Barva času je žlutá

26.05.2012

Barva času je žlutá, tvrdí Mirek Fišmeister ve své předposlední vydané knize. Nevím, nejsem básník a pokud jde o název sbírky, zvolil bych tak trochu přesmyčku – Žlutá je barva času, což by mému uchu neznělo tak kategoricky jako postulát. Každopádně knížka veršů tohoto brněnského autora je žlutá (a příjemný odstín), malá – takřka kapesní formát – a útlá rozsahem. Narazil jsem na pár veršů z této sbírky porůznu na netu a získal jsem z tohoto letmého pohledu klamný dojem, že jde o jakousi moravskou variantu haiku, který ve mně vyvolala jednak forma trojverší, jednak úvodní kresba, evokující kandži, součást japonského písma. Ostatně k haiku ty verše přirovnávala řada jiných čtenářů. Je to především dáno skutečností, že kniha má celkem 64 stran a na 54 z nich je vždy jedno trojverší a to holt k takové úvaze svádí.
Houbeles, žádné haiku. Nemá to formu haiku ani náhodou a to jak z hlediska formy, tak i vlastního obsahu – přijel ke mně poštovský panáček a knihu mi přivezl ( heč, i s dedikací) a tak jsem se s ní mohl seznámit v její celistvosti. Už jsem se tady někde zmínil o mém systému čtení poezie, takže je jasné, že nemohu prohlásit, že jsem ji už přečetl.
Přesto mohu opakovat – houbeles, žádné haiku – čistokrevný a plnokrevný Mirek Fišmeister (který dozajista ví, že má haiku rytmus 5-7-5 a zná jeho obsahovou náplň, takže kdyby chtěl spáchat haiku, bylo by to haiku se vším všudy), Mirek Fišmeister se svým specifickým a osobitým vnímáním světa okolo sebe, hračička žonglující se slovy, kterým dodává často jiný než zaběhaný význam, který si slovo vymyslí, když nemá vhodné po ruce a který slovy vrství pojmy a obrazy a překrývá jimi myšlenky ve verších zakleté a to vše s doslova úpornou úsporností. Ta trojverší jsou kondenzátem básně, vytváří tím prostor pro čtenáře a nechává na něm a na jeho fantazii a představivosti, jak si je dokáže přebrat a vstřebat. Jsou to opravdu jen útržky času, okamžiky, pohledy na svět za zrcadlem.
Bývá tady zvykem opsat z knihy něco zajímavého, něco co zaujalo – do háje, to bych musel opisovat pomalu půl knížky a navíc - vždyť já ji vlastně přečtenou nemám a ještě hezky dlouho mít nebudu - mohl bych tedy něco podstatného opomenout. Takže nic, přečtete si to sami, pokud se k tomu dostanete. Navíc vás třeba osloví, co nepřišlo interesting mně oslovi.
Abych taky něco pohaněl – vadila mi typografie – trojverší přilepené nahoře na stránce a zbytek prázdný bílý papír. Pak jsem ale pochopil. Někdy se mi něco obtížně čte – slova textu na mne působí jako jakási ladička (nebo spíš neladička) a rozkmitávají moji mysl, vyvolávají ve mně pocity, dojmy, obrazy (začasté bez souvislosti se čteným). A já bych tedy mohl tu bílou prázdnotu vyplnit - večmárat na ni co ve mně čtené vyvolalo (místa je tam dost) a pak by měla smysl. Jak jsem ale řekl úvodem, nejsem básník a nejsem tedy zvyklý otevírat své nitro dokořán a navíc pokládám za barbarské čmárat do knih. A navíc ani netuším důvody, jež vedou orla k jeho systému vyměšování, snad hamižnost (chce mít všechny výměšky na hromadě), či zlomyslnost (pokud tady nějaký debil horolezec na skálu poleze, tak ať si pořádně šáhne). Holt, nejsem básník. Básník je Mirek.