Betonová pláž
Šimon Leitgeb
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/450662/bmid_betonova-plaz-1ZB-450662.jpg
3
25
25
Druhá básnická knížka Šimona Leitgeba vychází tři roky po jeho pozoruhodném debutu a v mnohém na něj navazuje. Stále se přidržuje dětské či mladické perspektivy, znovu jsou básně ukotveny v koncizním rámci, jenž má tentokrát podobu příběhu rozděleného do tří oddílů. Oproti syrovosti první sbírky nicméně nové texty vykazují melancholické zjemnění a větší míru obraznosti, která místy nabývá až symbolistního rázu. Svět se ukazuje jako podivné místo k existenci.... celý text
Přidat komentář
Hned na začátek přiznání - sbírám knihy, na kterých se výtvarně podílel Jaromir99, ale zpravidla je nečtu, protože momentálně prostě nic nečtu celkově krom věcí, co překládám, rediguju, recenzuju, posuzuju nebo rešeršuju kvůli nějakýmu článku. Což je hrozně smutný, ale je to tak. Tady se ale podařil malý zázrak a já tuhle útlou sbírku poezie přečetla na dovolené. Respektive cestou z dovolené. Když dítě v autě na půl hodinu usnulo. Vítejte ve vesmíru pracující matky.
Anyway. Zpočátku mi to přišlo příšerný, ale po pár básních mě to začalo příjemně překvapovat, dohromady to tvoří takový malý příběh s pointou. A i když na poezii volným veršem mladých básníků nejsem, nakonec pozitivní dojem převážil. Ale přijde mi, že v tomhle žánru je mnohem zajímavější třeba tvorba Jonáše Zbořila.
Betonová pláž
Představuju si to takhle: Kluk kdesi v pustině uprostřed Novohradských hor, v karavanu a se strejdou, možná o prázdninách či zkrátka ve volném čase. Prostor nezkalené fascinace, vidění a úvah, ale již i trochu probublávající tíživosti, náznaků dospělosti (hlavně poslední oddíl: sny o dovolené, ráj jako betonová pláž). Objevuje se Adam, snad bratr, snad kamarád – anebo pouhá představa, jakési alter ego či mýtus? Hravost ve vidění světa i deformacích jazyka, vracející se motivy, vzpomínkovost, vztahovost, vtažení do svébytného světa. A pak taky – což vlastně s ohledem na výše řečené ani tak nepřekvapí – spousta jmenovitých dedikací (mám pocit, že pomalu každá druhá báseň). Poezie jako prostředek definování a utužení vzájemnosti, báseň jako mezilidský poměr.
Obecně tedy zajímavý koncept, který však – musím s politováním konstatovat – nemá kýženou básnickou působivost jako celek ani v jednotlivinách. To se odrazilo i v tom, že jsem měl kapánek potíž vybrat jedinou báseň coby nejsilnější, na ukázku. Ale nakonec jsem se rozhodl:
NEBE
/pro Jiříka/
adam říká
že nebe neexistuje
říká
že sme si ho vymysleli
protože umřem
netuším
jak to myslí
přemejšlím
jaký je to nebejt
/
zhasíná
„je to tak
když umřeš?“
ptám se
„co?“
ptá se
„jako ve tmě?“
„když umřeš
je to jinak“