Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
Ivana Myšková
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/347212/bmid_bila-zvirata-jsou-velmi-casto-hluch-Xnk-347212.jpg
4
115
115
sou uvězněni ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice, chřestí garnýžemi, rozkrajují hálky a budí žlabatky, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži na ženy sesílají mlčení. Postavy této knihy jsou si dobře vědomy svých slabostí a za své viny očekávají spravedlivý trest. Nejsou vláčeny neblahými historickými událostmi, na pořádné drama si zadělají samy. Pořád se něčeho bojí, hodně se štítí a občas někoho nedopatřením zabijí. Snad by trocha sebelásky vedla ke šťastnějším koncům i začátkům. Ale jak ji do nich vpravit, aby ji nevyzvracely?... celý text
Přidat komentář
Knížka rozhodně stojí za přečtení. Je v ní několik vynikajících momentů, které jsou spojeny se zápletkami jednotlivých povídek a ty tu nechci prozrazovat. Objevily se však pouze a jedině v povídkách, v nichž byly hlavními hrdinkami ženy. Ale kdepak se nám za textem skryla sama autorka? Autorka zapomněla sama na sebe...
Cítil jsem z knihy jakési ambice, velikou snahu napsat něco skvělého a právě proto mi v tom něco chybělo. Ten malý kousek, který dělí dobrou literaturu od té výsostné. Možná jakýsi druh autenticity. Možná nastal čas zapomenout na všechno, co se autorka o literatuře a literárním řemesle naučila a začít psát... Každopádně jí držím palce a budu čekat.
čtenář
Upřímně, nejsem fanoušek ani příznivec povídek.. Přijdou mi vždy tak krátké, že se do nich ani nestihnu začíst a už je konec... To ale nemohu říct o této sbírce... Barvitý jazyk plný přirovnání a metafor je radost číst, absolutní požitek.. Děj povídek je někdy lepší, někdy slabší, ale rozhodně je k zamyšlení... Byla jsem mile překvapená..
Tak... Jsem mlsný čtenář. A dávám palec nahoru.
Povídky jsou to dobré, vynalézavé. Líbí se mi, jaká role byla přisouzena tomu, co by se "asi stalo" + jak důkladně se autorka věnuje osudům lidí, jejich obavám, strachu vyloupnout se z vlastní ulity a hlavně - jejich bohatému vnitřnímu životu. Prsty mi po stránkách klouzaly samy a lehce. Všechno k sobě tematicky ladilo (každá povídka je orámována vhodně zvolenou citací - např. Gombrowicz).
Ale! jazyková stránka (ta, ve které se všichni recenzenti koupou, kterou se mydlí) mě neohromila. Na základě zadní anotace ("Sbírají vzorky vorvaního dechu, rozkrajují hálky a budí žlabatky, prokousávají se obludnými želatinovými medvědy, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy.") jsem očekávala něco úplně jiného.
Ale neříkám, že jsem byla zklamaná. Jazyk je věcný, přesný a dobrý. Takový, jaký ho mám ráda. Jen nemohu najít zdroj toho všeobecného nadšení nad "autorčinou hrou s českým jazykem".
Témata: neporozumění, neupřímnost, zamlčování a přizpůsobování se někomu jinému. Myslím, že každý se alespoň s jednou postavou dokáže ztotožnit.
Baví mě takové to vykolejení. Vymknutí z obvyklých situací. Pohyb na hraně, kde není úplně jasné, jak moc je daná situace šílená, protože současně s údivem se dostaví i pocit, že přesně něco takového znám a zažívám každý den a přesto si připadám více méně „normální“. Stejně i to, že se naprosto banální věc překlápí do něčeho až mystického a tajemného a lze ji prostřednictvím slov této knihy zahlédnout z rubu, mě u povídek drželo a lákalo ke každé další. Přesto jsem některé povídky nedokázala dočíst. Nevydržela jsem třeba nekonečnou litanii výmluv Evičky z povídky Čubka aneb čas na upřímnost, horko těžko jsem přelouskala Hostel. Ale ráda bych se k této knize vrátila a četla znovu. Všechny ty postavy odhalené až na kost, významy skryté i jasně zářící i podivuhodné obrazy za to rozhodně stojí.
Část díla
Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
2017
Čubka aneb Čas na upřímnost
2017
Hostel
2017
Kverulant
2017
Nebezpečí příjezdových cest
2017
Autorovy další knížky
| 2012 | Nícení |
| 2017 | Bílá zvířata jsou velmi často hluchá |
Po jazykové stránce opravdu hodně dobré, ale vše ostatní? Nic pro mě. Bohužel.