Bez pověření v Berlíně

08.01.2024

Znáte ten Flaubertův citát: „O Caesarovi bychom měli jinou představu, kdyby dějiny války galské býval napsal Vercingetorix.“? Hedinova kniha nabízí pohled z druhé strany, tedy přepisy politických rozhovorů se špičkami Třetí říše. Švédský učenec při tom vychází ze svých obdržených i odeslaných dopisů, telegramů a protokolů (nezřídka vložených do textu), diářů či deníků.

Hedin není nacista; spíš bych ho nazvala germanofilem staré školy. V Německu spatřuje baštu evropské civilizace a hráz proti bolševismu. Na jednu stranu kvůli deutschfreundlich postoji ztrácí přátele v jiných zemích, na druhou stranu má k nacionálnímu socialismu výhrady (zejména stran církevní a židovské politiky) a neváhá je elitě Říše připomínat. Někteří státníci jsou mu sympatičtí (Hess, dr. Goebbels), o jiných se vyjadřuje převážně kriticky (Ribbentrop, Himmler).

U všech ovšem intervenuje ve prospěch Švédska, Finska a Norska, ale také Židů či různých jednotlivců v nesnázích. Tak, jako se nerozpakuje přerušovat samotného Vůdce a polemizovat s ním, neváhá se zase po válce svojí knihou ohradit proti spojenecké propagandě, obviňující poražené ze všeho možného i nemožného. Je to dílo inteligentního, švédsky samorostlého pozorovatele, prostého vší servilnosti. A mimochodem rovněž pozoruhodný příklad toho, jaký vliv může mít civilní osoba - světově uznávaný badatel - na politiku cizí velmoci!

Hedin v textu často připomíná mírové nabídky, které Německo činilo Anglii ještě dlouho poté, co ho napadla. A také zkázu, kterou napáchaly spojenecké armády na evropské kultuře (způsob bombardování, zničení jeho sbírek z asijských výprav), nebo absurdní krutost retribučního soudnictví (odsouzení Němce, který Hedinovi pomáhá s žádostmi o milost pro vězně v koncentračních táborech, je z hlediska spojenecké judikatury spíš pravidlo než exces).

Na druhou stranu v textu samotného Hedina chybí prvky, které by člověk v (pro)německém narativu II. světové války očekával, jako je polský expanzionismus a masakry německých civilistů ve Slezsku (v komunikaci s Hedinem je zmiňuje H. Himmler, autor ale jako by je nebral v potaz) nebo nějaká obdoba Suvorovovy hypotézy (přednáší ji tu švédský velvyslanec Schnurre a Hedin ji zaznamenává, ale dál nechápe, jak mohla Říše napadnout Sověty).

Tzv. „skandinávské sympatie“ autora přirozeně vedou k tomu, že většinu svých hovorů soustředí na zimní válku a případnou německou intervenci ve prospěch Finska; v tomhle ohledu je neocenitelným pramenem. A vedle politických, respektive diplomatických otázek v jeho vyprávění občas probleskne i něco osobního. Můžeme třebas sledovat Göringa hrajícího si s vláčky svojí dcerky nebo vyslechnout Führerovy názory na jogurt (ano, prosím...). xD

Ediční poznámky a popisky k fotografiím jsou ještě víc deutschfreundlich než spisovatel sám, každopádně ani v nich nenacházím nic, co by historik nemohl s čistým svědomím potvrdit. - Je to zábavná, cenná a milá kniha. Respektuji Hedinovu rovnou páteř: říká stále totéž bez ohledu na to, která strana právě vítězí. A moc ráda bych si přečetla jeho „Německo a světový mír“, až zase bude k dostání.