Betonová zahrada
Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539231/bmid_betonova-zahrada.jpg
4
1935
1935
Čtyři nedospělí sourozenci se po smrti rodičů rozhodnou žít sami a po svém v rodinném domě uprostřed takřka opuštěné příměstské zástavby. Čas peskování a výchovných opatření vystřídala volnost, místo svazujících povinností je teď důležitější hra – hra na dospělé. Proslulý román Iana McEwana byl sice poprvé uveřejněn již roku 1978, od té doby však neztratil nic ze své zvláštní, „nemorální“ naléhavosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2024
,
Témbr
Originální název:
The Cement Garden, 1978
Interpreti: Vasil Fridrich
více info...
Přidat komentář
Lepkavá a zneklidňující kniha, jejíž kvalita je o to výraznější, oč příšernější, primitivnější a rádoby (asi?) kousavo-ironický je doslov Darka Šmída ve vydání, které jsem četla. Těch pár stránek na konci knihy, jež v případě odeonek bývají obvykle velice zajímavé, osvětlující a autora i dílo přibližující pohledem odborníků na slovo vzatých, mě znechutilo natolik, že mám problém utřídit si myšlenky k McEwanově knize samotné.
Ale pokusím se.
O ději psát nebudu, protože ten není nijak podstatný.
Podstatné jsou v tomto případě emoce, které ve mně čtení dokázalo vzbudit. A že jich byla slušná škála: obavy, neklid, znechucení, zlost, lítost, ještě větší dávka lítosti, soucit, strach a navrch ještě marnost a bezvýchodnost.
Na první pohled je jasné, kdo je tu špatný a kdo dobrý, ten kdo se nemyje, je zákonitě špinavý a ten kdo spí se svou sestrou je úchyl. Jenže je? Je to opravdu tak?
Já v knize nenašla obrazy perverzí, já tam našla obrazy nesaturovaných zoufalství, potřebu vrátit se do raného dětství, kdy bylo všechno v pořádku, snahu přimknout se k těm, kteří si prošli stejným ohněm, snahu najít kotvu, když volně vlajete ve vesmíru, to vše v juxtapozici k primitivnímu, hloupému světu za hranicemi pevně vytyčenými zdmi domu a plotem zahrady.
Uvnitř je velký dům s děsivým tajemstvím, které ale vlastně není zdaleka tak děsivé, jako život, jenž přijde poté, co je vyzrazeno. Život, v němž zaniknou všechny jistoty, v němž budete vyvrženi do světa, kde si lidé mohou vydělat velké peníze absurdními činnostmi, za něž je další lidé absurdně obdivují, kde dospělí jedinci žijí s maminkami, které jim žehlí košile. A co je víc perverzní? Rezignovat na hygienu nebo v okamžiku, kdy vidím něčí dům, ho už v duchu parcelovat na podnájemní byty? A kdo to rozhodne?
Úsporný vypravěčský styl a atmosféra horkého léta jsou natolik sugestivní, že se od stránek jen velmi těžko odtrhává. Na konci nepřijde osvěžující katarze, na konci je praskající beton se vším hnijícím, co ukrývá v sobě.
Mrazivá nádhera. Tenoučká knížka, kterou už nikdy nedostanete z hlavy. Doporučuji po přečtení (ne opačně!) i zkouknout film. Ty vztahy jsou... hodně podivné, a přitom naprosto reálně vykreslené.
I přesto, že mě kniha zajímala, tak nejsem spokojená s koncem... Podle mě není dost propracovaná - škoda.
Pro mě se tu kloubila špetka bezohlednosti a hromada soucitu a ohleduplnosti. Touha sourozenců zůstat pohromadě a neprozradit světu nic mohla vést klidně k daleko horším koncům...závěr přišel v pravou chvíli. Už bych to napětí neunesla (v další, přesně odměřené, desetistránkové kapitole).
Byl to omyl, takové knihy nikdy nečtu.
Spoiler: není třeba s napětím a sliněním čekat sexuální orgie mezi příbuznými, moc tam toho není. Jsou tam horší věci. Ještě teď cítím mrtvolný puch ze sklepa. Vidím Jackovy zarudlé opuchlé uhry plné žlutozeleného hnisu... blééé! Jack ostatně celý páchne, jeho oblečení, postel, pokoj, zmaštěné vlasy, jeho ruce smrdí na jeho pubertální semeno, které každodenně a vícekrát denně pudí ze sebe ven. Kuchyň toho bezútěšného domu je obrostlá plísní, shnilé potraviny a oschlé nádobí se válejí všude. A pak ta zahrada! A ta ulice, celé okolí toho příšerného domu! A co hůř, malý kluk, který si hraje na miminko a obléká si dívčí šaty, podporován svými sestrami. V této knížce není vlastně skoro žádný děj, absurdní situace se vrší jedna na druhou, ale nic se tam nerozvíjí, nic tam neroste, všechno to jde někam do pryč, do kelu a do kopru. Není tam jediný světlý okamžik, snad kromě letmo zmíněného smutku mladší sestry, která píše deník v dopisech pro svou zemřelou matku. Strašné - a tak reálné! A tak smutné, řekla bych. Oni totiž, zdá se mi, z té své volnosti a svobody vůbec nemají radost. Musím dát nejvyšší hodnocení, protože jenom málokterá kniha pro mě byla pro tu dobu, co jsem ji četla, tak živá. Ale když to shrnu, v paměti, kromě pocitu ošklivosti, téměř nic nezůstalo. Snad jen opětovné potvrzení, že slupka civilizace a jakési výchovy a pravidel je velice tenoučká... a člověk je nejspíš nejohavnější tvor na planetě, od mala až do velika. Ovšem, pokud se to, co se děje v Betonové zahradě, dá nazvat ohavností - možná je to všechno úplně normální, copak na nepořádku a špíně, zápachu, přemýšlení o a provozování sexu, onanii, soužití se zesnulými příbuznými atd., atd., je něco neobvyklého? Autor se inspiroval realitou, to je jisté.
Tohle je velmi, velmi zvláštní kniha. Sáhla jsem po ní čistě náhodou, prostě jsem chtěla zkusit něco jiného. Nečetlo se mi to úplně samo, příběh mě nevtáhl tak moc, že bych nemohla přestat číst. Ale rozhodně je to kniha, která stojí za přečtení, je to takové hezky podivné, místy malinko kontroverzní, ale proč ne. Fajn počteníčko.
Každý si někdy schovával své malé tajemstvíčko, které pomaloučku a polehoučku vyhnívalo. Pak se nemůžeš soustředit na nic jinýho. Máš zastřenou mysl. Staneš se smradlavou součástí života a jediné, co ti udělá dobře jsou pudy.
Iane, máš pravdu. Na beton!
Tady vyhrál ten, kdo si při čtení uvědomil, že život nezná žádná omezení a ten kdo si uvědomil, že nálepky typu (ne)morální, (ne)chutné, (ne)přirozené, jsou jen naše aktuální přiklonení se k jedné z polarit. Je jasné, že ten jejich vztah existoval už od raného dětství a že pak přišla chvíle kdy se to tak muselo projevit. V knížce nebo v životě, je to stejné, život se vždy projeví dokonale a ne podle toho co nám zrovna v tomto století připadá správné. :-)
Zranitelnost, regrese, únik, touha nezůstat sám, nebýt odloučen, být milován ... i za cenu incestu. Obnažená. Taková mi připadala celá kniha. Obnažená těla, obnažené city i obnažená témata, která bývají často tabuizovaná.
Perverzní a šokující? Ano, asi je….
Část, kdy dětem zemře matka a co následuje, tak ta přes čáru byla … V knize je ale krásně vykreslen pokus všech sourozenců zůstat spolu, pohromadě, a hlavně se nerozdělit … A že jsou ve věku, kdy se v nich bije dětství a dospívání, jejich pokusy a omyly, to k tomu asi i nějak patří. Závěr ani jinak dopadnout nemohl, i když bych jim přála to dětství o něco déle bezstarostnější ...
Přestože jsem měla ze začátku problém se začtením, nakonec jsem byla z knihy celkem nadšená. Je to úplně něco jiného než běžně čtu, o to víc mě to však překvapilo. Sice by mě zajímalo, co se dělo dál, ale na druhou stranu možná asi ani nechci vlastně... měla jsem každopádně dost zvláštní pocity, když jsem knihu četla. Hlavně si myslím, že by se o ní mělo více mluvit, protože je o stále dost aktuálních tématech.
Nevím. Možná kdybych to četla v době, kdy kniha vyšla - tedy před více než 20 lety, vnímala bych ji jinak . Takhle po celou dobu četby jediná nezodpovězená otázka: Proč někdo něco takového napsal ?
Tragičnost celého příběhu tkví v jeho jednoduchosti a naivitě hlavních postav. Po celou dobu čekáte, čím autor knihy překvapí. Vyústění se nabízí. Přesto omráčí dokonale a přesně.
McEwan píše rytmicky a jeho slova nabírají na tempu. Nezabývá se popisy, vše má dokonale poskládané.
A navíc... Hlavní hrdinové jsou dokonalí, přiblíženi s jistotou a vmanévrováni do vaší mysli s pocitem sebejistoty.
Setkal jsem se s názorem, že kniha balancuje na hranicích mezi nechutností, až opovržením.
Já vidím na tomto malém vzorku lidské populace neuvěřitelnou soudržnost, i přes nelehké dětství a rozporuplný vztahový potenciál. V tomto případě i všechna ta obscénnost vyznívá lidsky, přirozeně a hlavně láskyplně.
Povznesme se nad morálku a hledejme pochopení, vstřícnost a hlavně lásku...
Na jednu rodinku je těch "zvláštností" až moc. Co se týče závěrečného rozkrytí vztahu mezi Jackem a Julií - šok se nekonal. Incest by znechutil moji babičku, pohoršil maminku, ale se mnou to až tolik nepohlo. Není to asi příliš obvyklé téma (?), ale v době tolika perverzností, o kterých se otevřeně hovoří a píše, asi znechutí málokoho. Téma, na můj vkus, velice zajímavé, zpracování se mi ale příliš nelíbilo. Přičítám to zčásti i tomu, že jsem knihu nečetla v originále (překlad z roku 1988). Betonová zahrada ale za přečtení stojí.
Po Pokání a Na Chesilské pláži pro mne zklamání.Podle mne text poplatný době stylem i vyzněním tak aby se autor stal známým.Ale kvůli Pokání je to dobře.
Štítky knihy
zfilmováno anglická literatura sourozenci psychologické romány incest děti s výchovnými problémyAutorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Hrozně zajímavá kniha. Nic nebylo napsané nějak brutálně.. spíš dost znepokojivě, nebylo mi z ní kolikrát dobře od žaludku, je opravdu zvláštně psaná. Přitom si dovolím říct, že to vůbec neznamená, že by nebyla dobrá a určitě, URČITĚ stojí za přečtení.