Bezcitnost
Martyna Bunda
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418233/bmid_bezcitnost-SZL-418233.png
4
122
122
Sága o ženách z oblasti severopolského Kašubska líčí nesnadné životní osudy stárnoucí matky a jejích tří dcer v období poválečného lidového Polska. Rozela přežila i s dětmi hrůzy druhé světové války. Po předčasné smrti manžela vychovala sama svoje tři dcery – Gertu, Trudu, Ildu – v kašubské Děvičí Hoře. Život v poválečném období nebyl jednoduchý, pro Rozelu i její dcery. Boj o holé živobytí, střety starých tradic s novými pořádky, venkov reprezentovaný Rozelou oproti městským zvyklostem dcer, ale také hledání lásky, identity a vlastní životní cesty. O tom všem vypráví autorčin prozaický debut v drsné, romanticky nepřikrášlené podobě, jež vystihuje nelehký úděl žen. Snad i proto každou z hrdinek příběhu obdařil osud jakousi „bezcitností“, důležitou pro přežití.... celý text
Přidat komentář
Nemohla jsem se do příběhu začíst. Sestry jsou sice jen tři a s matkou jde vlastně pouze o čtyři osudy, ale pořád se mi pletly. Žádná z nich mi nebyla sympatická a ani jsem netoužila blíže pochopit jejich pohnutky.
A jak tu někdo už psal, je to kniha, kterou jsem přečetla a brzo na ni zapomenu.
Celek se mi líbil, ale styl vyprávění byl hrozný. Navíc se mi ty ženy pletly.
Bezcitnost? Čtveřice žen je naopak pevně stmelena silným citem. Nesobeckostí, obětavostí, empatií. Jejich vzájemné pouto podle mého názoru narušuje však citelně vztahy, které by měly být primární. Vztahy k vlastním dětem, mužům i k sobě samým.
Dotklo se mě citlivé, až něžné zacházení s hospodářskými zvířaty, s nímž se často na venkově nesetkáváme. Vztah ke slepičce Agátce, kterou houpávaly v zavěšeném košíku, mne vzal za srdce.
V paměti mi zůstane rodný domek u jezera se zdmi modře natřenými.
Poslední dobou nacházím skvělé polské autory!
Bezcitnosť je debutový román, ktorý si úplne získal moje sympatie. Predovšetkým ma zaujal autorkin vicibrený jazykový štýl výrazne odlišujúci toto dielo od žánrovo podobných. Nosnou témou je sila ženy, ktorá dokáže odolávať aj tým najťažším životným skúškam, kde sa v záujme prežitia častokrát vyžaduje jej "bezcitnnosť"... Každá jedna zo štyroch ženských postáv je vyprofilovaná tak, aby aj napriek rôznorodým povahovým črtám, vynikla jej výnimočnosť alebo sila prežiť svoj život najlepšie, ako to momentálne okolností umožňujú. Nie sú to dokonalé postavy, možno naozaj pôsobia bezcitne, ale pod touto ochrannou vrstvou sa nachádza prebytok emócií, ktoré dokážu pohnúť aj citmi vnímavého čitateľa. Celkovú atmosféru taktiež umocňujú opisy poľského vidieka počas vojnových a povojnových rokov, ktoré aj bez rozpitvávania vtedajšej politickej situácie, prinášajú pravdivý obraz o živote jeho obyvateľov.
Život čtyř žen, matky a jejích dcer na vesnici v Polsku, je napsán vrcholně zajímavě. Přestože je zde zmíněna politika jenom okrajově, čtenář pochopí, jaká zvěrstva se od vypuknutí 2. světové války do 60. let minulého století v Polsku odehrávala a jak nesrovnatelně těžší byl zde život než na vesnici u nás. To však není leitmotiv této knihy, je zde toho o životě, nádherném i hnusném, samozřejmě mnohem více. Skvěle, přesvědčivě napsáno.
Tak nevím….mám moc ráda tyto generační ságy a cíleně je vyhledávám, ale tentokrát tedy trochu zklamání.
Synonymem ke slovu bezcitnost může být třeba lhostejnost nebo chlad…a přesně tyto pocity kopírují můj dojem z této knihy. Četla jsem to tak nějak „bezcitně“. Určitě to nebylo kvůli obsahu, příběhy všech čtyř hlavních ženských postav z poválečného Polska byly dostatečně silné, ale asi mě nesedla spíš forma a styl psaní. Vůbec mě při čtení nenutilo nad osudy těchto žen nějak přemýšlet, nějaké soucítění s postavami navzdory jejich silným příběhům se tak nějak nedostavilo a to se mi u těchto typů knih stává málokdy.
Takový styl: čtu - docela mě to baví - dočtu - zapomenu. Prostě „pod kůži“ se mi to tentokrát nedostalo.
Za mě takový lepší průměr.
Po přečtení knihy jsem si uvědomila, jak dříve bylo naprosto samozřejmé bydlet spolu v jednom domě celá rodina. Tak jako mnoho dalších i tato byla ovlivněna 2. sv. válkou a komunismem..... Lehce zajímavé příběhy jednotlivých dcer a jejich matky se četli celkem dobře, závěr se mi líbil nejvíce.
Tuhle knihu je velice těžké popsat, protože slova najednou znějí plytce. Ze všeho nejvíc je to asi „ženská“ kniha, protože je vlastně o vztazích a o emocích, ačkoli tu nejsou explicitně popisovány. Autorka nepotřebuje čtenáře drásat, to nejhlubší a nejniternější je tu řečeno beze slov – a v tom vidím největší hodnotu knihy. Jako když se podíváte někomu do očí a uvidíte v nich nekonečnou hloubku utrpení, které ani nejde dát do slov, protože by ho to mohlo roztrhat na kusy. Jenže to chce umět se podívat, vcítit se.
Máme tu poměrně „obyčejný“ příběh ovdovělé matky s třemi dcerami. Podle jedné anotace název knihy odkazuje na to, že v nelehkých dobách je jistá „bezcitnost“ důležitou vlastností nutnou pro přežití – prostě se v ničem nebabrat a jít dál. Jenže „nebabrat se“ znamená i to, že věci zůstanou nedořešené, rány otevřené. Při čtení brzy pochopíme, že stačí jeden traumatický zážitek (a že o ně za války a za komunistů nebyla nouze!) a poničí to životy klidně několika generací, protože ve vztazích se traumata vynořují v těch nejnevhodnějších okamžicích (stačí třeba uvidět žehličku nebo zaslechnout ruštinu).
Výborně vystižené jsou charaktery hlavních postav i jejich často nelogická, zkratová rozhodnutí. Autorka má dar mluvit v obrazech, které vydají za tisíce slov. Zasazení rodiny do okolní společnosti, do vesnice v podstatě chybí, ale to chápu jako záměr. Úplný začátek byl chaotický a skoro mě odradil, skákalo se v čase sem a tam a já se v tom ztrácela.
Knížka se dotýká nejhlubší podstaty života a i přes dílčí výhrady ji vřele doporučuju.
----
„Němcům by bylo jedno, proč si domů vzala Francouze nebo koho vlastně. Postavili by ji ke zdi a zastřelili dávkou z kulometů, jako když stříká voda z hadice.“
----
„Když sklepní zeď myla mokrým hadrem, spatřila nápis vyrytý hluboko do cihel: veni sancte spiritus, a níže ještě jeden: spiritus flat ubi vult. Ať už to znamenalo cokoli, napadlo ji, že na tu stále nezhojenou ránu na břiše by pomohl spiritus neboli obyčejný líh.“
----
„Neměly koho poprosit o pomoc. Bratranci se na svět dívali už jen z fotografií. Ani jeden z nich se z války nevrátil.“
----
„O to bezohlednější byla vůči pýru, který po celých metrech vyrývala ze země, jako by pronásledovala skutečné zlo a nejen pouhou rostlinu.“
----
„…přivezli je ze Sztutowa, kde byl za války německý koncentrační tábor a tisíce lidí tam proletěli komínem.“
----
„Gerta chtěla brát matku k sobě do Kartuz. Ta se však zajímala o to, co tam bude dělat, v tom domě s dvorkem velkým jako studna.“
Přečetla jsem, ale navzdory očekávání ve mně příběh nic nezanechal. Téma rozhodně zajímavé, ale čtyři hlavní postavy (matka + tři dcery) jednají a reagují na můj vkus podivně (možná kulturní rozdíly?). Ale nejvíc mi vadil věcný styl vyprávění - ty střízlivé popisy rozličných postav a scén neobsahují téměř žádné emoce. Což byl zřejmě autorčin záměr, ale v takovém příběhu mi to přijde nepatřičné.
Jak se se soudržností a (přes všechny rozdílnosti a pomíjivé neshody) silnými rodinnými pouty daleko snáze vzdoruje všem ranám života ... Ačkoli do děje zpovzdálí zasahují i události společenské, příběh Rosely a jejich tří dcer zůstává především osobním a vztahovým románem, napsaným s nadhledem i citem pro absurdně-komické i zásadní momenty života ... tedy ženského života, muži v příběhu figurují spíše jako zdroj potíží a trápení - anotace však nijak neskrývá, že toto je kniha o ženách, i když ne nutně jen pro ženy.
Debutová kniha autorky popisuje život čtyř žen- matky a tří dcer v poválečném severním Polsku. Každá z nich trpí jistým druhem „bezcitnosti“ a každá z nich má také určitou vnitřní stopku, která hranice oné bezcitnosti reguluje.
Kniha spojuje domov, starý domek na vesnici, bezpečné místo, kde celý život žije matka, místo kde se dá kdykoliv vrátit, schovat se ..s touhou žít nový poválečný život v nově budovaných městech, prorazit v tom moderním světě.
Kniha je rozdělena do čtyř ročních období. Jaro - probouzející se po válce, mládí, vzdor, ideály ale i nezhojené rány z války.
Léto, největší část knihy, značí dospělost dcer, léto plné svateb, dětí, lásky, lehkosti.
Podzim - života? Realita všedních dní, útěky, skepse nad vlastním těžkým žitím následovaný zimou, spjatou s umíráním ale i něčím novým v podobě nadcházejícího jara..
Možná už jsem těchto rodinných ság, ženských ság četla hodně a proto se tahle neumístí na vrcholku čtených knih, možná i přes lehkost s jakou se kniha četla, děj jen tak plynul okolo mě aniž by nějak zasáhl. Nebylo to špatné, jen hrdinky splývaly a nezasáhly to správné místo.
Jsem na tom jako "kasavubu", po přečtení mi zůstal zvláštní pocit, asi překvapení a trochu šok. A také nevím, čím mě tato kniha k sobě tak připoutala, že jsem ji přečetla skoro jedním dechem, a to i přes počáteční skepsi. Ale ačkoliv bych toto dílo už podruhé nečetla, je to kniha, která ve mně bude ještě chvíli doznívat.
Popis život 4 žen v poválečném Polsku je syrový, naturalistický a bez příkras. Dnes šokuje podmínkami, ve kterých lidé tehdy žili, hrůzami, které si z války a z následujících politických událostí nesou, nefunkčními partnerskými vztahy, ve kterých ženy setrvávají, protože to cítí jako povinnost. Ale zároveň udivuje sílou jít dál a to i přes prožité hrůzy a nesnáze, soudržností rodiny, kterou dnes musíme obdivovat, schopností vyrovnat se se smrtí a ranami osudu a vyřešit nastalé problémy a také lpěním na tradicích. Ačkoliv se ženy chtějí vymanit vesnickému životu, přesto se stále vracejí do rodného domu, které je pro ně útočištěm.
Zajímavá kniha, to beze sporu.
přesně takhle si představuji Sto roků samoty v podání evropské spisovatelky a jsem nadšen nejen obsahem, ale i mnohovrstevným formálním zpracováním: příběh tří generací na poválečném polském venkově, líčený prostřednictvím čtyř velmi charakterově odlišných žen (matka a její tři dcery), román je rozdělen na menší úseky pojmenované podle ročních období, v nichž se střídají kratičké části nadepsané jmény jednotlivých hrdinek, vždy podle toho, na kterou z nich je právě zaměřeno vyprávění a z jejíž perspektivy se odehrává děj (vyprávění však vždy probíhá v omniscientní er-formě a myslím, že právě styl tohoto vypravěče činí Bezcitnost jedinečnou)
jen mne mrzí, že podobně jako ve většině "ženských generačních ság" se i v Bezcitnosti jeví veškerý přítomný i nepřítomný mužský element jako naprosto nemožný, zbytečný, neschopný a nemocný/nezdravý (resp. potřebný jen ke zplození další generace žen, a i to vykonává tak, že to způsobuje jen a jen další problémy a bolest)
Pokaždé když čtu takovouto knihu, říkám si, jak je možné, že o ní skoro nikdo neví, když je tak skvělá. Martyna Bunda je pro mě naprosté literární zjevení. Úsporný styl, který mezi řádky vkládá podstatnou část autorského sdělení. Prostota, která skrývá hloubku a opravdovost. Poctivé životy, tak obtížné, až k nežití. Naprosto autentické, pohlcující. Prostě skvělé. Možná nastal čas trochu se porozhlédnout po současné polské literární scéně.
Tak tohle čtení se mi moc líbilo. Bohužel jsem si to nemohla dovolit přečíst na jeden zátah a musela jsem taky zajít do práce a tak.... ale kdyby to šlo jen sedím a čtu. Každopádně příběh matky a jejich dcer byl zajímavý, barvitý, klidně se mohl opravdu stát. Uznávám že jsem nelida, ale nejvíc jsem měla problém s tou zabíjačkou prvního prasátka...bylo mi ho fakt líto, byl to domácí mazlíček, kamarád a ne šunka :) zjišťuji, že mě začínají bavit polští autoři...asi se poohlédnu po dalších a těším se na nové objevy
Výborně napsaná kniha, která čtenáře vtáhne už během pár stránek a až do konce ho nepustí. Příběh je velmi živý, realistický, lidský a smutný. Ukazuje, že život nebývá vždy lehký a zábavný, ale žít se zkrátka musí. Doporučuji.
Na začátku mi chyběl popis míst, kde se příběh odehrává. Musela jsem si informace dohledat, ale chápu, že Poláci vědí a autorka asi nepočítala s tím, že kniha vyjde i v zahraničí. Pouto sester bylo úžasné, jakmile byla jedna v nesnázích, šlo pro ostatní vše stranou a přispěchaly na pomoc, ačkoliv každá byla úplně jiná. Až na začátek, který byl pro mě zmatený, protože začínal skoro koncem v 70. letech, se mi kniha četla velmi dobře.
Abych řekla pravdu, mám z téhle knihy hodně zvláštní pocit. Zpočátku bylo hrozně těžké zvyknout si na jednotlivé postavy sester, které se mi pletly. Brzy mě ale příběh pohltil. Zvláštní je, že ani nevím čím přesně. Nejsou zde žádné velké zvraty, děj plyne pomalu, místy se vlastně neděje vůbec nic. Přitom je ale kniha neuvěřitelně čtivá a nutí vás číst dál a dál až do poslední strany. Donutí vás zamyslet se nad životem jako takovým, nad fungováním vztahů v rodině i proč je někdy tak těžké svůj život do základů změnit. Velmi povedený román.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Polsko polská literatura 50. léta 20. století komunismus rodinné vztahy vesnice ságy matky a dceryAutorovy další knížky
| 2019 |  Bezcitnost |
| 2021 |  Modrá kočka |
| 2019 | Nástup Východu?: Eseje |
| 2024 | Podvlčí |
Jeden z dalších poválečných příběhu. Tentokrát z socialistickeho Polska. Je pravda že začátek se těžko četl ale jinak je to dobrá kniha s trochou humorem.