Běsi z temného hvozdu
Petr Jaroněk
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/438682/bmid_besi-z-temneho-hvozdu-OSY-438682.jpeg
4
54
54
Slunečního světla ubývá. Bohové opustili zemi a ztemnělou krajinou se plíží běsové. Vprostřed hvozdů se v osamocených chýších a osadách skrývají poslední lidé. Před spáry démonů je chrání chatrné hradby nebo bariéry z kouzel. Kruté časy zde přečkává i lovec Mladen a dívka Dobrava, kterou vychoval starý čaroděj. Oba mladí lidé ještě netuší, že je jim předurčeno se setkat. V zemi, kde je člověk ohroženým druhem, budou muset přežít – a vydobýt si místo na světě nejen pro sebe. Dočkají se pomoci, nebo zůstanou ve své válce osamoceni? Příběh Běsi z temného hvozdu se vrací desítky let před události v Ospalé slovanské díře. Kruh se uzavírá.... celý text
Přidat komentář
- Osudu člověk přece nemůže uniknout. -
Knížku jsem chtěla číst v rámci bingo výzvy v listopadu, kdy tématem byly mýty a legendy, to jsem bohužel nestihla, ale do knížky jsem se i tak pustila, jako milovník fantasy. Ze začátku to vypadalo jako velice dobrý počin, hvozd byl otrávený démonem a všude pobíhali běsové, nesvítilo slunce, ani měsíc. Bohové zemi už nevládli a lidstvo pomalu umíralo... Jenže každý další vývoj, který přišel po tom, co se Mladen vydal na výpravu, následující putování i boje mě nezaujali, naopak... Vyprávění je velice úsečné, chování postav velice často naprosto nepochopitelné a dialogy mezi nimi strojové. Pokud máme obrovské bitvy popsat na jedné stránce, tak to bych je radši nepopisovala vůbec. Moc jsem se těšila na propojení se slovanskou mytologií, ale i to zde bylo velice strohé.
Po dočtení mám silný pocit, že někdo smíchal něco ze Zaklínače, něco z Pána prstenů a hurá, kniha je na světě. Za mě bohužel zklamání.
IG: ctenislaskou
Tahle kniha je takový dobrý průměr. Děj až na pár zádrhelů pěkně utíká, ale znovu už ji číst nepotřebuju. Je škoda, že se tu chodilo kolem kouzel a magie jen okrajově. Uvidíme, jaká bude další autorova kniha.
Tahle knížka působí trochu jako experiment. Na začátku se mi líbilo, jak děj plyne od postavy k postavě, napříč místy a dokonce časem. Přitom zcela plynule a samozřejmě. Něco se objeví v jedné scéně, a další scéna na to naváže vysvětlením, přitom se mimochodem zmíní o něčem z prologu, a tak dále.
Celé se to i nějak sejde na konci, všechno je spletené a zakončené a povrchově to i dává smysl. Prostřední část už bohužel tak vymazlená není, spousta scén působí náhodně, někdy až skoro zbytečně.
Co mě ovšem ze čtení vytrhovalo je próza a způsob vyprávění. Děj jde chvíli lineárně a docela hluboko v hlavě jedné postavy. Pak přejde na odlidštěný popis zvnějšku, jako kronika. Pak zase jde zpět do hlavy postavě, jenže přeskočí z jedné hlavy do druhé pětkrát v během několika odstavců bez ladu a skladu.
Všude se to hemží spoustou barvitých přirovnání. Připadá mi trochu jako by autor házel slova na zeď a zkoušel co ulpí, ale pak už neřešil tu beztvarou hromadu steklou dole. Někde z toho vyplyne výborný a zajímavý popis, a někde jsou v pokusu o zajímavost přirovnání tak absurdní, až mě to vytrhne z děje.
K tomu bych ještě přičetl nemyté hordy zcela děsivě nepatřičných adjektiv.
Postavy jsou jen povrchově načrtnuté. Žádná mě nezaujala. Až tak, že když některá zemřela, nestálo mi to ani za pokrčení rameny. Chvílemi autor zaměňuje sprostá slova za osobnost, kterou dotyčnému prostě nedal. A dialogy tím trpí. Občas jen trochu, občas brutálně.
Děj sám knihu neutáhne. Je tam, funguje, ale to je tak všechno. V tu chvíli plochost postav dost bolí, jelikož v knize potom už nezůstane nic co by stálo za zmínku.
Takže číst se to dalo, nijak hrozně jsem se nenudil, hlavu a patu to má, ale rozhodně žádná sláva.
Do budoucna doufám, že autor zásadně učesá a vypiluje technickou stránku psaní, protože potom by z toho mohl vzniknout velmi unikátní styl. Zatím jsme, Svarogužel, dostali spíš soubor pokusů a omylů.
Nejprve jsem četla první díl, protože jsem se bála, že bych bez jeho znalosti mohla tápat (byť časově první knize předchází). A pletla jsem se. Tato kniha obstojí i sama o sobě. Děj rychle utíká, četlo se to úplně samo. Oproti předchozí knize není příběh vyprávěn v první osobě a je to jen a jen dobře.
Pokud by autor uvažoval o nějakém dalším příběhu o Rodovi a jeho dcerách, může si být jist, že si knihu koupím mezi prvními.
Tak pro mě má autorova tvorba zatím stoupající tendenci :). Sice tentokrát již jen čisté fantasy (jak už tady bylo řečeno), ale s našimi slovanskými božstvy! A právě to, mě moc bavilo! Příběh ještě místy trochu drhne a je kostrbatý. Některé pasáže by si zasloužily trochu více rozepsat, ale to si sedne ;). Moc ráda si přečtu i další autorovi knihy, jen tak dál :)
Blíží se osudové střetnutí bohů a démonů,ale nejdříve si musí své prožít hlavní hrdinové uprostřed dost divokého hvozdu. Jsou mladí, nezkušení a tápou a díky tomu působí uvěřitelně. Na pozadí komorního příběhu se odehrají i epické bitvy a jsou tu paralely k artušovským legendám a různé drobné odkazy a narážky na nejen evropskou mytologii, které potěší všímavější oko (např. narážka na Herakla, Gilgameše, perskou mytologii apod.). Podobně jako z první jaroňkovy knihy je zároveň cítit taková nostalgie až někdy sklíčenost a silná osudovost. Předchozí Slovanskou dítu ale noví Běsi překonávají jazykovou i příběhovou stránkou a příběh je celistvější.
Na rozdíl od autorovy první knihy, tohle už je čistá fantasy. Opět potkáváme některé hrdiny známé z předchozího díla a dozvídáme se víc o slovanských legendách.
Autorovy další knížky
| 2019 |  Ospalá slovanská díra |
| 2020 | Běsi z temného hvozdu |
| 2023 |  Theomachia: Válka bohů |
| 2024 | Dobytí Tróje: Život, válka a smrt v mykénském Řecku |
(SPOILER) To bylo TAK úmorné! Když Vám babička volá na dovolenou, co to máte za knížku u postele, čekali byste připomínky k obsahu. V tomto případě mi ale potřebovala sdělit, že zvládla dvacet stránek a došla k závěru, že to nejde číst. Já to zvládla celé. Zabralo to čtyři měsíce, těch slabých dvě stě stránek jsem porcovala po třech, čtyřech, ale dala jsem to.
Děj se táhne. Sleduje především Mladena, což je nesympatický blbeček, jehož si z nějakého důvodu vybrali Bohové pro splnění Úkolu. Tím důvodem nejspíš bude to, že nikoho jiného v dané věkové kategorii už v oblasti nenašli. Anotací zmíněná Doubrava zpočátku vypadá, jako postava s vlastním příběhem, bohužel se ji autor rozhodne degradovat na Nádobu pro hrdinovo sémě a vychovatelku jeho Syna. Ten bude taky důležitý. Někde v budoucnu. Až ho ta chodící děloha bezpečně dovede do dospělosti. Někde se tam taky jedná o nějakou bitvu Bohů s Démonem, ale ta skončí plichtou, a ačkoli párkrát sledujeme i ty Bohy, všechno to proč a jak ani přes to nepůsobí uceleně. Dojde tam taky ke znásilnění, protože Nádoba toho očividně neměla na talíři dost, a když už má projít osmdesátkovou rolí ženy ve fantasy, tak se vším všudy. Nejlepší je, že na rozdíl od těch se nemůže utišovat ani Hrdinovou nehynoucí láskou. Ten tak nějak zastrčil víceméně proto, že jiná nebyla po ruce, a potom jí opustí kvůli questu, o kterém rozhodl, že se na něj vydá sám i když Bohové mu našeptali, že důležití jsou pro splnění OBA. Holt je to Velký Ochranitel od přírody. Asi tak v půlce si nabalí poněkud Volnomyšlenkářštější Buchtu, o které zpětně tvrdí, jak ji miloval. Ta pro změnu zemře, samozřejmě.
Mám doma od autora ještě jednu knihu, a asi se pokusím prokousat i tím. Jenom doufám, že si nebudu připadat, jakože to psalo ženami pohrdající sexistické prase.