Bílá růže

05.02.2016

Zajímavá a trochu rozporuplná kniha. Na jedné straně velmi čtivý příběh, který autor celou dobu koncipoval jako tvrdou (a jednostranou) kritiku kapitalismu, na druhé straně v závěru došlo na určitý obrat, ve kterém je přiznáno, že to k čemu celý děj směřoval - prodej Rosy Blancy - vlastně ty lidi až zas tolik nemrzel. Popis pokrytectví a podvodů americké smetánky za dob prohibice asi nikoho zvlášť nepřekvapí nicméně metody a detailní postupy v knize popsané jsou velmi zajímavé.

02.01.2016

Zaujímavý príbeh, miestami rozťahaný, krásne vykreslený vzťah k rodnej zemi.... čo je dnes vzácnosťou...aktuálne myšlienky i dnes-pôda je večná, peniaze nie. Nie všetko sa dá kúpiť za peniaze
Mnoho je aktuálneho i dnes, žiaľ.. odporúčam prečítať

05.03.2013

Za nejlepší pozorovatele a popisovatele mechanismu fungování kapitalismu nejen počátku 20. století jsem vždycky považoval Uptona Sinclaira a právě B. Travena. Traven svou výbornou knihou "Bílá růže" toto postavení jen ptovrdil. Bílá růže je totiž jakýmsi bedekerem, příručkou, úvodem do kapitalismu 20. století.

"Dravost je rozhodující pro vývoj jednotlivce i pro vývoj celého národa. A svrchovaně rozhodující je pro vývoj velkokapitalistické společnosti. Dravost určuje tempo rozvoje moci a dravost určuje proto také volbu prostředků, jichž se používá k dosažení cíle: stát se vlivnou a vládnoucí silou v mezinárodním hospodářském životě. Svou výstavbou a podstatou, svými cíli a pracovními metodami, jakož i svými problémy se moderní velkokapitalistická společnost málo liší od státu. Jediný viditelný rozdíl je snad v tom, že velkokapitalistická společnost bývá obvykle lépe organizovaná a rozumněji a obratněji řízená než stát."

Traven ve svém příběhu nádherně odkryl pozadí fungování velkých korporací, ale i údělu a místa jejich zdánlivých odpůrců, tedy dělníků a odborů, v kapitalistickém systému. Nejen tedy kapitalisté, ale i samotní pracující a organizace, vzniklé na jejich podporu, tedy odbory, od Travena dostávají pěkně na frak. Oprávněně. Traven totiž ukazuje, že i oni jsou mnohdy jen součástí celého systému, který s nimi počítá, využívá je a předvídá (často i podporuje) jejich konání.

"Zaměstnávala vynikající americké, anglické a švédské geology a dobře jim platila. V jejích službách byl obrovský štáb topografů, jejichž úkolem bylo zmapovat a vyměřit území. Topografům už platila méně než geologům, neboť jejich práce byla méně ceněna. proto chodili topografové často ubozí a otrhaní jako tuláci. Geologové byli hospodářsky i společensky poněkud blíž ředitelům, aby jim mohli našeptat do ucha dobré tipy pro nákup půdy obsahující naftu. Topografové byli naopak blíže proletariátu, a protože to jako studovaní lidé nechtěli dobrovolně uznat, museli pracovat víc a v horších podmínkách než dělníci, kterým bylo srdečně jedno, jsou-li nebo nejsou-li pokládáni za proletáře. Topografové mohli také mnohem snáze vyletět z práce než silní stavbaři vrtných věží, topografů bylo jako smetí; kdežto stavbaři byli drzí jako opice a nestyděli se, když neměli práci ve svém oboru nebo když je vyhodili, protože zmlátili předáka, nakládat třeba v konzervárnách rajčata."

Ač se příběh odehrává takřka před sto lety, výborně ukazuje, že ve své podstatě se ten kapitalismus a systém obecně, nijak zvlášť nezměnil. Přesvědčilo mě o tom několik příkladů ze současnosti. Vždyť co jiného je současná mediální nicka Ornella, než jen obyčejná románová zlatokopecká kurvička Betty? O podobném tahu, o němž jsem si zrovna dnes, jen den po přečtení této knihy, přečetl v článku:
http://www.novinky.cz/domaci/295055-trh-s-vyplatou-davek-si-rozdelilo-par-firem-policie-stiha-i-otce-kristyny-koci.html
se v několika podobách dočtete i v této knize. Věci se mění, některé ale ne, některé zůstávají pořád stejné.

"Při vší své chytrosti a právnické učenosti nepomyslil licenciado Perez na to, že se kukuřice přece jen musí pěstovat, chce-li ji člověk mít nebo koupit. Někde se kukuřice přece jen pěstovat musí. Ale licenciado žil v jiném světě, kde bylo možno oddělit půdu a kukuřici od sebe, aniž z toho vznikly problémy. V jeho světě byly vztahy: kukuřice a půda, člověk a půda zcela oddělené. V jeho světě nebyla už kukuřice kukuřicí, nýbrž produktem. V jeho světě se říkalo: "Co je nám do těch, kteří přijdou po nás? Po nás potopa, hlavně,ž e s televizí v ložnici. Půda, půda, půda. Co je to půda? Potřebujeme půdu pro těžbu anfty, abychom mohli krmit své automobily. Kukuřice? Půda pro kukuřici? K čertu s tím zblblým Indiánem. Když budeme potřebovat kukuřici, protože jsme všechnu půdu proměnily v naftová pole, vyrobíme si ji strojově a koupíme si ji v konzervách."

Základem románu je střet nejen mezi dvěma světy, dvěma systémy, ale hlavně mezi dvěma hodnotovými filosofiemi. Není třeba dodávat, že ač nezviklaný misantrop, kterého již nic, čeho se lidské plémě dopustí nepřekvapí, kniha mě hodně zasáhla a i když jsem věděl, jak to všechno skončí (neb to jinak skončit ani nemohlo), nechybělo málo, abych neuronil slzu. Protože pokrok, naneštěstí, nezastavíš. protože pokrok postupuje kupředu, opět naneštěstí, jen v té fyzické a mechanické rovině, v té duševní a myšlenkové stojí na místě nebo (hůř) couvá.
Bílá růže je prostě dost silný kafe. Nepříjemnější proto, že kafe nepiju, páč patří k tomu nejodpornějšímu, co do sebe lidé lijí.