Básně

29.04.2020

ČÁST 2 ze 2

---------------------------
Fantastická balada
---------------------------
To bylo první noc, kdy v truhle
pod květným rovem v těžkém snu
už lepé tělo dlelo ztuhlé
té hrdé krásky salonů.

A měsíc hrůzně patřil s výše
v noc, jíž chvěl chladný, vlhký dech,
a siné světlo spalo tiše
na hrobech, křížích, na květech.

Tu poupata všech květin náhle
na hrobě pukat začala,
a každá kořenem svým táhle
na tvrdou rakev ťukala:

"Pusť mne v tu líc," dí růže tmavá,
"ať mohu trochu krve pít,
mé poupě právě rozpukává,
chci pro ně její barvu mít!"

"Svůj kořen vpustím v modré zraky,"
fialka šepce v zášeru,
"mých poupat sbor už puká taky,
tam pro ně modři naberu!"

"A já chci," lilie dí něžná,
"pro květy své jen vzácný lesk,
jenž zdobí její ňadra sněžná,
ó rakvi, prosím, slyš můj stesk!"

"Chci purpur," pivoňka dí, "retů!"
"Chci vlasů vůni!" roseta.
"Ó rakvi, povol, našich květů
sbor celý rázem rozkvétá.

Toť by byl hřích dát této kráse
tak zvadnout v hrobu slepých tmách,
my ke slunci ji vznesem zase
na hrdých svojich korunách!"

Blín drobný krčil se v jich středu
a v posupný teď vypuk smích:
"Já půjdu k srdci nabrat jedu
pro nitra bledých kvítků svých!"

***

...
Kde víra dětství roztoužilá,
kde rusalky, kde bájný les?
Vše věda přísná zapudila,
a bájím těm se směji dnes.
....
(Rusalky)

----------
Z vlaku
----------
Unaven odstoup jsem od okna
a přivřel znavené oči --
ten kraj se zrovna šíleně
kol vlaku dozadu točí!

Je líp těm letícím kulisám
tam venku vale teď dáti,
vlak nechat dunět, kolíbat
a chvilku zde pěkně spáti...

A dřímám... Čertovo plemeno
ty ženské se svými hlasy!
Pištivých, řezavých, kvičících
jich vedle šest sedí asi!

A tak sem slyším přes příčnu
ten jejich rozhovor celý,
o mužích, tetkách a housatech,
o mrkvi, cibuli, zelí.

A to se diví jak na povel,
kde pranic k podivu není,
smějí se každé hlouposti
v protivném hlaholení.

Vlak písk a jedem v stanici.
Jakási babička cupe
s venkovským modrým uzlíkem
a leze k babám těm v kupe.

Zas jedem... A vedle začíná
hlasitý rozhovor znovu:
babka je v křížovém výslechu --
rozumím každému slovu.

Kam jede? Jede do Hory.
Návštěvou? Ba. Smutnou ale.
Jeníček její sedí tam
už měsíc v kriminale.

Jak? Proč? - A stařena vypráví.
Bez pláče, bez slz a vzlyku --
ti lidé, třebas zlomeni,
mají ten klidný tón v zvyku.

Má ještě muže. Jeníček
je dítě jejich. A v Luhu,
dvě míle na půlnoc k hranicím,
chalupu mají bez dluhů.

Jeníček jejich lásku měl,
zalíbil selskou si dceru,
Barušku pantáty Novotných --
však jí už tenkráte věru

ta známost líbit se nechtěla.
Mladým však ať někdo radí!
Hlavou jen pohodí, zlobí se --
inu, to mládí je mládí!

To děvče bylo jako květ,
co pravda. Ale květ z pekla;
bez pojmů, jak vítr nestálá,
po mužských zrovna jak vzteklá.

Zdála se Jeníčka ráda mít,
měsíc dva - všecko šlo hladce,
hoch už se chystal k veselce,
řek o ni otci i matce --

tu na konec aprílu přistih ji
-- šel, chudák, máje jí vstavit --
v půlnoci v zahradě s Borůvkou,
-- čeledín jejich -- se bavit.

Jeníček je tak dobrý hoch,
prchly však, že až bůh brání,
zavírák vehnal mu do prsou,
Borůvka nevzdych už ani.

Dva dny se toulal bůhví kde,
pak přišel, tiše sed k stolu,
a dal si hlavu do dlaní,
a tak jsme plakali spolu.

A už tu byli četníci,
železa, vůz a už jeli
do Hory, k soudu -- a teprv teď
věty se vzlykavě chvěly...

"To bude jistě pověšen!"
z žen jedna rozumně míní.
"To jistě!" praví jiný hlas.
"Tak vy tam jedete nyní?"

"Pár buchet vezu mu, buchet pár,
on je tak vždycky rád jídá...
Můj bože, pověšen... bože můj,
ta hanba pro něj, ta bída!

Ti páni mají paragraf,
tím všecko změří tak hbitě --
ale, mí zlatí lidičky,
vždyť je to přec moje dítě!"

Sténala chvilinku. Jedna z žen
zvědavě zeptá se znova:
"A co ta jeho Baruška,
jak se teď po tom všem chová?"

"Pánbůh jí odpusť všecko zlé,
ty moje noci a hoře!
Už zas má nyní jiného --
a Jeník jak by pad v moře!"

"A tatík váš?" se jiná ptá.
"Tátové jinak vše míní.
Jeníčka jenom proklíná,
sám by ho utlouk snad nyní..."

Vlak písk a jedem v stanici.
Toť věru Kutná už Hora.
Šedivá, mlčící, rozlehlá,
chrám Panny Barbory shora

tenkými vížkami dívá se
po širém barevném dolu.
"Tak s Pánem Bohem buďte tu,"
stařenka bere se dolů.

Dívám se za ní, jak se jí
šedivá hlava ta třese,
jak pozorně modrý ten uzlíček
v uvadlých rukou svých nese!...

A jedem zas. A zadumán
poslouchám dunění vlaku --
ta sešlá drobná stařenka
tam ještě míhá se zraku.

"Ach, což ta láska mateřská
přes časy, přes hrob hoří,
neumrazíš ji na horách,
neuhasíš ji v moři."

Tak mi ta sloka napadla,
ta sloka Nerudova,
a já si říkal ji hlasitě,
a maně zas říkal ji znova.

A k vlaku dunění dál a dál
ty verše zněly mi v sluchu,
a kdykoli nyní mi napadnou,
vídám tu matičku v duchu...

---------------------------------------
V bezmyšlenkovém hovoru
---------------------------------------
Počestné dámy tři parkem jdou,
rozmluva líně se vlekla:
-- Vše, co jsem zažila před svatbou,
já, prosím, mužovi řekla. --

-- Já bych té kuráže neměla --
mínila druhá z těch paní.
Třetí se lehounce zachvěla:
-- A já té paměti ani --

-----------
Záhady
-----------
Jsou díla velká, pílí propocená,
životní účty duší hlubokých --
a jsou to děcka mrtvě narozená,
bez tepla v krvi, světla v očích svých.

A jiná jsou, jež bez těžkosti, rmutu
si do světa jak ptáče vyletí --
verš takový je napsán pro minutu,
a žije potom celá století.

-----------------
Kus poetiky
-----------------
Jen to, co přetéká, dát v sloky
a spadalý jen sbírat květ --
jdou týdny, měsíce a roky
a žít se chce též naposled.

Co v sloky dáš -- toť síla živá,
toť svatý oheň duše tvé,
když jimi přímo neoplývá,
jich nevynucuj z duše své.

Buď tich, a pero tvé ať čeká
a nech je třeba rezavět --
mlč, dokud duše nepřetéká
a nespad přebytečný květ.