Bílá vrána

20.12.2023

Jak už je zmíněno v jiných komentářích, kniha má svůj osobitý styl. Přeskakuje mezi současností a vzpomínkovými sekvencemi a já se občas musela zastavit, abych si ujasnila, které z toho to je. Kniha mě svým způsobem bavila, protože to bylo něco odlišného, než jsem zvyklá číst, ale nevtáhla mě dovnitř a nejspíš se ani nestanu fanouškem. Byla to pro mě příjemná změna, ale asi to není můj vkus.

06.09.2020

Plynutí času je zvláštní, a přesto velmi podobné realitě, bez záblesků budoucnosti nicméně protkané sentimentem minulosti. Jen v okamžicích vzpomínek vyvstávají poetické obrazy kontrastující s drsnou skutečností. Všudypřítomná lítost není zmiňovaná, čas prostě plyne a není možnost změny, ale pocit smutku jako by chtěl zpomalit, zastavit nebo urychlit nezastavitelnost reality. Hlavní postavy se nesou vlnou příčin a následků, kterou se kdysi, snad ne jejich rozhodnutím, pomalu nechaly odnášet. Cesta v této knize vrcholí smířením s koncem, který je očekáván jako konec letargie a šance na záchranu se jeví jako nešťastná snaha o prodlužování nešťastných epilogů. Nahrazuje však tragický konec úzkost z monotónnosti? Tato otázka se nejeví pro autora jako důležitá, snad proto, že odpověď na ní je samozřejmá a nedá se jí vyhnout. Nevím, zda na konci dochází vypravěč jakémusi osvobození od minulosti, která za něj rozhodla o příběhu, kterým se do té doby ubíral.

08.06.2019

Bílá vrána je vynikající polský román.

13.03.2017

Piati chlapi sa v zime ťahajú pustými horami, fajčia, chľastajú, rozmýšľajú nad blbosťami a robia blbosti namiesto toho, aby chytili život za pačesy a ukázali mu, kto je tu pánom. Aj tak sa dá. Ale prečo? ... No nič, vezmem to ináč (hlavne nechcem verklíkovať anotáciu, ktorá napovie veľa, a posnažím sa vypichnúť svoj dojem).
Čím je teda príbeh tejto nesúrodej skupinky päťhviezdičkový? Stasiuk sugestívne prepojí čitateľa s rozprávačom, jedným z piatich. Vystrojí ho do mrazu, hodí mu na chrbát ťažký batoh, do ruky vrazí ploskačku, do úst cigaretu a vyšle ho ... niekam. Áno, aj mňa tak vyslal, hoci som odjakživa radšej s čajíčkom pod perinkou. :-) Spoznávame hory, významnú kulisu tohto dobrodružstva. Bezmenný a nemenný, nádherný a pôsobivý, ale tu nehybný, mŕtvy a ľahostajný priestor. Takmer stále sa pohybujeme vonku v prírode, no nepociťujeme jej život, pevnou rukou jej totiž vládne neživý biely živel – toto bol pre mňa výborne zachytený aspekt umocňujúci atmosféru zvláštnej beznádeje a prešľapovania na mieste. ... Nie je niekedy taká anonymná a ignorantská aj naša spoločnosť?
---
Minuta stání, a už jsme cejtili, jak si mráz nachází skuliny v oblečení, vklouzává do rukávů, plazí se po zádech, omrzala nám dokonce kůže na hlavě pod čepicí. Měsíc potichu cukroval kovovej prach a v průsmyku bylo tak jasno, že jsme viděli nalevo i napravo dvě dlouhý údolí, stromy, shluky houští a tam, daleko, černý a bílý skvrny okolní krajiny – a ani jedno světýlko, úplná pustina. Byli jsme na světě sami. Zvláštní pocit. Ale za chvíli jsme zase vešli do lesa, prázdnota zhoustla, přikryla nás a závrať pominula. Blížila se třetí. Měsíc už dávno dosáhl svýho zenitu a teď se stáčel k západu.
---
A čo nám autor nechá na cestu v hlave? Pocity bielej vrany ľudského kŕdľa. Vasil, Houser, Malej, Kostek, já. Každý z nich neistý v minulosti, nezatriedený v prítomnosti, štylizovaný vydedenec tápajúci medzi predstavami a realitou, medzi dobrom a zlom. Hľadajúci zmysel, nejaký oporný bod ... ale ak ho nenájde sám v sebe, čím prv, tak kde? A čo s ním bude? Čo bude s nami?

Hrozne zaujímavý literárny počin. Príbeh je prirodzený, derie sa pod kožu ako ten mráz (dýcha nami Stredoeurópanmi?), na vierohodnosti mu pridáva vulgárny jazyk a hovorové skloňovanie (mocne chválim sympatický český preklad).
Moja prvá skúsenosť so Stasiukom, naskrze pozitívna. Vie čo chce povedať a ako to chce povedať, viem(e) o čom hovorí. Odporúčam.
---
Vítr se vrhal mezi nás a tehdy se vše uvolňovalo, protože jsme si mohli protírat oči nebo zvednout límce. Když mizel, nastávalo ticho jako v hrobě nebo v čekárně. Seděli jsme zachumlaný a špinavý jako kočovní občani, jako smradlavý bezmocný rance v očekávání, až nás vyvezou, zavezou, dovedou; ovce a berani alespoň bečej.
Jen vůdce-šílenec a jeho zástupce-blázen se drželi spolu, téměř opřený ramenama při svatým přijímání smaltovanýho hrnku, jeden s obličejem ze zamaštěnýho balicího papíru, druhej s hubou ztrápenýho prasete, jen oni dva. A my tři jako úplná náhoda: káva, nemoc, strach a touha po teplu, suchejch botách, červeným jablku, po těch tunách prasečího tuku, a televizi, kde si inostranci podřezávají hrdla a párají střeva, ale každej z nich má v hlavě alespoň zdání nějakýho smyslu.
---
Viac sa pýtam ako odpovedám – odpovede sú v knihe.

29.01.2017

Stasiuk poslal 4 kamarády a jednu přisírku do Nízkejch Beskyd. To je někde na východ od Prahy. Tam se kluci mrcasí mrazem a před něčim utíkaj, i když si většina z nich myslela, že jdou prostě jen na vandr. Vzpomínky na mládí a dospívání s vodkou a snažením se zprcat spolužačky nalitý vodkou, zažil každý z nás a sympatizuje tak s hrdinama.

Náznaky thrilleru jsou naštěstí opravdu jenom náznaky a tak to, že před něčim utíkají, neni nijak otravný a nevyklube se z toho žádná šílenost typu napůl Polák napůl medvěd, žijící po staletí v horách. Stasiukův styl je velmi podobný Topolovo (čestina level 8 - jihočeština) stylu, což mám velim rád. Velmi rád mám taky sekanou, kadění a futsal. Rozdíl vůči Stasiukovi tkví v tom, že Topol má extra body za to, že většinu svý prózy zakomponoval do kulis Prahy.

01.06.2015

Chlap po tridsiatke už nemá dvadsať, ale ešte si to tak celkom nestačil uvedomiť. A toleruje sa mu to. Môže si dovoliť správať sa hlúpo a nezodpovedne. Už ho však nik nemôže nebrať vážne. Už nie je žiadne mladé ucho, je pán XY. Už má spomienky. Už si uvedomuje plynutie času.
O partií takýchto mužov rozpráva Stasiuk vo svojej Bielej vrane. O partií, ktorá má za sebou dobré aj zlé a pred sebou neistú budúcnosť. O partií, ktorá chce z vlaku času aspoň na chvíľu vyskočiť, alebo ak by sa dalo, vystúpiť úplne, žiť si to svoje a nechať čas plynúť okolo seba.
Cigarety, alkohol, zima, sneh, riziko, priateľstvo, nenávisť, tajomstvo a príroda poľských Bieszczad, ktoré vie Stasiuk tak majstrovsky zobraziť. To sú hlavné prísady tohto temného, mladícko - stareckého rozprávania.
Nie je to ľahké čítanie, ani zábavné čítanie, ale keď sa do neho čitateľ ponorí v sychravý studený večer, ľahko sa vráti do svojich spomienok, alebo aspoň do spomienok, aké by určite chcel mať. Prejde sa po romanticky špinavej Varšave či horách pokrytých kryštáľovo čistým snehom s priateľmi, s ktorými nič nie je jasné. Svet nie je jasný, príbeh nie je jasný. A možno by sa to všetko aj časom vyjasnilo, keby nebol pohľad neustále zakalený tou čírou tekutinou z poldecáku...