Bezejmenná rodina
Jules Verne
Na pozadí neúspěšného kanadského povstání za nezávislost v letech 1837-1838, podporované především francouzsky mluvícími Kanaďany v Quebecu a v Ontariou líčí Verne příběh dvou synů zrádce, kteří se snaží svým hrdinstvím očišťit rodinné jméno od potupy.
Dobrodružné Pro děti a mládež
Vydáno: 1912 , E. BeaufortOriginální název:
Famille-sans-nom, 1889
více info...
Přidat komentář
Už od prvních řádek má Jules Verne předhazuje hromadu fakt a dějepisných událostí, ze kterých jsem nebyl moc moudrý a rozhodně jsem je nestíhal vstřebávat. Pomalu jsem se bál, že se díky tomu pořádně nezačtu do románu, ale jakmile začal klasický dobrodružný příběh, mohl jsem si oddychnout. Autor není nestranný - jedna strana jsou ti nejlepší, co mají vždy pravdu, proti nim zlí Angličané. V dětství jsem se k tomuhle románu nedostal, takže napravuji v dospělosti.
Nějak jsem se nemohl chytit.Podle mě hodě politiky.Podle mě jedna z nejslabších vernerovek.
Ačkoli je Verne znám jako otec fantastiky, tato jeho dobrodružná kniha je zasazená do skutečné doby Kanadského povstání proti Britské koruně. Sledujeme osud synů zrádce, kteří se snaží očistit rodinné jméno.
Verneova velká popisnost a zaujatost (Francouzi jsou hrdinní vlastenci, zatímco Britové jsou podlí tyrani) knize dost přitěžují a trvalo mi docela dlouho, než jsem se stačil začíst. Protiváhou je jeho styl psaní, když už se věci dají do pohybu. Bylo to zajímavé čtení, ale znovu ho číst nejspíš nebudu.
(SPOILER) No, trochu netradiční Verneovka. Spíš jen dobrodrůžo naroubovaný na historický události. Myšlenka je celkem zajímavá, rodina se snaží smýt vinu otce resp. manžela a obětuje maximum, aby toho dosáhla. Jak jsou Angličani líčeni jako barbaři a okupanti, tak jsou Francouzi samozřejmě úplně skvělí, byť se na konci ukáže, že jsou taky jen banda nevděčných zmetků. Knihu bych nezavrhoval jako historický dokument, jak to mohlo nebo nemuselo být, ale znova už bych to nečetl :-)
Jediná verneovka, která u mě zcela propadla. Přečetl jsem ji před nějakými 55 lety a nikdy se k ní nevrátím. Jen z úcty k autorovi, na jehož románech jsem vyrůstal, dám tři hvězdy.
Další z Podivuhodných cest, které mě v dospívání minuly, ale v tomto případě, že nedá úplně hovořit o ztrátě, protože typicky Verneovský vědecko-technický prvek chybí - autor předkládá svůj pohled a francouzskou raněnou pýchu v rámci ztracené kanadské kolonie a tím pádem proklíná britské kořistníky a staví se na stranu vlasteneckého hnutí přistěhovalců. Příběh je plný popisů národnostního cítění a naivních postav, včetně milostného románku a tak jediné co překvapí, je absence happy endu - 45 %
Tuto Vernovu knihu jsem četl až v důchodu. Docela by mě zajímalo, jak bych ji hodnotil v dětství, či v mládí, kdy jsem Verna hltal, nicméně teď mě opravdu nezaujala.
Jules Verne a Cooper? Ale proč ne. Sice si fakta trošku přizpůsobil (ale opravdu jen trošku), čte se to dobře a nelituji. Navíc nádherné obrázky. A proč ten Cooper? Copak jste nečetli Posledního Mohykána? Nebo Rudého piráta? Tak to napravte a pochopíte ;-)
Verne zde výrazně straní kanadským povstalcům. Angličané a jejich pomocníci jsou zde naopak vylíčeni jako bezohlední lidé, kteří se většinou neštítí žádného zločinu. Autor věnuje velkou pozornost popisům historických událostí, které se velmi vhodným způsobem prolínají s osudy hlavních hrdinů. Ačkoliv konec je dán historií, Verne ho do zančné míry přiživuje, aby zdůraznil oběti a patritizmus rebelů.
Přečetl jsem více než čtyřicet verneovek, ale jen tato jediná má špatný konec. Což nijak nezvyšuje ani nesnižuje kvalitu knihy.
Autorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
(SPOILER) Čekala jsem něco jiného. Neklasická Verneovka o dědičné vině. Byl to zajímavý příběh, který mi přiblížil dějiny Kanady a komplikovanost Francouzsko-Anglických vztahů v Kanadě. Všechny informace jsem hltala. Zaujala mne informace o splátkách desátků, jeden desátek byla dvacetišestina všeho- včetně potomků. Rodina musela odevzdat i své 26. dítě církvi. Verne se s tím ani moc nepáral při popisu a rodina s tím neměla žádný problém… a mne napadlo zda to byla běžná věc… Jeho hloubka popisu kulturních praktik je obdivuhodná a přibližuje čtenáři tehdejší poměry barvitě a zajímavě.