Bílé noci
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
1848, lyrická, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku...
Literatura světová Novely
Vydáno: 1958 , Svět sovětůOriginální název:
Белые ночи, 1848
více info...
Přidat komentář
Jednoduchý a krásný příběh, který po troškách nahlíží i do psychologické stránky člověka a jeho pocitů.
Jedno z mých oblíbených děl, u kterého mi ukápla i slzička.
Nezaujalo, neurazilo. Osamělost a friendzone tu byly, jsou a budou. V Petrohradu v 19. století se okolo toho ale asi dělal příliš veliký tyjátr, my si dnes vystačíme s plkáním přes mobily. Obojího je lepší být ušetřen.
Krásný příběh s melancholickým laděním. Ačkoliv, hlavní hrdina mi přišel až místy křečovitě - násilným způsobem pochmurným. Dílo reflektuje i současný problém, ''ale notak, budeme jen kamarádi'' to jest fráze, která se slýchává i v dnešní době.
(SPOILER) První kniha od Dostojevského, kterou jsem četla. Chviličku mi trvalo se začíst, ale po pár stránkách jsem se už dokázala orientovat. Moc se mi líbilo prostředí Petrohradu 19.století i rozhovory hlavního hrdiny s Nastěnkou - z dnešního pohledu možná trochu úsměvné či citově přepjaté, ale bylo to pro mě takové zasněné a roztomilé. No a jak to dopadlo Myslím, že se to trochu dalo čekat a docela jsem přemýšlela, jak pak mladík žil dál
Dostojevskij tak, jak ho neznáte. Ale proto o nic horší!
Citlivý příběh odehrávající se během pár dní vás jistě přenese do období prvních lásek, ať už je tomu jakkoli dávno.
Připomínalo mi to Utrpení mladého Werthera, které mám moc ráda, bavilo mě srovnávat německý a ruský náhled na věc (milostný trojúhelník).
A teď můžu jen doufat, že jsem ty, kteří Utrpení mladého Werthera nesnáší, od Bílých nocí neodradila. Protože by to byla škoda. Fakt.
Jestli se vám nechce číst depresivní Idiot nebo dlouzí Bratři Karamazovi – pokud můžete, sáhněte po této knize. Přečtená je za chvilku, myslet na ni ale jistě budete ještě dlouho. Já si její rereading již plánuji ;-)
F. M. Dostojevskij, je majster svojho remesla, a v tomto diele to zas a znova dokazuje. Kniha vo Vás vyvolá spomienky a pocity, o ktorých ste si mysleli, že sú už dávno zabudnuté a vytesnené z Vášho podvedomia.
Príbeh lásky, a hlavne tej neopätovanej, je jeden z najznámejších a najpoužívanejších námetov, málokto ho vie ale podať v takejto dôveryhodnej forme - je to síce dielo kratšieho formátu, ale je nabité silnými emóciami. Kúpu určite neoľutujete.
Hořkosladké, trochu mi to připomnělo Nadějné vyhlídky, které jsou nakonec spíše bolavé (pro hlavního hrdinu). Zajímavá sonda do duše mladých lidí v 19. století.
Moje první kniha od Dostojevského - na začátku jsem se ztrácela ve složitých větách, ale postupně jsem se začetla.
Hlavní hrdina mě dost rozčiloval svou uplakaností a popisování vlastní neschopností beze snahy colokiv s tím dělat.
Zaujala mě ale nadčasovost toho, jak chlapec svou snahou si udělá z holky nejlepší kamarádku, místo vztahu, tedy přesně opak toho co chce, nejhorší věta mám Tě ráda jako kamaráda je aktuální před 150 lety i dnes.
Hezká knížka, ale myslím, že kdyby se autor vyvíjel tímhle směrem, snad by byl známý ve své době, ale nikdy by se z něj nestal tvůrce s přesahem až do dnešní doby. Je to asi hloupé napsat, ale řekl bych, že rozsudek smrti byl pro Dostojevského tvorbu požehnáním. Osobně si jeho tvorbu dělím na před popravou a po popravě s tím, že pozdější práce mi připadají výrazně zajímavější a lepší. Třeba by k tomu dospěl časem sám od sebe, ale spíš si myslím, že ne.
Paradoxně je kniha uvedena citátem Turgeněva, se kterým se později Dostojevskij do krve rozhádal a navěky ho znectil v Běsech v postavě spisovatele Karmazinova.
Krat'ouné dílečko, opravdu zcela jiného typu než je u Dostojevského zvykem. Příběh nádherně popisuje drama milostného trojúhelníku, ve kterém se odehrává celá škála citů nezralé lásky.
Taková pěkná a hluboká novela, která nejen odráží pohled Dostojevského na jeho složitý osobní život, ale myslím si, že by se tato kniha mohla líbit každému, kde trpí osamělostí či na nešťastnou lásku. Dala bych i 5 z 5ti, ale na mě opět (jako například u díla Uražení a ponížení) jsou postavy poněkud přehnané svými projevy.
Staré dobré Rusko, melancholické, platonické, hlboké. Neskutočné, a to doslova. Pretože už také Rusko neexistuje, je mŕtve, zahubilo samo seba; a už i navôkol šíri iba smrť... Ad: kniha - pravdivá, ale dosť nelichotivá sonda do ženskej duše. Kto z mužov nebol aspoň raz v živote v rovnkej situácii, ako hlavný hrdina?
Musím říci, že jsem zvyklá na jiné knihy od mistra Dostojevského - silná psychologická dramata ze staré Rusi. Tato lyrická, zamilovaná až hysterická záležitost, rozhovory přitažené za vlasy jako na velkém divadle starých dob, mi už zhruba v polovině začaly lézt na nervy - nikdy by mě nenapadlo, že toto napsal Dostojevský. Myslím, že chápu autorův záměr ponořit se do srdcí a pocitů nešťastně zamilovaných, ale toto mi zkrátka vůbec nesedlo. Poslouchala jsem jako dramatizaci na radiu VLTAVA v hlavních rolích s Gabrielou Vránovou a Jaroslavem Kepkou.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Romantik ve mně zdá se hyne. Útlá novelka měla velmi slibný start, ale hlavní hrdina se rád poslouchá a až moc naříká. A jeho nově nalezená láska? Té linka byla až moc předvídatelná.