá jazykem, který se snaží tvářit strašlivě učeně a vědecky (hází zde co nejvíce výrazy typu komparativní analýza, komparace případů, tranzice od komunismu až k čemusi, co mně dostalo snad nejvíc – habity), protože slova jako porovnání, přechodu od komunismu nebo zvyků a zvyklostí zní příliš „sprostě“ a obyčejně a nehodí se k vznešené vědecké práci i její prezentaci veřejnosti všeobecně známé věci.

Cabada tvrdí, že tyto komunistické režimy musíme zkoumat, abychom včas „indikovali“, tedy rozpoznali nebezpečí jejich možného nástupu. To se mu ale jaksi nedaří, protože dneska nám sice nehrozí „komunistická“ totalita, ale (podle znaků a definici, uvedených v rámci 2. kapitoly) jsme svědky naopak plíživých nástupů jiných forem totality, sice poněkud decentralizovaných jak ideově, tak v nástrojích a postupech a přicházejících z opačné zeměpisné strany, než tomu bylo v případě onoho komunismu, ale prostě je to už více než jasné. Pokud by dokázal posoudit ony dřívější režimy (nakonec v oné druhé kapitole je dost jednoznačně ukázáno, že totalita není zdaleka jenom „komunistická“) a metody a způsoby vztáhnout na současnost, byla by to práce celkem záslužná (nakonec někteří publicisté – jej jich sice jenom hrstka - to stále ještě dokážou), ale to by pak z kompilátu všeho možného nesměly na míle daleko smrdět dvě věci – přilepšit si z onoho grantu a na druhou stranu patřičně Ideologicky a politicky korektně postavit na pomyslný piedestal jediný správný politický směr – liberální demokracii. Naprosto stejně, jako tomu bylo s lidovou demokracií a vědeckým komunismem v obou balkánských zemích – Rumunsku a Albánii a nakonec v Sovětském Svazu i u nás. A vědecky podložená ideologie, jednotná propaganda, likvidace stávajících pořádků, nový člověk, jediný správný směr, politická korektnost či uhlíková neutralita - v principu se jedná o jedno a to samé.

A autor se samozřejmě nechce a tím pádem nesmí dostat do situace, kdy by v rámci svobodné pluralitní a otevřené liberálně demokratické společnosti nemohl promluvit na některé univerzitě (skvěle dnešní poměry popisuje M. Crichton v Říši strachu, ale už i Josef Škvorecký v Miráklu), nikdo by mu jeho názory neotiskl v jakémkoliv periodiku nebo by byl z důvodu hejtfrí zablokován na sociální síti a že by byl připuštěn do diskuze třeba v oné nezávislé České televizi je jenom fikce. A to je ještě Česká republika na rozdíl od Spolkové republiky v tomto směru celkem svobodnou zemí.

A proto nebyla četba knihy pana Cabady marnou a zbytečnou, i když to bylo tak trochu kouzlo nechtěného. O „komunistických“ režimech na Balkáně se ovšem dozví člověk mnohem víc a komplexněji třeba v knihách z nakladatelství LN – Dějin národů a států i třeba ve skvělém Balkánu od Mischy Glennyho. Nakonec se jmény Treptow, Tejchman a řadou dalších se člověk potkal už celkem dávno, pokud ho daná problematika a speciálně v tomto regionu zaujala. A fakt, že Cabada nepochopil význam, ale především obsah knihy Milovana Djilase Nová třída, který komunistické režimy charakterizoval o několik úrovní výše ani nemluvím. Nepochopil, neznal anebo nechtěl?