Barvy loučení
Bernhard Schlink
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/460353/bmid_barvy-louceni-1DU-460353.jpg
4
125
125
Loučení má mnoho tváří. Loučíme se s mrtvými – s rodiči, sourozenci, s milovanou ženou. Loučíme se s přáteli, známými, kolegy. Pomůže, je-li člověk přítomen umírání? Víme, že se s blízkým člověkem máme rozloučit. Ale tohle vědomí ještě samo o sobě není rozloučením. Rozloučení zařídí jen čas. Barvy loučení tvoří devět povídek, jejichž tématem jsou závažné události nebo momenty ve vztazích, které mají původ v minulosti, ale vyjdou na povrch až po letech. Teprve tehdy nastává rozloučení buď přímo s dotyčným člověkem, nebo s vlastní mylnou představou o něm… Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Abschiedsfarben, 2020
více info...
Přidat komentář
Paměť je řeka, která loďku vzpomínek unáší dál a dál.
Když se člověk loučí dává šanci.
Melancholické čtení,
které není vůbec smutné.
Čistá melancholie. Povídky o bilancování nad minulými vztahy vyznívají často hořce.
Poslouchala jsem jako audioknihu načtenou M. Táborským a mohu říct, že jsem v rámci žánru spokojená.
Trochu se stydím, že jsem autora dlouhá léta přehlížel...
První setkání s tvorbou Bernharda Schlinka a hned naprostá euforie. Mé srdce milovníka povídek přímo zaplesalo nad příběhy, které, ač na první pohled vcelku obyčejné, byly podány mistrovským způsobem. Autor v nich prokázal, že i dramatické peripetie v životech jeho literárních postav lze popsat bez zbytečného patosu, civilně a místy až strohým stylem. Při čtení těchto příběhů jsem se mnohdy přistihl při tom, že přemýšlím, jak bych se v dané situaci zachoval já. A to se mi hodně zamlouvalo. Rozhodně doporučuji!
„Možná se někdy člověk osvobodí jen tím, že zradí ty, kterým dluží věrnost.“
Ve skutečnosti se s touhle výjimečnou sbírkou neloučím... Těším se, až ji znovu otevřu v povolanějších letech, kdy se naleznu mezi mikropříběhy a bude to, jako bych si četla o svém životě.
Z knihy na mě dýchá ryzí, ničím nepřikrášlená a tolik krásná člověčina. Svět, který znám, i který ne, ale o jehož existenci nepochybuji.
Přínos této útlé knihy je nesmírný. Vyobrazení lidských životů,
utrpení,
křivd,
výčitek,
útrap,
chyb,
strachů,
myšlenek,
bolestí,
lásek,
svárů
- celkového prožívání se ani nedá pokládat za fikci.
Jako by to všechno někdy a někde existovalo...
Srdcovou záležitostí se pro mě stala atmosférou a významem nepřekonatelná povídka Léto na ostrově.
Mistrně pojatý konec má úplně první příběh Umělá inteligence, u kterého jsem pochopila, že v rukou držím klenot. A ne jeden.
Schlink je autor, který se mi v tomto týdnu vryl nesmazatelně do srdce. Kdysi jsem četla Předčítače, nicméně tohle bylo dílo ještě silnější. Nedokážu popsat, jak moc je ta kniha detailní, jak moc krásným jazykem oplývá a jakou moudrost v sobě ukrývá. Jak moc mi bylo všeho líto, jak mi někdy bylo s postavami bezútěšně a jak moc jsem přemýšlela o každém odstavci a prociťovala každou větu.
Mistrovské dílo.
Kniha, která s vámi bude mít soucit. A vy s ní.
„Jsem pořád smutnější a je dobře, že smrt tomu udělá konec.“
Kniha má něco do sebe a celková myšlenka barvy loučení a projednávání o smrti, úmrtí a ztrátě je pojatá dobře a s úctou. Krásné povídky a mnohé i dají leccos do Života
Tohle je první kniha od tohoto autora, kterou jsem četla. Jsem nadšená. Je to krásně melancholické vyprávění. Dostala jsem odpovědi a pohlazení.
Bernhard Schlink se mi zapsal do srdce s knihou Předčítač, kterou vám velmi doporučuji. Svou knihou Olga své umístění jen ukotvil.
Barvy loučení je krátká povídková sbírka čítající 9 samostatných povídek, které mají společné jedno téma; loučení. Každé loučení je jiné, jinak silné ale každé je důležité. Kniha svým námětem na sebe upozorňuje s tím, že si u knihy popláčete, protože loučení je smutné a bolestné. Ale když si sbírku přečtete tak pochopíte, že u knihy vlastně nebudete brečet. Nenajdete u čtení bolest a trápení, ale ucítíte smíření a a pochopení.
Asi největší chybou této knihy je, že samotná anotace a název knihu jaksi škatulkuje. Kvůli tomu čtenář cítí zklamání přesto, že samotné povídky jsou opravdu dobré a povedené. Schlinkův spisovatelský styl je jednoduchý, přímočarý. Nehraje si slovy, nesnaží se čtenáře mást čtením mezi řádky, takže pro někoho se může zdát až obyčejným, pro jiného je zkrátka snadno pochopitelným. Záleží na vkusu čtenáře. Mně osobně se sbírka líbila. Nedostala jsem od ní to, co jsem očekávala, ale když jsem se oprostila od očekávání, tak jsem si sbírku užila.
Nejvíce se mi zalíbily povídky Medailonek a Milovaná dcera. Zdaleka nejméně mě oslovily povídky Stařecké skvrny a Výročí.
Očekávala jsem emoční nálož plnou krásných myšlenek, místo toho jsem ale dostala povídky, ve kterých jsem téma loučení, které je všechny mělo spojovat, mnohokrát hledala marně. A právě to mě na knize zklamalo asi nejvíce.
Nemůžu říct, že byly všechny příběhy vyloženě špatné, některé mi přišly fajn. Nejvyšší hodnocení si ode mě vysloužily povídky Milovaná dcera, kde autor řešil poměrně zajímavé téma, a Daniel, My Brother, ve které bylo téma loučení patrné asi nejvíce. Hlavní hrdina se tu snažil vypořádat se sebevraždou svého bratra. Ostatní povídky, ačkoliv se mi třeba četly dobře, pro mě byly bohužel snadno zapomenutelné.
Celkově mě Barvy loučení příliš nenadchly, od takto oceňovaného autora jsem zkrátka čekala víc. I přesto jsem ale přesvědčená, že dám Bernhardu Schlinkovi ještě šanci a vyzkouším některou z jeho dalších knih, ať už to bude opěvovaný Předčítač či Olga.
Loučení, úzkost z opuštění, dlouho skrytá tajemství vyplouvající na povrch... Povídky se čtou rychle, skončí dříve, než vás začnou nudit, řemeslně jsou na vysoké úrovni (autor má v oblibě nelineární vyprávění, díky čemuž jsou příběhy umně gradovány; škoda jen těch mnohdy kostrbatých dialogů), jen mi přišly jakési ploché. Pět dní po přečtení mi v hlavě zůstal jediný příběh a žádný pocit. Mělo by vás to odradit od čtení? Ne. Mělo by vás to nalákat? Těžko říct.
Bernhard Schlink se téměř po deseti letech vrací k povídkové kompozici a velmi mu to svědčí. Stejně jako jeho soubor Letní lži, i Barvy loučení jsou prosyceny erotikou, spletitostí životních událostí i vztahů. Nenavazují na sebe ani si svým poselstvím nejsou rovny. Jsou však zbarveny do pastelových tónů, některé do studenějších, jiné do teplejších a jsou předzvěstí jara, slunce, klidu.
Motiv smrti, promarněného života i nadějí, lítosti i soucitu, obyčejné příběhy líčící neobyčejné osobnosti, vlastnosti a starosti každého z nás. Letmý dotek historických událostí si ani zde autor neodpustil. Barvy loučení jsou obestřeny notnou dávkou melodramatu, avšak rezervovaně a s nadhledem. Uvrhnout čtenáře do smutku a depresí není autorovým záměrem, právě naopak – přináší na život jiný pohled, pohled, ve kterém člověk dochází k odpuštění ostatním jen tím způsobem, že dosáhne smíření sám se sebou. Určitým směrem je to velmi povzbudivá kniha. Povzbuzení mezi řádky však musí najít každý z nás zvlášť - stejně jako se každý z nás v životě musí rozhodnout, uvidí-li sklenici poloprázdnou, či poloplnou.
Moje druhé setkání s autorem a můj dojem ze souboru je celkově pozitivní. Prolínají se v něm prvky různých literárních směrů, dominuje především existencialismus, v němž si osobně celkem libuju. Jak je u Schlinka zvykem, opět otevírá hluboká témata (a s přehledem je zvládá), a, čeho si na autorovi nejvíce cením – nesoudí. Většinu povídek bych beze všeho hodnotila pěti hvězdičkami. A, narozdíl od jeho rozsáhlejších prací, Schlinkovy povídky nejsou historicky laděné, a to jsem trochu pokrytecky ocenila také.
Povídkový soubor Barvy loučení strukturou připomíná autorovy Letní lži. Příběhům je společné neurčité napětí pod povrchem, které čtenáře nabádá k ostražitosti a očekávání zvratu (k horšímu). Autorovi se opět podařilo využít i v rámci krátkých útvarů různé žánrové zaměření, rozprostřené od popisu politického lavírování z předrevolučního období, přes téměř mcewanovsky laděné zápisky stárnoucího muže až k poznání absolutní lásky, které stojí v cestě okolnosti a neporozumění.
Milostné zápletky spolu se vzpomínkami na dětství postupně získávají dominantní roli. "Paměť je řeka, která loďku vzpomínek, jakmile do ní nasedneme, unáší dál a dál", píše Bernhard Schlink, a jeho hrdinové se právě na takových loďkách pohybují, aby se ohlédli za šťastnými okamžiky i chybami. Povídky se námětem přesto odlišují – a i když se tématu odloučení věnují bez výjimky, obsahují vedle kritických tónů a melancholie vždycky také naději.
Štítky knihy
německá literaturaČást díla
Daniel, My Brother
2020
Léto na ostrově
2020
Medailonek
2020
Milovaná dcera
2020
Piknik s Annou
2020
Mnohé povídky se mi vyryly hluboko do paměti, což je důkaz, že jsou za mne výborné. Jsem šťastná, že jsem po dlouhé době autora opět vyhledala. Sbírka je tematicky velmi propojena, zároveň si jednotlivé povídky nejsou nijak podobné, a proto pro mne zapamatovatelné. Někdy se k nim snad vrátím. Opravdu stojí za to.