Beránek
Karel Urianek
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443784/bmid_beranek-T6o-443784.jpg
3
11
11
Antologie z celoživotní tvorby předčasně zesnulého českého básníka Karla Urianka (1974-2010) zahrnuje především verše, které autor napsal v letech 1995-2004. Jakoby celá krátká existence Karla Urianka byla vedena cílevědomou sebedestrukcí, v níž převládaly alkoholické eskapády, drogové rauše, drásavá rozervanost, neklid a rezignace. Právě o těchto stavech, vycházejících z jeho životního stylu, pojednává Uriankova poezie nejvíce. Ve verších jsou však silné i momenty, kdy autor na sebe bere tíhu světa, v němž je mu dáno se pohybovat, kdy ho zaplavuje zármutek, deprese z nevábné perspektivy, bolest ze samoty, která je k nevydržení. Jeho poezie je podobně jako všechny jeho ostatní texty napsána úsečným stylem, v němž vyniká úsilí o vypíchnutí konkrétního, důležitého detailu i snaha ztotožnit se a naplno identifikovat konkrétní, byť sebevíce nepříjemný a bolestný prožitek, který je podán formou neodkladného sdělení.... celý text
Přidat komentář
Už dlouho jsem nečetl básně, které by působily tak bezprostředně a upřímně. Přestože celkově "antistylizačním" básním příliš neholduji, nelze Uriankovi nepřiznat autentické vystihnutí situací na okraji.
Každodenní unylost, docházení do nelibých prací i pletichy s drogami a alkoholem; jasně, mohlo by se zdát, že je to taková bohémská póza. Ale s tím, jak Urianek dávkuje (sebe)ironii ("kdo nezná Bondyho / jako by nežil / kdo zná mě / jako by nežil"), do smutku vkládá humor a sarkasmus a jak i v bídných podmínkách chrlí všechny ty známá jména, mi to v žádném případě jako póza nepřipadá.
Hlavně poslední oddíl, v němž jsou časté básně povídkového rázu, specifickou atmosférou srší. Jen mi docela vadilo to neustálé tematizování psaní básně – jasně, báseň jako nutnost, ale zrovna s těmito básněmi bych byl ve výboru opatrný. Jinak je však doslov a zejména editorská činnost úctyhodná; vybrat z chaosu v igelitkách takto stručné dílo, to smekám. Zasloužená kniha.
Malíř pokojů
jednou jsem byl na
tom
tak zle
že jsem zavolal
tátovi jestli bych
u něj mohl přespat
a on mi
po dlouhém
vytáčení se řekl:
měl bys studovat nějakou
pořádnou školu
ne tu kterou
děláš ale potřeboval bych vymalovat
byt
po chvíli mrtvého ticha
jsme oba zavěsili
přibližně
ve
stejném okamžiku
(s. 104)