Básně
François Villon
Výbor z díla francouzského básníka poloviny 15. století, známého svým nespoutaným a nekonvenčním životem. Jeho verše jsou soustředěny do několika tematických okruhů - píše šprýmové odkazy, úvahy o umírání, básně proti pomlouvačům, jindy zase líčí pomíjivost lásky, krásy a slávy. Často ve svých verších dává na odiv svou tělesnou i duševní bídu. Uspořádání tohoto výboru se snaží alespoň o přibližnou chronologii podle dostupných faktů z básníkova života.... celý text
Přidat komentář
Básničky běžně nečtu, takže jsem ráda, že jsem se k této útlé knížce dostala. Tyto básně mě zaujaly tím, jak jsou nadčasové a dobře se čtou. Zároveň mě nasměrovaly k životopisné knize Jarmily Loukotkové "Navzdory básník zpívá", kterou si ale nechám až do Čtenářské výzvy 2019.
Narodil se několik týdnů po upálení Panny Orleánské, v době, kdy hlavní město, obsazené Angličany, bylo sužováno hladem a kdy v církevním francouzském vědomí žila ještě upomínka na "poblouzení" husitské . . . . .
Krátká pohnutá dráha, při jejímž posuzování je přihlížeti k divokým mravům patnáctého století . . . . . . píše v doslovu překladatel.
Jeho život byl nespoutaný a naplněný živým temperamentem. Často se zdá, že mu "nebylo nic svaté" jak píše Matty. Sbírka však obsahuje i modlitbu, kterou složil pro svou matku a krom jemných i hrubších vtípků i neklamné stopy záblesků pokory.
Výsměch ano, ale lhostejnost k posmrtnému životu bych mu úplně nepřisuzovala.
Nechť roztá srdce mé, jež tvrdě buší,
ať nemusím ho rozpíchat;
jen roztaj, oné skály nebuď sušší,
jež Mojžíšovou berlou počla tát;
jen roztaj, slzami chci chválu vzdát
a Soud chci těmi slovy oslaviti;
Kéž nestrhne nás ďábel do propasti,
z těch hrůz a účtů kéž jsme vypuštěni!
Váš vtip se, lidé, nechtěj na nás pásti,
však Boha proste, ať k nám tvrdý není!
Však nebýt života jaký prožil, jaké by byly jeho básně, pokud by vůbec vznikly:)
Spousta mně známých veršů a ještě další. Správné dávkování a taková četba přijde vhod.
Tak mě zas chytla letní deprese, kdy jsem se včera v noci zašila s Villonem do koutku a tam si v klidu přemýšlela o životě a četla jeho básně . Villona jsem ve svých 13-15 letech naprosto bezhlavě milovala, zrovna o prázdninách četla poprvé Navzdory básník zpívá a netoužila po jiném rebelovi, než po něm. No nevím, mít ho doma teď , asi bych mu uvařila kafe, pokecala o životě a bleskem bych se snažila ho poslat o dům dál. ( Samozřejmě nepočítám s variantou , že by o moji vzácnou přítomnost Villon nestál - to mě ve své pýše ani nenapadlo). Ale je fakt, že když jeho díla čtu, tak si tak říkám, že ten život je ale sakramentsky těžký a jak jsem k tomu přišla zrovna já, že tady tak v relativním poklidu žiju. Pominu -li, že jsem vyloženě konzervativní člověk, tak vlastně přicházím, co mě v mládí, tak strašně k Villonovi táhlo. A dnes v noci jsem na to přišla. Táhne mě k němu ZÁVIST. Závist k tomu, že se nebál jít hlavou proti zdi, což já dokázalo pouze v mládí, kdy jsem se nebála pustit pusu na špacír a to proto, že jsem za zády měla rodiče, kteří moje průšvihy vždycky nějak vyřešili. Pak jsem se už jsem se vlastně pořád bála , bála se o práci, o děti , o jejich zdraví... A vlastně jsem dnes v noci konečně přišla na to, že Villon byl rebel rebelů - ale mohl si to dovolit, vždycky trpěl za své průšvihy sám, nikoho z blízkých tím netrápil. A stejně ho pořád miluju...
Sbírka mnoha básní, především balad, ve kterých Villon s ironickým pohledem kritizuje tehdejší společnost i sám sebe.
Krom krásné učebnicové balady plné oxymóronů (Balada ze soutěže v Blois) se mi vryla do paměti především Závěť – Villonova životní zpověď. Ač tuto poměrně rozsáhlou báseň psal ve 30 letech, je neuvěřitelně vyspělá a plná životních zkušeností.
Dovolím si citovat:
Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.
Konečně chytli ho a král
s ním arci naložit chtěl zle:
když lupič před ním v poutech stál,
měl potrestán být na hrdle.
I táže se ho panovník:
„Proč pirátství se oddáváš?“
I odpoví mu loupežník:
„Proč, pane, pirátů mi láš?
Že vyjíždím — jak dobře znáš —
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
Mít výzbroj, jako ty ji máš,
byl bych, čím ty jsi: panovníkem!
Co dělat! Člověk nemá viny!
Co naložil ti osud, nes!
Osud je vinen, nikdo jiný;
a já, já zkusil jako pes!
Když můžeš, odpusť mi! a věz:
kde chudoby je víc než dost —
to ví už každé dítě dnes —‚
tam nerodí se samá ctnost.“
Obrovské dík ode mne nepatří však pouze Villonovi, ale také překladateli. Neboť Otokar Fischer se překladu zhostil výtečně a ačkoliv je překlad již sto let starý, ničemu to nevadí. Čas jako by se poezii vyhýbal. A to se mi na ní líbí.
Melancholie, oblíbená smutná píseň a Villon. Ideální kombinace, kterou se nedá nic zkazit.
Jak uvádí doslov tohoto souboru básní, balad a závětí, Villon si zvolil život bouřliváka. Nic, násilné loupeže a ničení veřejného majetku nevyjímaje, mu nebylo svaté. Přesně jako výplody zločince, ovšem zločince chytrého a vtipného, jeho verše působí. Dokonce i za slovy balady nazvané Kajícná, žádající o odpuštění všech křesťanů, tušíme drzý výsměch člověka smířeného s tím, že zemře, a docela lhostejného k nějakému posmrtnému životu („vám chtěl bych něco leda říci/ne hubou, ale druhou lící…“). Kdyby dnes žil stejně nadaný kriminálník, nebude odsouzen do vyhnanství, nýbrž se stane celebritou.
Básně Villona jsou tím pravým pro toho, kdo v básni hledá rým, radost i potřebu sdílet chmurnou náladu.
Moje nejoblíbenější báseň:
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
...
Krása!
"Co dělat! Člověk nemá viny!
Co naložil ti osud, nes!
Osud je vinen, nikdo jiný;
a já, já zkusil jako pes!
Když můžeš, odpusť mi a věz:
kde chudoby je víc než dost -
to ví už každé dítě dnes -,
tam nerodí se samá ctnost.
....
Já miloval, to nezapírám,
a miloval bych ještě rád,
teď řemenem však břicho svírám -
a v srdci žal a v břichu hlad,
to je pak těžké milovat;
chceš-li se kochat svými city,
dřív o žaloudek musíš dbát:
neb k lásce hbitý, jen kdo sytý."
(ze Závěti)
"Přestává na hřbitově šprým.
K čemu je všeho světa jmění
a lůžko s peřím prachovým,
slast každonoční, každodenní
a tančení a dovádění
a závrať života i vína?
V rozkoších věčného nic není
a přetrvá jen hřích a vina."
(Balada mravoučná)
85% Na to že jsou rýmovačky sepsaný v 15. století, tak jsou neuvěřitelně aktuální, vtipný a vůbec. Je vidět, že přes veškerou snahu kníratých feministek se na vztahu muž - žena napříč věky nic nemění.
Jak může být poezie jednoduchá, přístupná, aktuální a nesmrtelná. Následující verše jsou vytrženy ze Závěti, kterou František Villon napsal někdy v roce 1461...!
"Je mi tak líto mého mládí,
kdy frajeřil jsem, dováděl;
sám Bůh ví, kam ta léta pádí,
a já bych zadržet je chtěl.
Můj mladý čas! Kam odešel?
Či odklusal? Kdo může říct?
Najednou někam odletěl
a nenechal mi vůbec nic."
Tuto knihu jsem našla ve vlaku - nějaká dobrá duše ji zde nechala jako "putovní knihu". Takže bych chtěla této dobré duši poděkovat, sama bych se k Villonovi asi nedostala, přestože byl v povinné literatuře. Básně se četly jedním dechem, zvláště díky živoucímu překladu od Fišera. Neznám sice jiné překlady, ale tento mě naprosto uchvátil. Byla jsem až překvapená, že takovéto básně jsou skutečně z 15. století.
P.S.: Knihu jsem v kupé nechala pro další cestující, doufám, že budou potěšeni stejně jako já :)
Nevím proč, ale mám raději tento překlad od Fischera než Loukotkovou... Nicméně nejlepší je stejně originál! :)
Četla jsem překlad Otokara Fischera a nelíbilo se mi tam počešťování jmen, místo Francois tak Františku, no to je přece strašný, takový přehnaně familiérní.
Štítky knihy
smrt 15. století francouzská literatura výbor z díla středověká literatura poezie středověká poezieAutorovy další knížky
| 1985 |  Velká závěť |
| 2009 | Básně |
| 2010 | Malý a Velký testament |
| 2009 | Já u pramene jsem a žízní hynu |
| 1964 | Já, François Villon |
Básně od Villona jsem si, v zásadě náhodou, půjčila z knihovny a nestačila jsem se divit. Některé byly skvělé, poutavé a nápadité, zatímco jiné naopak působily poměrně nudně. Nejvíce se mi líbila známá „Já u pramene jsem a žízní hynu“ a celkově musím říci, že rozhodně toho, že jsem si básně přečetla, nelituji, jelikož pro mě představovaly zajímavé zpestření letních prázdnin.