Betonová zahrada
Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/83732/bmid_betonova-zahrada-I14-83732.jpg
4
1937
1937
Čtyři sourozenci v různém školním věku se po matčině smrti obávají, že budou od sebe odděleni a posláni do různých dětských domovů, a proto se společně rozhodnou, že matčinu smrt před okolím zatají a budou se navenek chovat, jako by žila. Mrtvou matku v noci ukryjí do sklepa a dlouhou dobu se snaží zvládat chod domácnosti a zavedené zvyklosti, jak nejlépe dovedou. Další vývoj událostí s otevřeným koncem je podán s neobvyklou napínavostí a s citem pro psychologickou kresbu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1995 , Volvox GlobatorOriginální název:
The Cement Garden, 1978
více info...
Přidat komentář
Zvrátené. Patologické. Choré.
Nič pre mňa.
Jedna hviezda za záver, kde sa črtá nádej na zmenu vďaka človeku, ktorý si zvrátenosť všimol tiež a rozhodol sa pomôcť.
Hodnocení téhle knihy jsem si musel nechat pořádně rozležet v hlavě. Protože pokud bych jí hodnotil hned po dočtení tak by bylo hodnocení zlé a to nevim jestli bych si úplně dovolil u autora takového jména.
Kdybych tohle psal hned po dočtení, napsal bych, že mě kniha hrozně iritovala. Štvala mě nereálnost příběhu, strohý styl psaní, nereálné charaktery postav, které si autor přizpůsoboval podle toho jak se mu zrovna hodilo, bez nějakého viditelného základu, nebo následků. Nejvíc mě štval charakter hlavní postavy, šestnáctiletý kluk s vědomostmi a chováním pětiletého dítěte. A co chci napsat teď, po týdnu přemýšlení ? Možná to všechno byl účel, možná mě to všechno mělo iritovat, možná celá ta surrealnost měla podtrhovat jedno hlavní sdělení. A to jak jsme ovlivněni výchovou, společností a odsouváním smrti. Hlavně to poslední je podle mě hlavním tématem knihy. Odsouváme smrt, nemluvíme o ní, bojíme se jí. Na mrtvého člověka se nedokážeme ani podívat, hřbitovy jsme přestěhovali na okraj města a zajdeme tam jen když je to nezbytně nutné. Čím méně o ní mluvíme, tím více nás děsí a nedokážeme se srovnat s tím, že jednou čeká i nás. Po tomhle uvažování musím říct, že i přes všechno co jsem psal na začátku, mě kniha opravdu oslovila. A doporučuji její přečtení a zamyšlení se nad tématem, které nabízí.
Ps: Nenechte se odradit anotací, podle které to vypadá, že je kniha hlavně o incestu. Skoro žádný tam naštěstí není. Spíš je v myšlenkách a zvědavosti.
(SPOILER) Tento typ knih normálně popisuji slovem "odporný". Ale zde to na přesné vyjádření mých pocitů nestačí. Bylo to nebetyčně odpudivé, nechutné, plytké, depresivní a podivně znetvořené. To je asi příhodný popis skutečnosti. Celým příběhem se táhl takřka hmatatelný nasládlý pach ... smrad mrtvol, potu, jiných tělesných výpotků, ale i beznaděje, cynismu, duševní okoralosti a zmaru ... prostě a jednoduše se hlavní postavy (teď myslím ty neužitečné spratky) tak nějak plahočily od ničeho k ničemu, bezduše zabíjely dny poflakováním a pofňukáváním (a masturbací, mluvíme-li o Jackovi, jenž byl z celé party nejnechutnější). Autor se asi snažil zobrazit správnou "americkou teenagerskou oprsklost", ale tohle bylo zahnané až do nepřístojných extrémů. Rozeberme si nyní postavy jednu po druhé. Otec - groteskní figurka v rodině, děti z něj mají celkem prdel. Jakmile prodělá infarkt, rozhodne se nestarat se dál o přerostlou zahradu, ale jednoduše ji zalít betonem (cením, fotr, protože i já mám z tý zasraný zelený svině, trávy, hlavu v pejru a nejradši bych zahradu u naší chalupy zavezla hnojem). Nic moc se o něm dál nedozvídáme, protože zhebne někde po pěti stránkách. Matka - věčně se plahočící, naprosto neschopná umravnit své haranty a vštípit jim alespoň ždibec empatie nebo sociálních dovedností, bojující se zákeřnou chorobou, na kterou zhruba v polovině knihy umírá. Skvadra spratků, které bych jebla krumpáčem po hlavě, to jest nejstarší Julie - rádoby vůdce, zmalovaná štětka, co se jen povaluje, sem tam něco uklohní nebo umyje hrneček, jinak jakoby duchem mimo. Mladší Sue - ufňukaná, nervózní, jediná z party se snaží aspoň si sem tam něco přečíst a zapsat do deníku. Tom - malý kluk, co už v útlém věku má přiteplalé travesti sklony, rád chodí oblékaný jako holka. Jack - nejodpornější člen "týmu", co si jen neustále někde honí péro, poflakuje se kolem, nemyje se, smrdí, ale zoufale touží být "právoplatným prvkem skupiny sourozenců". Potají ho sexuálně vzrušuje jeho starší sestra, kterou na samotném konci doopravdy opíchá. Suma sumárum - zvrácené, přestřelené, žaludek zvedající a nemorální. Na stranu druhou vlastně plytké, nedotažené (konec byl sfouknutý jak rychle?!), postavy jsou vesměs negativní, nelze s nimi mít soucit, prostě nelze. Všichni si zaslouží pobyt v pasťáku, Jack možná i v chytrovně vzhledem k jeho choutkám a myšlenkám. Hnus ... jo a samozřejmě spousta, spousta cementu, na to nesmím zapomenout.
Nevím nevím. Asi jsem divný, ale nějak mě ta kniha nenadchla. Příběh se pořád plácal na místě. Naprosto jsem se nedokázal vžít ani do jedné z postav. Byli mi všichni tak nějak ukradení. A ten konec? Totalně useknutý a bez nějakého vyústění - neberu vyústění to čím kniha končila, protože to bylo zřejmé už hodně dopředu, jak to dopadne. Beru tuhle knihu jako zklamání. Ne vždy je dobré sáhnout po něčem dle recenzí...
Mám pocit, že o tomto autorovi jsem se dozvěděl snad až v tomto roce, v dřívějších dobách jsem ani nevěděl, že vůbec existuje. Tak jsem se rozhodl, že vyzkouším jeho první román, který napsal – BETONOVÁ ZAHRADA. Tato kniha se stala jeho nejznámější knihou a na základě ní byl natočen také film. Knihu hodnotím na 100 % a určitě bych si chtěl v budoucnu přečíst některé jeho další knihy, například knihu POKÁNÍ.
Kniha má 2 části. Kniha vypráví o čtyřech sourozencích, kterým zemřou rodiče a rozhodnout se žít sami v rodinném domě. Autor nám dává nahlédnout do jednoho z možných scénářů, který by mohl nastat, kdyby se děti ocitly ze dne za den bez dozoru rodičů. Samozřejmě, že příběh, který nám autor popisuje, je smyšlený a myslím si, že v reálném životě by byl spíše ojedinělý, ale v žádném případě netvrdím, že by se nemohl stát ve skutečnosti. Tímto zvláštním příběhem získala knihu originalitu a musím říci, že mne kniha celkově bavila. Byla smutná, místy mi čtení nebylo příjemné a pociťoval jsem jemné chvění, poněvadž bych si nedokázal představit ani v nejčernějších snech, pokud bych se ocitnul v určitých situacích našich hrdinů. To vyvolávalo ve mně pocity děsu. V knize se vyskytovaly prvky perverze, ale upřímně řečeno jsem čekal, že perverze bude mnohem více. Autor si podle mého názoru zachoval literární úroveň a nesklouzával ke zbytečným popisům erotických pasáží. V některých okamžicích jsem se také pousmál a popisované události mi připadaly legrační, jakoby to bylo absurdní a k neuvěření, a přesto přese všechno se to dělo. Závěr knihy byl vyvrcholením. Myslím si, že kniha stojí za přečtení a je čtenáři přijímána pozitivně a důkazem je také fakt, že ODEON znovu vydal tuto knihu v roce 2020.
Líbil se mi také DOSLOV, který napsal Darek Šmíd. Tento doslov mne pobavil a některým větám jsem se zasmál. Uvádím některé citace:
Lidé, ten „virus v botách“, jak jim říkal Bill Hicks, nejsou koneckonců podle evoluční teorie nic jiného než absurdní výsledek kaskády mutací, jimiž genofond dohopkal od chlupatých opičáků přes stovky tisíc let až k nám. Nejsme už zvířata. Jsme mutanti. Tak jaképak „vnitřní zvíře“? Přivítejte svého vnitřního úchyla a mějte ho rádi.
McEwan nehodnotí, neodsuzuje, a stejně tak ani nikomu nefandí.
Vždycky si myslím, že bych si všimla, že jsem zlá, že se nechovám vhodně, nebo že k situacím nezaujímám moudrý postoj. Ale... je to pomalé, je to hnijící, zalité v betonu. Možná to praskne a někdo si všimne a možná mi to bude jedno. Kniha mě zanechala chladnu, ale příjemným způsobem oslněnou. Jenom krčím rameny.
Příběh sám o sobě není zase tak špatný, ale celkový dojem mi zkazila anotace na přebalu, která vyzrazuje úplně celý děj knihy. Celou dobu jsem tedy čekala, kdy se stane něco převratného, ale kniha zkrátka jela podle této předepsané osnovy.
Přišlo mi také, že se postavy chovají naprosto nelogicky. Chápu, že to mají být puberťáci, ale takhle by se prostě (snad) nikdo nechoval. Přišlo mi to zkrátka nereálné.
*SPOILERY*
Osobně mi nevadí, když jsou v příbězích zvrácené či nechutné věci, ostatně lidé jsou různí, ale musí to dávat smysl. To jak si sourozenci "hráli na doktora" a pak na konci, jak se spolu vyspali na mě působilo, že se tam autor násilně snaží nacpat co nejvíce té nechutnosti a zvrhlosti, aniž by to dávalo smysl. Proč měla ta Julie přítele, když ve skutečnosti chtěla spát s bratrem? Chápu, že jim zemřela matka, ale opravdu mi to nepřijde jako dobrá záminka k incestu.
Ian McEwan nepochybně umí skutečně výborně psát. Čte se to tak hezky a tak snadno! Otázkou však zůstává, zda si tuhle knihu člověk přečte rád. Každého tak trochu fascinují tabuizovaná témata a děsivá témata, a tohle je sice geniální, ovšem s prominutím totální prasárna. Moc bych si přála, abych si od zmiňovaného autora přečetla někdy něco, z čeho nebudu mít žaludek na vodě. Při četbě jsem totiž měla neustále pocit, že ten puch snad cítím taky! Knihu tedy nedoporučuji a doufám, že ten příšerný příběh s betonovým kvádrem, skrz naskrz špinavým klukem a mrtvou žábou brzy zapomenu.
PS: Děkuji uživateli janavan (jejímu komentáři) za to, že jsem následně pochopila hlavní myšlenku příběhu :)
Začetl jsem se do knihy s takovou vervou, že jsem zapomněl i na jídlo. Odložil jsem ji až po přečtení posledních řádků a teprve pak jsem začal o všem přemýšlet.
Knihu v žádném případě nepovažuji za perverzní. Konání jednotlivých postav románu mi připadá celkem logické a pochopitelné vzhledem k situaci, která jim hrozila. Že dospívající mládeží cloumají probouzející se sexualita a touha osamostatnit se, to jsou věci naprosto přirozené. Snad jen ten incest je poněkud provokující, ale budiž. Nejsem takový puritán, že by mě to mělo rozhodit.
Autor na poměrně malé ploše rozehrál drama, které nenechá člověka chladným. I když přímo nepopisuje duševní rozpoložení dětských "hrdinů", lze jej celkem spolehlivě rozpoznat na základě jejich konání.
Pokud je Betonová zahrada autorovou prvotinou, tak klobouk dolů. Rád si přečtu i další knížky, které napsal.
No co budu povídat. Vybrat si tuhle knížku pro cestu na dovolenou loni asi nebyl úplně lepší nápad, protože se mi to úspěšně pokoušelo tu dovolenou zkazit hned, jak mi začala. Možná to může být důvod, proč nedám tu hvězdu navíc. Tak nějak mi pro tenhle příběh srdce nebije, jako pro jiné příběhy. Alespoň je to pro mě důkaz, že jsem ještě pořád optimista.
McEwan ale zaslouží uznání za to, do jakých lidských fekálií si to dobrovolně šlápl a jaká temná zákoutí lidské povahy a společenských problémů si vybral. To, co tam popisoval se bohužel někde děje každý den a to, že si někdo jede na dovolenou jako já a nechce si tímhle zkaženým příběhem plným ztracených lidí, kazit náladu, je úplně jedno.
(SPOILER)
Tahle kniha mě nepřestává bavit. Psychologie/ vývoj postav jsou zde dle mého dotažené k dokonalosti. SPOILER ALERT - nečíst dál, pokud se knihu teprve chystáte číst.
Vypravěčem je čtrnáctiletý kluk, který, jak už to v tomto věku bývá, má svůj hlavní focus na sebe; je fascinován svým vzhledem, svými myšlenkami a v neposlední řadě také svými incestními choutkami vůči starší sestře. Ostatní motivy knihy (smrt obou rodičů a pohřbení matky ve sklepě, aby mohli sourozenci zůstat spolu) probíhají jaksi mimochodem a i když je vypravěč do detailu popisuje, zdá se, že je tolik neprožívá. Dalo by se říct, že tu máme psychologii Pána much přenesenou do rodinného kruhu. Nebo jsou všechny události tak hrůzné, že je ještě napůl dětský mozek není schopen pobrat, jako když v šoku po nehodě necítíme bolest a se zlomenou nohou dokážeme dojít na nejbližší pumpu? Bude se náš hrdina z událostí jednoho léta léčit do konce života na psychiatrii stejně jako jeho sourozenci? To ví snad jen sám autor.
S McEwanem jsem začala Sobotou, která podle komentářů má patřit k jeho nejslabším knihám. Mně přišla dobrá. Zato slavná, houfně čtená Betonová zahrada je pro mě o třídu níž. Kontroverzní, nechutné, jistě. Ale psychologicky ne zrovna důvěryhodné a místy z těch jejich regresí cítím trčet freudovské poučky, které snad bylo třeba naplnit.
Ještě s rodiči to byla hodně podivná rodinka v zapomenuté krajině, takže třeba oproti Pánu much to nevypadá na všeobecnou výpověď o dětech ponechaných bez dozoru. Vypravěč Jack, pro mě jediná srozumitelně jednající postava, pokračuje v tom, co chtěl dělat už dřív a žije ve snu, který žil předtím napůl - konečně ho nikdo nevrací do očekávaných mezí chování. Julia zvlčí podivně a napůl, v něčem ano, v něčem ne, přičemž k jejímu věku, pragmatismu a údajné inteligenci nesedí, že by si nebyla vědoma následků. Sue, jediná normální od začátku do konce, se stejně klidně a smutně prochází uklizenou kuchyní, jako kuchyní přetékající odpadky a zřejmě to s ní nic nedělá.
Asi nemůžu po Betonové zahradě chtít logiku v chování postav - a to mi vadí. Takový obraz divné mládeže v divném domě se dá vymyslet, a tedy je otázka času, kdy bude zpodobněn, dobrá, ale jakkoliv je dobře zpracovaný, dál není nač navazovat.
A dodatek: Doslov k vydání z roku 2015 je příšerný a neuvěřitelný, v podstatě egocentrický výlev člověka, který taky něco napsal (což nezapomene uvést) a předvádí, jak umí být jakože drsně vtipný, aniž by to mělo s textem knihy něco společného - ostatně, nejsem si jistá, zda jeho znalost příběhu nekončí u filmu, vzhledem k tomu, že se odkazuje jen na něj a jedinou citovanou podrobnost popsal nepřesně.
Před léty jsem viděla stejnojmenný film natočený podle McEwanovy novely. Otřásl mnou možná více, než předloha. Nikoli kvůli často zmiňovaným "zvrácenostem", kterých v knize zase tolik není. Nejotřesnější byla pro mne celá situace, do níž se sirotci dostali a s níž si neuměli a ani nemohli sami poradit. Bezvýchodnost, osamělost, bezmoc a přitom falešný pocit naprosté svobody...čtyři nezralé děti uprostřed ničeho, které se podvědomě snaží najít jeden u druhého pevný bod a chybějící city...
Kniha určitě stojí za přečtení a zamyšlení, doporučuji a dávám plný počet.
Přiznám se, že bez doslovu bych knihu vůbec nepochopila. Díky doslovu chápu, že jde o provokaci a že se autor snaží lidem předvést, jak úchylní vnitřně jsou... takže nějaká rebélie, asi chápu, jenom se mě přestane knihy týkat, když celý příběh vykonstruujeme do jedné velké absurdity. Už od začátku. Gradace byla někde na desáté stránce, pak plácání v ničem, a na posledních stránkách naprosto nepochopitelný zvrat. Asi neumím dost číst mezi řádky, nebo mi styl knihy prostě nesednul...
V době vydání to asi fakt mohlo být šokující, dnes ne (i když podle některých komentářů...).
Ale zcela nepochybně se tu rýsuje McEwanův styl, který leckomu nesedne.
Psychologie dětí je zřejmě poplatná době, přišlo mi to jako by se jednalo o rodinku nějakých white trash, ale to by zjevně nevlastnili velký dům...
Každopádně i po druhém přečtení převládají pozitivní pocity, i když se zdaleka nejedná o top McEwanovy tvorby.
Tohle nebylo pro mě. Přišlo mi to přitažené za vlasy, všechny postavy mi hrozně lezly na nervy... Nijak jsem s nimi nesoucítila a ten konec jsem jim vlastně přála...
Štítky knihy
zfilmováno anglická literatura sourozenci psychologické romány incest děti s výchovnými problémyAutorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Nevím, zda je to moje chyba a nepochopila jsem koncept daného příběhu, ale za mě osobně je kniha naprosto odporná.
POZOR SPOILER!
Možná bych s jistým sebezapřením skousla, způsob "pohřbení" maminky, divné návyky dospívajícího chlapce i všech jeho sourozenců, ale cpát do toho ještě incest mi přišlo už příliš...
Chápu, že chtěl autor šokovat ale méně je někdy více.