Bílá velryba
Herman Melville
https://www.databazeknih.cz/img/books/95_/95491/bmid_bila-velryba-UBc-95491.jpg
4
700
700
Román amerického spisovatele (1819-1891), známý i z filmového přepisu. Mohutný epos o vášnivém až fatálním pronásledování ojedinělé velryby kapitánem velícím velrybářské výpravě. Příběh, který ve filosofickém podtextu symbolizuje neklid věčně hledajícího člověka, který útočí na to, co je v přírodě nepřemožitelné a člověku nepřístupné. Dílo provázejí jako jeho nedílná součást ilustrace R. Kenta, významného amerického umělce a veřejného pracovníka, ilustrace, které se ve spojení s tímto dílem staly klasickými. Verše přebásnil Kamil Bednář; doslov Zdeněk Vančura, text o ilustrátorovi Zd. Pilař.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1968 , OdeonOriginální název:
Moby Dick or the White Whale, 1851
více info...
Přidat komentář
Tak tohle byl pro mě oříšek, další z knih "must read" z mého stíracího plakátu. No dalo mi to více než rok, ale jsem na sebe pyšná, že jsem to nakonec dala. Co si budeme, je to popisné, do detailu, jak se loví velryby, jak vypadá loď, čluny, jak se velryba zpracovává, biologie velryby a milion odboček. Rozhodně to není lehké čtení, ale příběh a odhodlání kapitána Achaba za to stojí.
Chápem, prečo túto knihu ľudia zbožňujú a chápem tých, čo ju nedokážu prečítať dokonca. Úplne rozumiem aj tým, čo ju už 3x odložili, ale stále jej chcú dať šancu. Biela velryba obsahue toľko neuveritelných citátov a životných právd, že sa právom zaraďuje do zoznamu "must read". Autor to však trochu prepískol s popisom velrybárstva ako takého. Túto knihu som čítal pri mori a tak mi jej atmosféra vyhovovala a obsiahlosť mi nevadila, doma by som však možno trochu trpel :) Aj keď celkový dojem je dobrý, dávam 3/5 z dovodu toho, ako pre mňa autor zadusil výborne sa odvíjajúci dej v prvej časti knihy. Kto vie, či sa Melville už pri písaní knihy vedome snažil o synkretizmus (román vs populárne náučná kniha spojená s drámou. Keď však ku knižke s týmto vedomím človek pristupuje od začiatku, ľahšie sa číta.
Jedna z těch knih, kdy si člověk uvědomí, proč vlastně čte, jaký to má smysl.
O této knize jsem uvažoval několik let, a konečně jsem se do této knihy začetl. Rozhodně to není jednoduché čtení a ani na interpretaci tato kniha není jednoduchá. Od autora jsem již v minulosti četl knihu PRVNÍ PLAVBA. Je to kniha pro děti a kniha se mi líbila.
Autor sám prožil několik let na jižních mořích, dostal se také do zajetí k lidojedům, kde poznal lidi nedotčené bělošskou civilizací a křesťanským náboženstvím a tyto prožitky se mu staly inspirací k četným románům i k častému zamyšlení nad lidským údělem ve světě i v přírodě.
Hlavní postavou je kapitán ACHAB, který je kapitánem velrybářské lodi Pequod. Do jeho služeb se nechá najmout IZMAEL společně se svým přítelem KVÍKVEGEM, který je lidojed. Během plavby z kapitána Achaba vypadne, že hlavním cílem jeho plavby je nalézt bílou velrybu (Moby Dicka), kterou chce zabít. S touto bílou velrybou se již setkal v minulosti a přišel kvůli ní o nohu. Na lodi se nachází také důstojník STUBB (rád kouří dýmky) a STARBUCK, který se nebojí Achabovi postavit a říci od srdce, co si myslí. Na lodi se seznámíme také s harpunáři, kuchařem, tesařem, kovářem a jinými členy posádky.
V knize se nachází hodně informací o samotných velrybách, jejich lovu a zpracování. Tyto části převyšují samotný příběh. Tyto informace by vydaly na samostatnou knihu. Dozvěděl jsem se hodně informací, které jsem nevěděl (Cetologie se zabývá studiem mořských savců – velryb a delfínů. Velryby mají plíce a teplou krev, nemají žádný nos, krevní cévy jsou bez chlopní, bez vzduchu vydrží kolem hodiny. Z velryb se získává tuk, vorvanina, maso, vosk aj.).
Práce na velrybářské lodi je velice náročná a námořníci při lovu velryb se vydávají všanc řadám nebezpečí. Mnoho námořníků přišlo o život při lovu velryb a také hrozí nebezpečí při silném větru, dešti a bouřkách. V románu se dočteme také o různých zařízeních, které se nacházejí na lodi. Během plavby se námořníci setkali s jinými loděmi a jejich posádkami.
Tento román vyjadřuje boj člověka s přírodou i se sebou samým. Kapitán Achab se upjal na jednu myšlenku a tou je pomsta. Stůj, co stůj chce za každou cenu najít bílou velrybu, aby vykonal pomstu. Můžeme se zamyslet, jestli je to správná cesta řešení, a jestli to ještě více vnitřně neničí a nerozkládá samotného člověka, že smysl života nalezne jen v honbě za pomstou. Určitě je hrozné, co se Achabovi přihodilo, ale ještě více ho ničí to, že se užírá pomstou.
V knize se nacházejí odkazy na biblické události (např. Jonáš a Velryba aj.). Na zamyšlení byla kapitola s názvem BĚLOST VELRYBY.
Jsem rád, že jsem si tuto knihu přečetl, i když je to pořádná bichle. Popisy velryb a všechno co se týká velryb bylo zajímavé a hodně podrobné, všechno popsané do hloubky. Autor nic neopomenul. V závěru románu se dočteme, jestli se setkal kapitán Achab s bílou velrybou a jak následně dopadlo jejich setkání.
Na počátku knihy se nacházejí CITÁTY. Počátky kapitol jsou pojmenovány. V knize se nachází hodně autorových poznámek pod čarou. V závěru knihy se nachází EPILOG a kapitola VRCHOLNÉ DÍLO AMERICKÉ PRÓZY, ve kterém se dočteme o autorovi o jeho díle.
Citáty:
Ale nám připadá nesnadné všechno, co od nás Bůh žádá – pamatujte si to – a proto nám častěji rozkazuje, než aby se snažil nás k něčemu přemluvit. Uposlechneme-li Boha, musíme neuposlechnout sebe; a právě v tom, že sebe neuposlechneme, záleží nesnadnost našeho poslušenství Boha.
Jak jsem se už zmínil, nemám námitek proti jakémukoli náboženství, pokud jeho vyznavač nezabíjí nebo neuráží některou jinou osobu jen proto, že ta osoba nevyznává jeho víru. Ale když někoho náboženství poblázní, když mu přináší jen opravdové utrpení a když mu zkrátka naši zemi proměňuje v nepohodlný hostinec k přespání, potom je, tuším, svrchovaný čas vzít si takového jedince stranou a pohovořit s ním o tom.
Krása a zároveň odpor. Krásný příběh a jazyk, odpor k zabíjení a pomalému umírání. Fandila jsem velrybám, nechápala mužskou loveckou umanutost. Díky popisům jsem si s nechutí představovala a snad i cítila všechen ten smrad, který musel na velrybářských lodích být. Nesmrtelný román.
Konečně jsem toto veledílo dočetl.
Bohužel, dneska je to bichle na nedočtení.
Na spoustě míst by stačily odkazy na nějaký term do wikipedie (pardon, v papírové knížce není možné poklepat kurzorem myši na odkaz).
Ale jak tu už psali předchozí čtenáři, je to těžké čtení a není si možné vybrat jen jednu rovinu - popisnou, příběhovou, taky příběh v příběhu, nebo jen filosofickou, prostě maglajz (a adekvátní výtah z díla neexistuje).
Vlastně ani nevím, jestli knihu doporučit aspoň ke studijnímu výzkumu...
Nedočetl jsem. Skončil jsem někde mezi několikastránkovým popisem harpuny a rozjímáním o významu bílé barvy v různých kulturách. Prvních zhruba sto stran bylo ale úžasných, velice atmosférických. Po dalších zhruba sto stranách mě ale začly až moc nudit faktografické kapitoly a čím dál vzácněji se objevující vyprávění.
Další z knih, které by si měl přečíst každý. Já jsem se k ní dostal až teď, ale konečně si ji můžu odškrtnout ze seznamu. A musím přiznat, že jsem byl překvapen a maximálně spokojen. Celý život jsem si myslel, že je to dobrodružná kniha o souboji kapitána Achaba s Moby Dickem. Ale stejně jako Poslední Mohykán není dobrodružná kniha o indiánech, ale složitý román opěvující Rousseauova vznešeného divocha, tak i Bílá velryba nabízí mnohem více a samotný souboj mi nakonec nepřijde ani moc důležitý. Já bych se bez něj klidně obešel. Jako milovník Forestera a O´Briana zbožňuji knihy o životě na moři. A tady jsem toho dostal do syta. Mně stačí popis každodenního života námořníků, baví mě historky, které jsou zdánlivě bez pointy, protože život na moři je tak stereotypní, že i zcela fádní věc si zaslouží pozornost a je hodná zaznamenání (viz nejrůznější setkání s jinými loděmi). Líbila se mi fascinace velrybami, která mi připomněla dlouhé vědecké a nadšené popisy O´Brianova Stephena Maturina. Líbil se mi jazyk, plno aluzí, prostě dlouho jsem byl přesvědčen, že to bude na pět hvězd. Nakonec jen čtyři, protože závěr se táhl a popis těch "proroctví", které na Achaba a loď čekají v souvislosti s Moby Dickem byl už únavný.
Základní otázka ovšem zůstává. O čem to vlastně je? Výkladů mám osobně několik, některé, které se týkají podobenství, mi ale boří sám autor, když píše:
"Obyvatelé pevniny jsou většinou tak neznalí některých nejprostších a nejhmatatelnějších divů světa, že nepodáme-li tu několik prostých pravdivých příběhů z dějin rybářství a jiné podrobnosti, budou považovat Moby Dicka za nestvůrnou bajku nebo, což je ještě horší a odpornější, za ošklivý a nesnesitelný jinotaj."
Nakonec je ale asi jedno, jestli jsem si z knihy odnesl to, co autor zamýšlel, nebo něco zcela jiného. Důležité je, že to na mě zapůsobilo a nakonec jsem rád, že jsem se k ní dostal až ve vyšším středním věku. V pubertě bych si ji rozhodně takto neužil.
Příběh vorvaně Mobi Dicka vnímám jako námořnickou elegii dokonale odrážející dobu svého vzniku, polovinu 19. století, a to jak mluvou, tak charaktery hlavních postav, které dnes působí nepřirozeně až naivně. Samotná cesta k proslulé bílé velrybě je velmi pozvolná, přičemž na samotné finále, proslulé drama známé z filmu, si čtenář musí trpělivě počkat. A tak se seznamuje s každodenním životem rybářů a je mu průběžně servírována kapitánova posedlost bílou velrybou. Vzhledem k předobrazu Mobi Dicka a s ním související námořní tragédie román musel ve své době vyvolat velký zájem, a to i s ohledem na tehdy ještě asi málo informací o mořském světě. Dnes ale působí poměrně archaicky, vč. onoho závěrečného dramatu – souboje člověka s živlem a živočišným monstrem – pro čtenáře zkaženého thrillery naplněnými krvavými orgiemi, a jako selanka. Sama neprahnu po krvi a násilí, jenže tady mou věčně hladovou dušičku neuspokojila ani literární nebo myšlenková stránka díla. Myslím, že Hermana Melvilla už nechám odpočívat v pokoji.
Pro dnešního moderního čtenáře, odkojeného současnými thrillery, je toto dílo těžké, zdlouhavé, málo akční a příliš popisné.
Přesto jsem ráda, že jsem jej zdolala, i když jako audioknihu. Je to jedna z knih, ke které člověk asi dospěje až v pozdějším věku, kdy už je schopný ocenit složité vyjadřování, dlouhé popisy a filozofování. A užije si krásu oceánu, nezkrotnost tvorů v něm a pocítí smutek nad lidským počínáním.
Je to oslava moře, krásných a majestátních tvorů, síly živlu. A je to varování před lidskou umanutostí, nedostatkem pokory, zžírající pomstou a obětováním všeho a všech kvůli vlastním malicherným potřebám.
Nevím, jestli bych knihu dočetla v papírové podobě, ačkoliv jsem milovníkem moře a obdivovatelem všeho, co s vodou souvisí. Dobrého i zlého. Ale určitě si ji vypůjčím, protože při poslouchání mi chyběly ilustrace. A na ty se moc těším.
"Ó travnaté lučiny! Ó věčně zelené, nekonečné krajiny v duši! Ve vás - třeba jste už dlouho vyprahlé smrtícím suchem života pozemského - ve vás se mohou ještě lidé povalovat jako mladí koně v jeteli jitřně svěžím a na několik málo prchavých okamžiků cítit na sobě chladnou rosu nesmrtelného života! "
Psát o mnohovrstevnosti knihy a těžkostech při čtení, je asi nošením dříví do lesa. Ale bylo to krásné, Kentovy ilustrace mě vábily od dětství, knihu jsem si rád prohlížel, mnohem později přečetl. Byla matčina. Mám ji stále ve své knihovně. Je to velký opus světové literatury. Přidám zajímavost (viz zajímavosti).
Celý následující text je interpretačním spoilerem.
Už jsem zapomněl jak jízlivý umí Melville ve svých soudech být. Ona je vlastně celá kniha jevištěm soudního přelíčení kolem nebohého apendixu děje. Ten však, i přes onu sžíravost, není ve svém verdiktu fatalistický; žebroví příběhu je sklenuto z bytostné umanutosti (teď nemám na mysli kapitána Achaba - btw, jmenovec sedmého krále židovského, který se v prospěch Baala zřekl Jehovy - jemuž umanutost vyšinutá - tedy posedlost - vymetla mysl zcela a nahradila ji sama sebou; totiž směsí hněvu a nenávisti v jejíž vír strhává ostatní) a obyčejné lidské pospolitosti jejichž svorníkem je možnost změny (Achab se mýlí!); dva póly jsou osudu, člověk střelkou mezi nimi...alespoň tak soudím já. Nit ale nezůstala suchá na nikom a na ničem, to zas jo; autor si vychutnává kmány i pány...a jako oblohu k nim přikusuje bohy...nebo spíš jejich institucionalizované skořepiny; bohy nechává bohům.
No a teď k hlavnímu taháku tohohle trháku; vybíjení kytovců. Upsat se ke třem rokům existence v plovoucím řeznictví s bláznem za kormidlem a ve společnosti nejhrubší spodiny (v reálu; zde jsou to div ne chodící filozofové) rubat tuk z tvorů se srdci o zvíci zahradní chatky mou představu o domácí idyle nenaplňuje...a upřímně podle mě ani není možné plně obsáhnout rozměry šílenství takového podniku (jak z hlediska odvahy, tak brutality); já ani toho kapra pokrytecky neklepnu (o kuchání nemluvě) přičemž tady se bavíme o zcela jiné lize, a sice o pěkně nebezpečném, zdlouhavém a bolestivém dušení obřích savců (propichováním plic tak, aby se nemohli potopit a zároveň se zalykali vlastní krví...) a následném bourání majestátních chrámů jejich těl, škvíření v kotlích...zkrátka celé to tekutinami zbrocené, špinavé a páchnoucí peklo...jenomže co naplat, musím s hanbou přiznat, že je pro mě tohle dílo fascinující a přitažlivé právě dík chmurným kulisám - spíš, než dík autorovu monologickém blouznění, které bohužel, častěji než by mi milo bylo, vykazuje sklony k rozvleklé únavnosti. Ono blouznění jako takové samoúčelným není; základní metodou jsou kontemplace, kdy se vnější obrazy překrývají s vnitřními; světy se mísí, hranice stírají a my tak můžeme být přísedícími podivuhodných, poetických, zábavných, duchovních i světských, mnohdy však i otravných, nevkusně teatrálních, únavně těžkopádných, či jinak nadbytečných odboček a asociací (které autor, za přispění asociací dalších, osobitě glosuje, posuzuje a vůbec jimi lidem různě nastavuje zrcadlo) ale hlavně se můžeme nořit do meta-dramatu hlubšího (kosmického úradku, přírody, lidské vůle, božího soudu, spravedlnosti, trestu...a snad i odpuštění?) načež se z něj cyklicky vynořujeme na hladinu všedního bytí, a já nějak pořád nevím, který ze světů je šílenější...snad ani separé světy nejsou, jen jejich slitina, z níž máme před nosem vždy pouze její část...To, že Melville vnímá život jako systém symbolických asociací, načež tento zasazuje v kontext příběhu širšího je čistá mystika, přičemž hlavní transcendence společenské alegorie lodi sestupující do temných hlubin našich já silná je; jen podle mě nebyla plně využita. Ředí ji právě i množství leckdy nepochopitelně zvolených odboček, díky nimž text působí rušivě; jako plátno na nějž chtěl autor vměstnat každé hnutí své mysli. Nechápejte mě zle; třeba takového Bosche, či Bruegela velmi cením, zde je ovšem celek (byť se tím vystavuji, dle Vančurova apologetického doslovu, cejchu plytkého kritika) narozdíl od výše jmenovaných, rozkolísaný a disharmonický.
Nespokojen ale nejsem. Za vše, mimo vší krutě fascinující velrybařinu, vypíchnu toliko; "I já si uchovávám uprostřed Atlantiku své bytosti po všechny časy takové utěšené místečko nerušeného klidu; zatímco těžké planety nepomíjejících běd krouží kolem mne, koupávám se hluboko dole a uvnitř ve věčné pohodě a radosti...Nechť víra zapudí skutečnost, nechť obraznost zapudí vzpomínku, dívám se hluboko dolů a věřím...Ale mě je to všechno jedno, pane. Dělám, jak umím; jako bohové..."
4 sudy tuku ****...
...hmm a tohle je, mimo jiné, důvod, proč se zveřejněním komentů čekám, neb zjišťuji, jak hluboce dílo kouslo; tohle nepouští, což je znakem skusu mocného (on už jen fakt, že jde o re-read vlastně značí, že ve mě nějaká harpuna od minula zůstala a to není jen tak; já většinou nevím, co bylo včera) tedy koriguji na sudů 5...stejně jako koriguji tvrzení, že jsou pro mě v prvním plánu přitažlivé kulisy; obě složky díla jsou si rovnocenné a jedna by se bez druhé neobešla...anebo víte co, tentokrát možná i převážila složka blouznivá. Tak, už žádná korekce, tečka...jen doufám, že jsem nepodlehl černé magii velkého počtu stran, kdy je čtenář zahlcen množstvím, čímž je v něm vyvolán dojem něčeho většího.
PS: V celém tom objemném bezoáru nejroztodivnějších odboček a asociací se jich jen pár letmo dotkne dotkne křivky žen...hmm, zato je tu hned několik hraničně hřejivých scén; pouze konstatuji:)
Bílé velrybě se přezdívá "encyklopedie velrybářství" a Melville opravdu takovou knihu stvořil. Mnoho stran do nejmenších podrobností popisuje odpornou a nebezpečnou práci velrybářů, k čemuž Melville využil svých osobních zkušeností z první ruky. Mnoho lidí kvůli těmto popisům knihu odloží, sráží hodnocení nebo ji kritizuje, ale já tyto popisy bral jako nutnou součást, díky níž mnohem více zazáří nejrůznější Melvillovy hrátky se slovy, filozofická zamyšlení a přesahy, alegorie či hlavní motiv knihy, a to Achabova posedlost po pomstě Moby Dickovi. A i když se hlavní děj odehrává posledních asi 30 stran, kniha jako celek mě opravdu bavila, právě pro svou mnohem větší hloubku a vrstevnatost, než by se na první pohled mohlo zdát. Ke knize se určitě chci někdy vrátit.
Po přečtení této knihy, jsem se rozhodl odejít do nejbližšího přístavu a věnovat se rybolovu. Tak podrobně bylo vše popsané. Já respektuji autora i dobu ve které kniha vznikla. 1851. A to je dávno. Těšil jsem se na čtení tohoto románu, ale po přečtení 8 kapitoly jsem knihu odložil a vrátil se k ní asi po půl roce. Samotný románový děj by se vešel do cca 200 stránek. (Kniha jich má více jak 770) Dějová linka je přerušována podrobnými popisky ohledně lovu verlyb. Jaké a s čeho se dělají čluny, jaká je posádka člunu, co má kdo na starosti, jak se co jmenuje, co k čemu slouží, jaké máme verlyby, jak se dělí, jak se loví, jak žijí, jak se dají usmrtit a tak by jsme mohli pokračovat do nekonečna. Prostě a jednoduše řečeno je kniha napěchovaná informacemi, ale děj hledáte velice pozvolna. Jsem zvědav na filmová zpracování.
Na toto fenomenálne dielo sa dá ísť dvoma prístupmi. Prezradím vám, že len jeden je správny, respektíve iba pri jednom si čitateľ reálne knihu užije. Kolektívna pamäť a kultúra si pamätá Bielu veľrybu ako napínavý dobrodružný román (skrátené populárnejšie verzie tejto knihy+kinematografia tomuto stereotypu iba dopomohli).
Ísť na to ako na dobrodružný román je chyba. Prístup nesprávny. Lebo som si na 99% istý, že takéhoto čitateľa čaká sklamanie. To sklamanie bude vychádzať z toho, že síce knihu bude čítať ale obsahovo si bude priať niečo iné a tak len čaká a čaká a jeho očakávania sa nenaplnia.
Druhý prístup je taký, že na túto knihu treba ísť ako na literatúru faktu. To znamená hĺbavo a pokúsiť sa nasávať informácie, lebo ide o tak komplexnú knihu v ktorej sa autor snaží opísať tému veľrybárčenia doslova vyčerpávajúco, že to jednoducho inak ani nejde. Je mi jasné, že mnohé informácie v románe sú už zastaralé ale tým, že na to ide autor bádateľsky a snaží sa aplikovať logiku do všetkých vedných odborov ktorých sa dotkne, ma časti ktoré sa nevenovali hlavnej dejovej linke nesmierne bavili. Čo však mnohých, podľa môjho krátkeho rešeršu, práve nebavilo. Toto mi prišlo veľmi pozitívne a opisy plavby ma metafyzicky doslova preniesli až na šíre more. Moje hodnotenie je 4/5* a to preto, lebo hoci ma forma veľmi bavila, finále mohlo byť podstatne dlhšie aby som na konci pocítil satisfakciu. Odporúčam čitateľom ktorý sa radi motajú v minulosti a majú bádateľského ducha. Pre skromných dobrodruhov neodporúčam.
Ke knize Bílá velryba jsem se vrátila po mnoha, mnoha letech.
Uvědomila jsem si, nejenže jak moc jsem se změnila já, ale především jak moc se změnil svět od časů Hermana Melvilla. V dětství to pro mne byl dobrodružný, místy rozvláčný román, teď jsem knihu vnímala jako velký příběh o dobru a zlu, podbarvený jak znalostí života na moři, tak i četnými podobenstvími z bible, příběh o přátelství mezi lidmi bez rozdílu původu, o dřině na moři, o osamělosti na vodě i v životě, ale i o umanutosti a nenávisti, hraničícími až se šílenstvím.
Je mnoho témat, která Herman Melville v knize otevírá a kterými nutí čtenáře k zamyšlení. Ano, je to tlustý "špalek" ke čtení, ale rozhodně není ztrátou času si knihu, obrovskou jako Moby Dick, přečíst!
gigantický a starobylý špalek, je to kniha, nebo rovnou celá knihovna? "starý" překlad je zvykem kritizovat, ale ke knize mi historizující slovosled sedí a obávám se, že nový překlad by byl jako nablblý remake dobrého filmu (což tedy svědčí především o mé úzkoprsosti).
Myslím si, že knihu, která by byla jako Bílá velryba, jsem doposud ještě nečetl. Nakolik se může zdát toto mnohosetstránkové dílo nudné, nezáživné či paradoxně "suché", tak je v mnohém zároveň velmi unikátní a poutavé. Hledá-li zde čtenář stovky stran dobrodružného děje, bude pravděpodobně zklamán. Tato kniha však nabízí mnohem víc. Je skoro až neuvěřitelné s jakou lehkostí, barvitostí a citem pro jazyk Melville dokáže čtenáři předat v desítkách a desítkách kapitol na první pohled nezajímavé a technické informace o mořeplavbě, rybaření, lovu a v neposlední řadě samozřejmě o velrybách a jejich taxonomii, fyziologii či evoluci. Melville tak provádí čtenáře všeobjímajícím a obohacujícím literárním zážitkem, který jakoby mimochodem spojuje hutnou teorii s dobrodružnou praxí - lov velryb rozhodně není triviální práce, a tak pro Melvilla nemá smysl pouštět čtenáře na otevřené moře, není-li nejprve adekvátně připraven a proškolen - avšak i tato teorie je psána elegantně a čtivě a proplétá v sobě vědu a techniku spolu s mytologií a náboženskými a filosofickými tématy, přičemž učeně a sečtěle odkazuje na antické i současné autory a dotýká se otázek biblických rozměrů. Bílá velryba je bezpochyby mnohovrstevnatá kniha, v níž si každý čtenář může najít své - záleží pouze na tom, jak hluboko je ochoten se do jejích stránek potopit.
Kdysi, asi před 25. lety, jsem knihu četla a dnes ji poslouchala, co je tak nějak stravitelnější, když jediné, co mi z té předchozí četby utkvělo v hlavě, je to, že se to nedá číst u jídla, bo je to poněkud nevhodná četba pro útlocitnější povahy. Poslech byl zajímavý, ale číst bych to už znovu nechtěla.
Nejzajímavější je bezmála filozofická část o rybě volné a rybě uvázané, která se týká všeho jednání lidí, nebo aspoň Evropanů a Američanů, ale celkově je to dost smutné čtení o posedlosti a naprosté lhostejnosti k životu jiných tvorů než lidí (nejlépe bílých, ti ostatní vlastně taky tak docela nejsou lidmi, že jo, tak co už s nimi), ale taková byla doba. A kapitán Achab vlastně hřeší tím, že nenávidí "pouhé zvíře", které, mrcha jedna, nemá tu slušnost nechat se bez odporu ulovit pánem tvorstva a drze se snad brání, nebo co... Skoro jako by mělo rozum, vůli... Temná záležitost.
Štítky knihy
moře a oceány zfilmováno americká literatura Moby Dick rozhlasové zpracování velryby Cena Josefa Jungmanna velrybářství
Autorovy další knížky
| 1956 |  Bílá velryba |
| 2006 |  Bartleby, the Scrivener / Písař Bartleby |
| 1978 | Taipi |
| 1978 | Billy Budd / (Benito Cereno) |
| 1990 | Písař Bartleby |
Další milovaná kniha mého dětství. Už jen ta nádherná bílá loď plující pod plnými plachtami mě v mých představách unášela po rozbouřených vlnách oceánu ( o jehož obrovitosti jsem neměla ani tušení) a jak velká je velryba/plejtvák jsem na vlastní oči viděla až o několik let později v muzeu.
Nenáviděla jsem Achaba a harpunáře a milovala Moby Dicka z celého svého dětského srdce.
Tehdy jsem si ještě (naštěstí) neuměla představit odpornost lovu velryb, ale stejně jsem šílenému kapitánovi a surové posádce přála to, že nad nimi Moby Dick zvítězil a svobodně se ponořil do hlubin i s vrakem lodě.
Takhle jsem vnímala knihu jako malé dítě já a když jsem viděla o několik desítek let později tyhle velikány oceánů vynořovat se z chladných vod.....byla jsem šťastná, že žádní Achabové už Moby Dickům nemohou ublížit. No, nevím, jestli nejsem jen optimista.....