Bence Uz

30.05.2024

Jedna z knížek, na které lze připadnout leda doporučením, tak zastrčená v čase už je. Navíc jde o maďarského autora, který si zadal s válečným horthyovským režimem. Přesto je to pro mě další podnětných titulů ze Sedmihradska a o něm. Tedy o mnohonárodním, hornatém a lesnatém území tzv. Transylvánie, s nímž jsme kdysi byli spojeni v jediné habsburské monarchii a na kterém se ve 20. století dvakrát prostřídala maďarská a rumunská správa. Ani české, ani slovenské vydání (1941, resp. 1942) prý podle nedávno zesnulého Evžena Gála neposkytuje adekvátní překlad. Sám to nemůžu posoudit. Měl jsem z překladů ten slovenský a je to ten druh jazyka, u kterého si vzpomenete, že vlastně slovensky neumíte: dláviť, tackať sa, blčeť, ľaľa, čačkať, končiar, írečitý, brieždiť sa... Režimní sepětí válečného Slovenska a Maďarska – budeme v současné politické realitě zažívat jakousi jeho ozvěnu? – se projevilo ve využití jednotné obálky. Maďarský slovosled vlastních jmen je ale opačný než ten v Evropě obvyklý, a tak se i slovenské vydání na obálce jmenuje Uz Bence, zatímco na titulní straně je již správné Bence Uz. To druhé je příjmení.

Stejnojmenný hrdina knihy je sikulský horal, furiant a chlap jako medvěd, se srdcem taky takovým. Pro pořádek, Sikulové jsou staré maďarské etnikum právě na sedmihradském, a dnes i v meziválečném období tedy rumunském, území. Románová výstavba tu vlastně není, jde o sérii poměrně zábavných a příjemně pointovaných epizod, které s Bencem zažívá jeho mladší a měštštější přítel, autorovo juvenilní alter ego. Odehrávají se v prostředí horských kolib, rozlehlých lesů, často ale v interakci s lidmi zezdola, jednak s chudými sikulskými vesničany a jednak s městskou honorací. Ta je převážně rumunská nebo aspoň patřičně odnárodněná a v horách se objevuje v podobě svátečních lovců či mírně směšných turistů. Z nějakého důvodu se pro tuto úlohu autorovi nehodila přežívající maďarská aristokracie, jak ji známe z jiné transylvánské literatury, třeba z Fermorova cestopisu Mezi lesem a vodou.

Předvídatelná a omšelá národnostní politika je ale na knize tím nejméně zajímavým. Mnohem svěžejší je vnoření protagonistů v majestátní transylvánské přírodě a v drsných životních podmínkách, které člověku předkládá, stejně jako jejich archetypální prožívání základních lidských situací. V zalesněných horách Bence přečkává nouzi, nemoc i dočasné záchvěvy blahobytu, stará se o jiné, pohřbívá matku. Zvláště často pak s přítelem-vypravěčem oba jako říjící jeleni touží po děvčatech, pro která však ve své nevábné horské chudobě nepředstavují žádnou perspektivu. U horských ohňů se častují láskyplnými obhroublostmi a různými nečekanými způsoby si opatřují obživu. Nastává tu fenomén knih, z jejichž kontextu ve svém moderním pohodlí známe příliš málo: nedokážeme občas tak úplně odlišit realismus od nadsázky. Ochočený, nebo spíš spřátelený medvěd, alias „pán rechtor“, je toho zábavným příkladem.

Bence Uz mi byl popsán jako „něco mezi Řekem Zorbou a Švejkem“. Toho prvního dobře neznám; Švejk by odpovídal ve smyslu výrazné typizace hlavní postavy, ne však už jako charakter. Haškův literární Švejk je kniha veselých historek na podkladě bezvýchodného světa, neosvětleného žádným smyslem, a je otázkou, zda se pod stálým žvaněním hlavního hrdiny vůbec nějaký charakter skrývá. Bence Uz je naopak eticky založená postava. Ve svém horském životě je ukotven přesně tam, kde má a chce být. Je rázný, samozřejmě chlapský v míře, která dnes poněkud vychází z módy, ale taky dobrosrdečný, chybující a pokorný. Zdaleka ne ze všech žertovných epizod vychází vítězně. Je pobožný a religiózně prodchnutá je zároveň i okolní příroda, což ovšem v knize působí trochu jako chtěný program. Neústrojná je zejména scéna závěrečného putování na půlnoční mši.

Navzdory problematickým historickým konotacím autorova jména stojí tahle kniha, vydaná původně už roku 1933, za pozornost. Nového vydání v novém překladu se asi hned tak někdo nechopí, aspoň ne na svůj vlastní účet.