Betonová zahrada
Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539231/bmid_betonova-zahrada.jpg
4
1931
1931
Čtyři nedospělí sourozenci se po smrti rodičů rozhodnou žít sami a po svém v rodinném domě uprostřed takřka opuštěné příměstské zástavby. Čas peskování a výchovných opatření vystřídala volnost, místo svazujících povinností je teď důležitější hra – hra na dospělé. Proslulý román Iana McEwana byl sice poprvé uveřejněn již roku 1978, od té doby však neztratil nic ze své zvláštní, „nemorální“ naléhavosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2024
,
Témbr
Originální název:
The Cement Garden, 1978
Interpreti: Vasil Fridrich
více info...
Přidat komentář
Silné psychologické dílo, které zaujme svou znepokojivostí. Vyzdvihuje poměrně tabu témata. Oceňuji nápad a temný styl, který si kniha po celou dobu udržuje.
Uf. Tolik koncentrované síly, emocí a ..... čeho všeho ještě ..... na pouhých 150 stranách.
Ještě dlouho po dočtení to ve mně rezonuje.
Od knížky jsem čekala daleko víc. Popisy úplně zbytečných situací, nicneříkající. Za mě to byla skutečně nuda a nějaká psychologie... ano pár situací bylo hraničních, ale spíš je tato knížka pro mě zklamáním.
Kdo už něco od autora četl, asi tuší co může očekávat. Mezní situace, které definují každou knihu, která popisuje vybočení z normálu. Nebo tedy přesněji z toho, co za normálno považuje většina. McEwan nám zde dává nahlédnout do jedné početné rodiny, kde nejprve zemře tyranský otec a potom zničená matka. Už začátek, kdy ještě oba rodiče žijí, začínáme tušit neblahé prostředí jejich domácnosti. Po jejich smrti autor jde až na kost a obnažuje charaktery aktérů tohoto dramatu. Na stranách popisuje hutný děj jeden ze sourozenců, který rozhodně nevzbudí sympatie. Nevím zda se někdy stalo něco takového ve skutečnosti, ale děj je natolik plastický, že vzbudí pochybnosti... V tom je autor ve svých knihách bravurní. Těch 150 stran je tak akorát, aby čtenář nebyl úplně semletý.
Neotřelý psychologický příběh, při jehož čtení člověka celou dobu lehce mrazí. Autor obnažuje společenská tabu jako je incestní sex a násilí, díky čemuž se může někomu zdát příběh dosti perverzní, obzvlášť když vezmeme na vědomí, že knihu vydal v roce 1978, kdy musela být pro některé lidi doslova šokující. Dokáže však velmi silně zapůsobit i dnes. Na pouhých 128 stranách dokáže McEwan rozehrát kuriózní hru, která je na hraně etiky a morálky, jež ve své době vyvolávala ve společnosti velmi žhavou diskusi.
slovy autora:
“Chtěl jsem být šíleně inovativní a ano, za tím se možná skrývala má touha čtenáře posunout až na okraj jejich možností a přenést je do myslí těch nejpodivnějších lidí, jaké si umíme představit.
Myslím, že se mu to vskutku podařilo.
Hodně silné čtení,občas jsem žasla nad tím co četly mé oči.Konec mi přišel takový dost rychlý a možná bych uvítala i pár řádků o tom jak to dopadlo dál.Nicméně jsem překvapená,jaké dílo mi uniklo,že jsem si ho přečetla až teď..určitě sáhnu po dalším díle autora.
Plné hodnocení dávám za dojem, který na mě kniha udělala. Téma, styl psaní, párkrát jsem až nevěřila tomu, co čtu... "to jako fakt?". Pro mě až šok, ale čtenářský zážitek excelentní.
Doslova uhrančivé čtení. Autor zaléval kvalitním betonem slov stránky tak dlouho, až mu to ztvrdlo v tenhle úžasný text. Báječná kniha.
Ani teď nevím, jak bych měla tuto knihu zhodnotit. Podle anotace jsem netušila, do čeho přesně jdu a i když tam byli jisté náznaky, tak mám pocit, že jsem se toho nedočkala, či jsem čekala něco jiného. Ale je dost možné, že jsem celý příběh nevnímala, jak jsem měla. Do příběhu jsem se nemohla vůbec ponořit a i když se to četlo samo, tak mě celý příběh tak nějak minul.
Kontroverzní příběh, to rozhodně ano. Bizár, ano. O jedné rodině, která se drží od společnosti dál - alespoň mi tak připadalo. A příběh se odehrává z pohledu dospívajícího mladíka, o kterého bych se držela na sto metrů dál podle jeho hygienických návyků. Ten popisuje dění celé knihy. To, jak se s jeho sourozenci vyrovnávají se smrtí jejich rodičů, zejména jejich matky.
A ten způsob je dosti .. zvláštní, bizarní. Sourozenci se nechtějí rozloučit a tak učiní rozhodnutí, které by jen tak asi nikdo neudělal a snaží se dál žít. A jak to zvládnou, si budete muset přečíst sami.
Kniha se popisuje velmi těžko. Kontroverze na dnešní svět je tam dost, ačkoliv mě se kniha nedokázala dotknout jako jiné. Možná jen přišla v nesprávnou chvíli a kdybych ji četla v jiném období, četla by se jinak.
Knížku jsem si předem vybrala pro téma ČV „zakázaná láska“ na základě tipů zde na databázi a i podle komentů tady jsem čekala větší nápor na mou otrlost. Ale pak se z toho vyklubal docela „normální“ příběh z nenormálního prostředí, necítila jsem se při čtení nějak nekomfortně. Možná proto, že jsem se předtím mohla obrnit a čekala jsem, s čím se setkám. Příběh mě nijak nenadchl, ale ani nezklamal, přečetla jsem, na film mě to nenalákalo, ke znovupřečtení asi také ne.
Když jsem knihu začala číst, jako první mě napadlo, že jsem vlastně díky různým komentářům a recenzím čekala něco trošku jiného. Nevím jak to správně popsat... Možná ještě větší ,,odvaz“, ,,trip“? Každopádně, velmi rychle mě tento pocit opustil, protože je to opravdu síla. A ta síla je v tom (když pominu hned první zhýralou a odpornou hru, a pak naprosté vyvrcholení celé dekadence mezi sourozenci Jackem a Julií – protože to je fakt konečná), že nejhorší na celém ději je to, že s přibývajícími stránkami jste postaveni do pozice, že celé jejich bizarní a psychopatické chování je i vaše „new norm“ a není se čemu divit. Začnete prostě (stejně jako postavy) žít nový život, kde běžná pravidla morálky neplatí a kde se svět zužuje na prostor jednoho izolovaného baráku plného animální bestiálnosti a nulové empatie. Ano, samozřejmě (pokud jste normální?) se pravidelně znechucujete, ale všimnete si, že míň a míň. Že jen čekáte, že tohle přeci někdy musí skončit. Protože tohle přece nejde, tohle přece nemůže někomu projít.
Jsem vděčná za ten konec, ale ihned po dočtení jsem si kladla otázku – dá se po tomhle žít vlastně ještě „normálně“? A vědí vlastně postavy, co to ta normálnost je? A víme to my, čtenáři?
Další věc, co mě trápila byla, že první známky ,,podivného“ chování se děly už za života rodičů, takže si říkám, že pouze nově nabytou svobodou se tenhle průser nestal. Tak čím? Nebo se někteří z nás prostě rodí opravdu ,,jiní“?
Film jsem neviděla, ale mám v plánu.
EDIT - Naprosto mě šokují recenze k filmu na čsfd, kde jsou často komentáře ve stylu ,,citlivé zobrazení křehkého dospívání", ,,hořkosladký příběh jedněch sourozenců, kteří udělají vše, aby zbytek své rodiny udrželi pohromadě"... Vážně? Takto citlivé a poetické mi to tedy opravdu nepřišlo!
Tato kniha ve mně konstantně vyvolávala trpké pocity, včetně všech protivných postav, co se v ní objevily. Což samozřejmě nemyslím tak, že by kniha byla špatná, ale že se autorův očividný záměr ve čtenářích vyvolat tyto nepříjemné pocity vydařil. V námětu knihy prostě nenajdete nic pozitivního, ať se snažíte, jak chcete, a všechno je špatně od začátku až do konce a ani se nic neotočí k lepšímu, spíš naopak. Vy ale nemůžete uniknout, protože jste v příběhu lapeni stejně, jako děti v tom jejich odpudivém domě, a tak netrpělivě čekáte, jak se ta celá tísnivá situace vyvine. Že je s touto rodinou a jejich dětmi něco špatně je zřejmé už od začátku, takže bych pouze smrt jejich rodičů nedávala za příčinu tomu, jaká zvířata se z nich nakonec vyklubala. Je však bez pochyby jasné, že prázdný dům bez přítomnosti dospělého jim daly prostor k tomu, aby projevily svoje tužby, chtíč, chlípnosti, odporné chování bez jakýchkoliv hranic. Knihu jsem sice přečetla jedním dechem, ale několikrát se mi u ní pořádně zvedl žaludek.
Podivné a znepokojující. Nelituji přečtení, už jsem četla horší věci, ale taky lepší, takže zážitek opakovat nebudu a na film se nepodívám. Nevadí mi čtení o nepříjemných věcech, tím to není, ale celé mi to přišlo...zvláštní. Ale to zase lidé někdy jsou.
Krátký příběh takové normální anglické rodinky, něco jako temná verze Pipi Dlouhé punčochy. Rodina asi musela mít více členů, aby tam autor mohl vtěsnat, co nejvíc podivností a abnormalit. Říkal jsem si, jestli závěr knihy nevyjde někam do ztracena, což se naštěstí nestalo a příběh má závěrečné rozuzlení.
V příběhu poznáváme čtyři sourozence, kteří se stali sirotky po smrti obou rodičů. Žijí na odlehlejším místě mimo zraky sousedů a nastává pro ně životní období bez povinností a naprosto volná zábava. Nikdo po nich nic nechce, nic nemusí a zjišťují, že je to náramně úžasný život. Ale opravdu?
Knížka vás okamžitě vtáhne. Již na prvních stránkách jsem měla oči navrch hlavy a říkala jsem si, co že to čtu za zvrácenosti, ale nemohla jsem se odtrhnout. Je to syrové, je to bolavé, incestní a s postavami, které mají tolik psychických problémů, hlavně jeden člen, že vám ho je až líto. Autor si nebral ve svém líčení servítky a nakládá vám tolik znepokojivých informací, že se ve vás střídají dva pocity - znechucení a obdiv.
Kniha je dost čtivá a člověk chce rychle zjistit, jak to celé dopadne se čtveřicí opuštěných dětí... Obsah je ale velmi znepokojivý, kniha ve mně rezonuje a nevím, co si o tom všem pomyslet... Určitě ale doporučuji.
Chtěla jsem knihu zaklapnout hned na začátku, ale autor mě uvěznil v domě se zahradou a nebylo kam utéct. Prožitky a emoce společně s depresivní atmosférou, nechutností i absurditou čtenáře ochromuje a uzemňuje. Kniha krátká, přesto výživná.
Štítky knihy
zfilmováno anglická literatura sourozenci psychologické romány incest děti s výchovnými problémy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Tak tato kniha úplně stekla po povrchu a absolutně se mě nedotkla, bylo to takové od ničeho k ničemu. Téma mělo jistě velký potenciál zaujmout, ale forma podání mi nesedla. Do hlavy jsme mírně nahlédli jen jedné postavě a i tam bylo pro mě chování nepochopitelné. Jestli jsem měla vyčíst mezi řádky, co k jednání všech postav vedlo, tak se mi to nepovedlo.