Berendějova houština

03.01.2020

Zase jeden hezký úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. Sáhla jsem po knížce kvůli pěkné obálce, na druhý pohled mě zaujal i název. Cože? Houština? Copak takhle se má jmenovat knížka? A kdo to byl ten Berenděj?

Kniha obsahuje tři části, přičemž každá je souborem vzájemně provázaných kapitol, které se "tváří" jako samostatné povídky, ale táhne se jedna dějová linka (pravda, občas se trochu ztrácí :-)).

Není to nic pro milovníky akce a rychlého spádu děje. Kniha je plná jemného filozofování, asi jako když jdete lesem nebo šplháte do kopce, sami, a tak si v nitru povídáte sami se sebou. A někdy vám ty myšlenky připadají pěkně ujeté, ale kdybyste si je napsali a přečetli za pár let, s úžasem zjistíte, že jste tenkrát, alespoň občas, odhalili hlubokou pravdu.

Prišvin měl na svých toulkách obvykle nějakého průvodce nebo parťáka. Setkával se s vesničany a oni mu jakožto člověku vzdělanému kladli různé otázky. Ani autor sám nedokázal potlačit zvědavost a vyptával se na různé, někdy zdánlivě nesmyslné věci. A pak si o nich ještě rozumoval, když byl sám a pustil se do psaní. Někdy mi jeho styl trochu připomínal B. Hrabala. Ve všem - i v obtížné cestě bažinami - nachází Prišvin něco když ne vysloveně krásného, tak alespoň zajímavého, hodného zaznamenání. Stejně tak i u lidí - pozoruje je, komentuje, ale neodsuzuje. Neznamená to, že by nedokázal vyjádřit svůj názor na to, co se mu nelíbí. Ale nedá se to nazvat kritikou. Zvažuje pro a proti, často v jeho textech probleskuje popis dob starých, předrevolučních, a nových, porevolučních – a na všem dokáže najít i něco pozitivního. Není to ani tak optimismus, jako spíš pochopení těžkostí žití, pochopení toho, že žádný člověk není dokonalý, ale to není důvod, abychom k němu neměli úctu. A stejně tak ani žádné politicko-společenské zřízení nemůže být dokonalé...

Prišvin je ovšem i velmi vnímavý pozorovatel přírody, jemuž stojí za popis naprosto vše, včetně lesů po lesních požárech, rozmanitých živočichů, počasí... Z odborného hlediska pro mě byly zajímavé popisy lesů – mimo jiné z nich vyplývalo, že jedle tvořící souvislé porosty nebyla příliš oblíbená, protože jedlové lesy jsou temné a chmurné a že ruský člověk miluje nejen světlomilnou břízu (to je, myslím, každému dobře známo), ale i borovici. Kdo ví, jak to v těch oblastech středního Ruska vypadá dnes a jak se změnilo vnímání lidí?

Trochu mě jen mrzelo, že ke knize nebyl připojen slovníček speciálních výrazů, které dnešní čtenář obtížně někde najde. Přímo v textu je jich vysvětleno jen několik málo, a tak význam některých slov musí člověk odhadnout z kontextu. Ale to nic neměni na skutečnosti, že jsem se rozhodla knihu si nechat a odnést do nádražní knihovny nějakou jinou. Raději víc - protože bych si chtěla opatřit i Prišvinovy "Berendějovy prameny" :-).