Bedári 2
Victor Hugo
Historický román Bedári , odohrávajúci sa v rokoch 1815-1833 vo Francúzsku, zobrazuje sociálne problémy v čase obnovy cisárstva, ako bola napr. bieda ľudí. Príbeh opisuje život Jeana Valjeana, ktorý bol nespravodlivo odsúdený na galeje, za krádež chleba. Po dvadsiatich rokoch sa mu podarí utiecť a útočisko nachádza u milostivého biskupa. Valjean poznačený minulosťou mu ukradol nejaké striebro, pričom ho chytili. Biskup však prehlásil, že mu ho daroval a tým ho vykúpil z chudoby a dal mu druhú šancu na šťastný život.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1964 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Les Misérables, 1862
více info...
Přidat komentář
Jsem ta, která dříve než knihu shlédla v hodně dávné minulosti filmovou verzi s panem Gabenem(?) a další zpracování s G. Depardiem ..... S druhým hlavním představitelem se mi film dost líbil.
Knihu jsem vzala do ruky hlavně díky seznamu povinné četby mé dcery, kde mně mezi pár knihami okamžitě zaujala :o) No nevím jak to pochytí její 18-ti letá hlavinka, ale mne tato kniha v mém zralém věku hodně obohatila.
Jedinnou výhradu mám vůči obálce, už při koupi knihy jsem si říkala, že ten kdo ji navrhoval musel dostat nobelovu cenu za šílenost. Žlutá obálka s blonďatou kráskou s rozevlátými vlasy a se slzou stékající po tváři..... je to psycho, ale já tu knihu moc chtěla.
5 hvězdiček za nádherné dílo, které doporučuji přečíst
V době, kdy mladí lidé už moc nečtou, jsem byla ve třídě takovou černou ovcí. Všichni si na maturitní četbu vybírali kratičké knihy, zatímco já jsem šla do Bídníků. A nelitovala jsem. Z počátku jsem si nedokázala zvyknout na to, jakým stylem autor uvádí do děje nové postavy a proč mezi nimi skáče a tu předchozí pak opustí, ale jakmile je dal všechny dohromady, uvědomila jsem si, že to ani lépe snad udělat nemohl. Když jsou knihy napsané dobře, hodně je prožívám, ale Bídníci byly první kniha, u které jsem se rozplakala na veřejnosti. Doporučuji.
tyto klasiky mají něco do sebe. Romantický román, kde je všechno přepáleno do černobíla - klaďas Jean Valjean, přísný Javert, lidské hyeny Thénardierovi, čistá láska Cosetty a Maria. Je to skvěle napsaná pohádka pro dospělé, navíc odehrávající se ve Francii na počátku 19. století, kdy začínala industrializace
Třebaže jsem již četl pár klasických románů a viděl pár (stovek) filmů, jejichž důsledně sevřené vyprávění z oněch románů čerpá, preciznost, s jakou se všechny dějové linie střetnou a navzájem vyřeší v závěru Hugových monumentálních Bídníků, pro mne byl zjevením.
Nic nezůstává trčet do prostoru nebo viset ve vzduchu, každá příčiny se dočká svého následku, všechny motivy jsou vyšťaveny do poslední kapky. Prostor tak sice nezůstává nejen pro žádné nejasnosti, ale ani pro čtenáře, který nicméně může přemýšlet alespoň nad tím, co v románu je (když už ne nad tím, co v něm úmyslně chybí). A že toho v něm je!
Třeba jen ten minuciózní a přitom vtahující, s hlavním vyprávěním přímo nesovisející popis bitvy u Waterloo na několika desítkách stran. Takhle by měly být psány učebnice dějepisu. Hugovo oživující prokládání hlavního textu pseudo-intertextovými doplňky (vyúčtování nákladů na bydlení, dopisy, poznámky z okraje knihy) shledávám velmi moderním, trochu na způsob nondiegetických filmových vsuvek.
V Bídnících je toho skutečně hodně a těším, jak „TO" budu znovu objevovat v mnohých filmových a televizních adaptacích, z nichž ovšem žádná – odvažuji se tvrdit – nemůže plně obsáhnout myšlenkovou hloubku Hugovy knihy. Hlavně mne už ale žádné pozdější zpracování svým bezchybně naplánovaným rozuzlením nenadchne tolik jako originál.
Něco to tak hezky napsaného, sice s mnoha odbočkami a vysvětlováním, v té době před více než stopadesáti a s odkazem na historické události doby předcházející době napsání, se vidí pouze u velkých spisovatelů světové literatury. Galejník a jeho napravování na jedné straně - a policista se smyslem pro stoprocentní povinnost a jejich střety - to je něco, na co nikdy nezapomenu.
Kniha,která je tak silná,až je neuvěřitelná.
Znám ze svého okolí podobný příběh,takže ano,vždy máme možnost volby.
Příjemný příběh o dobrých i zlých lidech, kteří se navzájem setkávají a ovlivňují své životy. Vše se ještě k tomu odehrává v době francouzských revolucí po Napoleonově císařství, které má v tomto příběhu také svou roli.
Super příběh, super knížka! Vzhledem k povinné četbě se mnou oba díly jely na dovolenou....a můžu říct že jsem je měla oba za pár dní přečtené....:-) Naše učitelka doporučuje nečíst, pouze si pustit film, že to k maturitě stačí.....nelituju toho že jsem si toto dílo přečetla...doporučuji ;-)
Nejklasičtější klasika z dob revoluční Francie. Mistrně napsané dílo. Velice výstižně ztvárněné charaktery lidí, kteří se vlastně nemění a stále tady jsou. Několik příběhů v jedné knize. Taková bajka bez zvířat. Nádhera.
Můj milovaný příběh a filmové zpracování v hlavní roli s Liamem Neesonem je nejlepší.
Lze hodnotit jinak? Vynikající nadčasové dílo (např. v roce 2013 při presidentské volbě jsem si připadal jako v době bídníků), které rozhodně má pořád co nabídnout. Kdo nečetl, o mnoho přišel.
Celý příběh na mě působil jako příjemná pohádka pro dospělé, která v sobě skrývá mnoho skvělých myšlenek a přímou kritiku tehdejší společnosti, jež zastiňovala lidskost a dobrotu lidí, kteří neměli to štěstí žít normální život. O hvězdičku méně dávám proto, že i přes zkrácenou verzi na mě knížka obsahovala moc řečí okolo.
Hugo si uměl vybrat námět... Stejně tak ovládal umění ho věrohodně ztvárnit, dodat k němu prvotřídní, strhující kulisy a udeřit na strunku řvoucího vlastenectví. Není divu, že Bídníci/ Ubožáci jsou dílo, na které se nezapomíná. Síla Valjeanova, Cosettina, či Javertova a Fantinina příběhu je nevyčerpatelná. Jsou to osudy, které budou inspirovat, dojímat a podněcovat ještě za další dekády let. Klasika, která si právem zaslouží žít v povědomí čtenářů - i diváků.
Autor velmi dobře ztvárnil osobnost postav a to až do hodně velkých detailů, na to, že jich měl v románech hodně. Příběh mě zaujal, je poučný a určitě se ke čtení těchto knih zase jednou vrátím. Co na to víc říct, než jen, že jsou to úžasné knihy, nad kterými člověk neztrácí čas, protože se taky opravdu i dobře čtou? :-)
Jen musím doplnit menší dodatek. Film stejnojmenného názvu z roku 2012 se mi moc nelíbí, protože je v několika částech úplně jiný než kniha. Například se na začátku nedozvíme, proč ho z hostince vyhodili ani, že byl potrhán psem. Je to méně důležité, ale také spousta hlavních pasáží chybí. Určitě bych nezvolila ztvárnění Bídníků pouze na jeden film.
Já vím, že je nemístné umístit sem komentář, když jsem knihu ještě nedočetla, ale moje pocity z ní jsou tak silné a chtějí ven!!!!! Všechny sáhodluhé popisy mi připomínají J.R.R.Tolkiena, kterého jsem četla ještě předtím. Překrásné uvádění do situace, doby a osudů lidí žijících v knize. Silné pocity. Tolik emocí. Jdu číst dál.
Pár mnou vybraných citátů:
Staré strany, které tvrdošíjně lpí na dědičném právu z boží milosti, se pošetile domnívají, že mohou použít téhož práva odporu, z něhož se rodí revoluce. Omyl. Vždyť v revolucích se nestaví na odpor lid, nýbrž král. Revoluce je přímo opakem odporu. Každá revoluce je jen přímým dovršením skutečnosti, má své oprávnění, které falešní revolucionáři někdy zneuctí, ale přežije svou dobu, i když je zbrocena krví. Revoluce nevycházejí z náhody, nýbrž z nutnosti. Revoluce je návrat od uměle vyvolaných poměrů do poměrů skutečných. Je, poněvadž je třeba, aby byla. (124)
Z toho plyne, že odboj může v daném případě být, jak řekl Lafayette, nejsvětější povinností, a vzpoura může být nejosudnějším zločinným útokem. Je také rozdíl v tepelné síle: povstání je často sopkou, vzpoura je často jen hořící slámou. (338)
Despotové nejsou někdy pro myslitele tak docela bezvýznamní. Spoutané slovo je hrozné slovo. Spisovatel zdvojnásobuje a ztrojnásobuje sílu svého pera, přikazuje-li vládce národů mlčet. Z toho mlčení vzejde jakási tajemná plnost, která prosakuje a v mysli se slije ve zvonovinu. Nátlak na historii má za následek historikovu stručnost. Žulová pevnost takové prózy není ničím jiným než nakupením, jež způsobil tyran.
Tyranie nutí spisovatele k zestručnění, které slovo umocňuje. Ciceronská perioda, která taktak vystačí na Verra, otupila by se na Caligulovi. Čím menší je rozpětí věty, tím je rána ráznější. Tacitus myslí s vypětím všech sil. (339)
Ostatně, k rozdílům uvedeným v jiné kapitole musíme dodat, že rozlišujeme povstání uznaná, kterým říkáme revoluce, a povstání odmítnutá, které zveme vzbouření. Propukající povstání je myšlenkou, která se podrobuje zkoušce před lidem. Když lid hodí svou černou kuličku, myšlenka propadá a povstání se považuje za ztřeštěnou potyčku. (519-520)
O pařížské stoce: ... Špiní se tu, co se kdysi líčilo. Poslední závoj je stržen. Stoka je cynická. Všechno na sebe poví.
Tato upřímnost špíny se nám líbí, dovoluje duši, aby si odpočinula. Když jsme po celý život museli přihlížet, jak se naparuje státní zájem, přísaha, politická moudrost, lidská spravedlnost, stavovská čest, přísnost poměrů, soudcovská neporušitelnost, uleví se nám když vstoupíme do stoky a vidíme bahno, které přiznává, že je bahnem. (543)
Gilotina je zhmotnění zákona; říká se ji mstitelka, sama není nestranná a nedovolí ani vám, abyste zůstali nestranní. Kdo ji spatří, proběhne jím nejtajemnější chvění. Všechny sociální otázky kupí své otazníky kolem jejího ostří.
Popraviště je přízrak. Popraviště není lešení, popraviště není stroj, popraviště není bezvládný organismus sestrojený ze dřeva, železa a provazů. Je to jakási bytost, vyvíjející cosi, jako vlastní temné podněty; řekli byste, že lešení vidí, že stroj slyší, že mechanismus chápe, že dříví, železo a provazy mají vlastní vůli. V hrozném snění, do něhož popravní lešení přivádí duši, vyvolává úděs, jako by mělo podíl na tom, co dělá. Popraviště je katův spoluviník; hltá kořist, požírá maso, pije krev. Popraviště je příšera, sestrojená soudcem a tesařem, přízrak žijící obludným životem, složeným ze všech smrtí, , které rozdal. (25-26 str.
Paříž neomezuje. Žádné město se necítilo tak nadřazeným, aby ještě zesměšňovalo ty, které si podrobuje. Vám se líbit, Athéňané! zvolal Alexandros. Paříž dává více než zákony, určuje módu; Paříž vytváří více než módu, tvoří rutinu. Paříž se může tvářit hloupě, kdykoli se ji uzdá; a někdy si toho přepychu i dopřeje, a pak hloupne celý svět s ní. Potom se paříž probudí, protře si oči a řekne: Jsem já ale hloupá! a vysměje se lidstvu do očí. (594)
Úžasná kniha, četla jsem ji, když mi bylo tak 14-15 let a do dneška se ní k ní občas vrátím. Vždycky mě u toho dojde, jak je ten svět pořád stejný, život člověka krásný i bídný a bude to asi na věky věků, co člověk bude člověkem.
Po shlédnutí muzikálu jsem byla velice překvapená, jak to dokázali nádherně zhudebnit a zazpívat a v písni "Hlava mazaná " mi dost dlouho znělo v uších"... žiju i když nasraná...."
Četla jsem jako trochu větší holka a dodnes si pamatuju, jak se mi u scén, kdy malá Cosette v dětství strádala a její matka si pro ní nechala zcela zbytečně vylámat zuby a ostříhat vlasy, koulely po tvářích obrovské slzy, jako hrachy....
Jestli dal někdo méně než pět hvězdiček, je blázen, nebo to nedočetl. Ani nemám slov, abych to popsala. Četla jsem už pětkrát a přečtu určitě znovu. Bídníci a Bratři Karamazovi od Dostojevského jsou nejlepší knihy jaké jsem v životě četla (a nemyslím, že někdy stihnu přečíst něco lepšího). Geniální. Skvěle napsané, čtivé, citlivé a plné poučení do života. Po každém přečtení se cítím neuvěřitelně povznesená a zas mám víru v dobro mezi lidmi. Napsala bych toho víc, ale jak říkám, nemám slov. Na konci jsem prostě pokaždé umřela.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Nejúžasnější kniha, kterou jsem kdy četla.