Bázeň a chvění / Nemoc k smrti
Søren Kierkegaard
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487854/bmid_bazen-a-chveni-nemoc-k-smrti-hED-487854.jpg
4
63
63
Kniha Bázeň a chvění si bere název z novozákonních epištol. Kierkegaard se snaží pochopit úzkost, jakou musel cítit Abraham, když ho Bůh vyzval, aby obětoval svého syna Izáka. Posledním stadiem před dosažením víry je podle autora stav nekonečné rezignace a odhodlání vzdát se všeho, co by člověk upřednostňoval před Bohem. Nemoc k smrti pojednává o zoufalství, které Kierkegaard z křesťanského pohledu označuje za hřích, i když psychologicky ho chápe. Název odkazuje na příběh vzkříšeného Lazara. Autor rozebírá různé podoby zoufalství, které se vztahují k tomu, jak člověk dokáže přijmout vlastní konečnost (fyzickou složku) či nekonečnost (duchovní složku). Oba spisy vznikly ve čtyřicátých letech 19. století a dodnes zůstávají významné jak v rámci autorova díla, tak v kontextu existencialistické filozofie a psychologie.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2022 , PortálOriginální název:
Frygt og Bæven / Sygdommen til Døden, 1843
více info...
Přidat komentář
„Ať už se člověk narodil třeba v malých poměrech, přece žádám, aby si proti sobě samému nelidsky neodpíral snění o královském hradu a aby tak nesnil jen z dálky a neurčitě; chci, aby se nevyvyšoval ani nesnižoval tím, že by se snižoval nepatřičně. Žádám na něm, aby byl člověkem cele a aby i ve snu vystupoval s důvěrou a důstojně.“
„Třebaže se jedno pokolení učí od druhého, vlastní lidskosti se žádné z nich od předcházejícího nenaučí. V tom musí každé pokolení začínat od začátku, nemá jiný úkol než pokolení předcházející a také se dále nedostane, pokud ovšem dřívější pokolení svůj úkol nezradilo a nepodvádělo samo sebe.“
Neskutečně náročné čtení. Některé části mi byly nepřístupné, nepochopitelné, komplikované. I tak ale nelituji. Mnoho myšlenek mi zůstane v paměti hodně dlouho.
Kierkegaard byl teolog teoretik a je to v díle hrozně znát. Jak mě první stránky hrozně nadchly pro svůj sloh, jazyk a myšlenky (namátkou “ Je velké sahat po věčnosti, ale větší je uchovat si časnost, i když ses jí už vzdal.”), od třetiny dál už mi to ale přišlo primárně jako abstraktní chaos, ze kterého si moc neodnáším. U některých vět jsem vlastně pak už nechápala ani obsah (třeba část o absolutnu, ke kterému se člověk vztahuje, eh…).
Nejsem ale filozof a nevrtám se v knihách nijak usilovně, komentující pode mnou byl z knihy zřejmě nadšen a narozdíl ode mě ji i pochopil celou. :D
O podivuhodnosti názorů Sørena Kierkegaarda jsem věděl ještě předtím, než jsem se dostal k Bázni a chvění a Nemoci k smrti, nicméně jsem netušil jak vytříbeným jazykem píše. Kierkegaard se čte jedna radost, nepíše totiž systematicky (ještě aby psal, když systém - totiž ten Hegelův - tak vehementně odmítá) a dokáže si vyhrát s hlavními motivy natolik, aby to na duši čtenáře zapůsobilo, ale ne zas přehnaně, aby se z filosofie nestávala fantastická próza (některé jeho přirovnání jsou ale tak podivná, až jsem často nemohl zadržet nával smíchu). Obecně jsem se smál velmi často, protože palba kritiky, kterou Kierkegaard zasypává logickou spekulativní filosofii a církev (obě tyto institucionalizované společenství - ano i o Kierkegaardem nenáviděných hegelovcích se dá dle mého takto mluvit - pro jejich pokus o vystrnadění jedince z filosofie/náboženství a nahrazení víry systémem), výstižně poukazuje na absurditu systému a duchovní převahu jedince nad davem (příklady jsou opravdu skvělé a na mysli mi při nich vytanulo mnoho lidí z mého života).
V Bázni a chvění se Kierkegaard zabývá Abrahámem a na jednotlivých možnostech jeho chování na hoře Moria ukazuje 3 duševní stádia.
V Nemoci k smrti se zaobírá zoufalstvím ( = nemoc k smrti) a jeho možných variantách, kde na mě zapůsobilo zejména Kierkegaardovo ponoření do tématu a popsání fenoménu zoufalství z mnoha pohledů.
Nechci zde podrobně rozebírat vše, co v knihách Kierkegaard řeší. Myšlenky jsou to náramné a hodné osobního průzkumu jednotlivého čtenáře, proto nechci ostatním příliš podsouvat to, co jsem zjistil já.
Tuto "dvojknihu" bych určitě doporučil každému, úplně každému. Nicméně jsem se tak nechal unést jejím krásným slohem až mě v jednu chvíli napadlo, že nádherný jazyk Kierkegaarda stejně jako např. u Nietzscheho zastírá ještě nádhernější myšlenky, proto si každý čtenář musí dávat pozor, aby se nenechal unést touto "pozemskostí", ale nechal myšlenky ať už Sørena Kierkegaarda či kohokoli jiného probořit do svého nitra, kde najdou větší uplatnění a dokonce se tak mohou spojit s Kierkegaardovou ironií a čtenář pocítí niterný záchvěv někdy smíchu jindy pláče.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Bázeň a chvění / Nemoc k smrti |
| 1969 | Současnost |
| 1920 |  Svůdcův deník |
| 1989 | Čistota srdce aneb chtít jen jedno |
| 2007 | Buď - alebo |
Těžká četba, spoustě vět a úvah jsem nerozuměl, víceméně jsem odtušil nesouhlas a polemiku s Hegelovým smyslem dějin a místo něj má být smyslem víra v Boha, jediná pravá cesta k poznání a cíli.
Musím ale přiznat, že příběh Abraháma a jeho obětování vlastního syna mě uchvátil. Samozřejmě ho znám, tisíckrát mi byl vyprávěn, i jsem ho četl. Ale zamyslet se nad vírou Abrahama bez pochyby a bez zaváhání, tahle víra bez sebemenšího náznaku racionality nebo touhy chránit syna .. fascinuje mě to pořád, nutí přemýšlet. Co to znamená, že k člověku promlouvá Bůh? Jak to vypadá? Když to čtěte, máte to černé na bílém : "Bůh řekl Abrahámovi, běž a konej ..". Ale jak poznat, že jsou to boží instrukce? Bez víry to nejde, představuje to i nový pohled na psychopatické jednání, dle mého.