Bílé noci
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/260191/bmid_bile-noci-260191.JPG
4
492
492
Tato romantická novela mladého Dostojevského zůstala v jeho díla osamocená. Jejími hrdiny jsou dva snílci, kteří se po čtyři bílé severské noci setkávají na petrohradském nábřeží: sedmnáctiletá Nastěnka, čekající po roce odloučení na návrat svého milého, a vypravěč příběhu, šestadvacetiletý mladík, jehož život až do tohoto setkání míjel daleko od skutečnosti, ve světě fantazie a vyčtených představ. Obdobný osud oba mladé lidi na chvíli sblíží, a když nakonec Nastěnka odchází se svým snoubencem, uvědomuje si její čtyřdenní přítel, že tento krátký vztah je mu posilou pro celý další život. 13-053-71... celý text
Přidat komentář
“Byla překrásná noc, jaké snad bývají, jen když jsme mladí, milý čtenáři. Nebe bylo takové hvězdné, takové jasné nebe bylo, žes na ně hleděl a musel se bezděky ptát, mohou-li opravdu žít pod takovým nebem všelijací zlostní a náladoví lidé.”
Lyricko poetický až infantilní příběh zamilovaných v podmanivě vylíčené atmosféře Petrohradu. Snílek-vypravěč se stejně tak jako Nastěnka utápí v bouřlivých vodách lásky a přátelství, nechybí nezbytný pláč a rozmarnost ženské hrdinky.
Popis vnitřních pocitů nese autobiografické prvky autora, který sám sebe vnímá jako podivína a snílka.
Útlá knížka pohladí po duši.
Prvních pár stránek jsem se bavil, dál už se táhl jen dětinsky teatrální dialog hlavních dvou protagonistů. Opravdu tak lidé tenkrát jednali? Takhle fungovalo zamilování? Čtenář by si asi měl hledět jen toho “poetického” příběhu a nehledět vpravo vlevo.
"Ano, jsme-li nešťastní, cítíme neštěstí druhých silněji; cit se netříští, ale soustřeďuje." (s. 66)
Tato Dostojevského přiznaná romantická novela okouzluje nejen citem, ale i vytříbeným slohem. Po Něžné, Krokodýlovi či Věčném manželovi se jedná o další parádní Dostojevského kratší prózu. A musím zdůraznit, že Dostojevský povídkář-novelista není o nic méně zajímavější než Dostojevský romanopisec.
Nutno podotknout, že se jedná o jednu z ranných Dostojevského próz, ještě před okamžikem, kdy čelil ústí pušek popravčí čety, tedy před okamžikem, který Dostojevského radikálně změní. Ale přesto již zde je vidět Dostojevského pravdivé vidění světa.
Je to na mě moc krátké, abych se dokázala s postavami opravdu sžít, ale atmosféra knihy je skvělá. I když obsah a forma konverzace snílka a Nastěnky by dnes již byly jiné, ty pocity čerstvé zamilovanosti, která prozařuje všední realitu, očekávání dalšího setkání i obav z něj asi známe všichni. I když ty mé noci nebyly úplně bílé, celkem jasně jsem si je při čtení připomněla.
Tohle je ta jedna kniha, kterou bych si vzal na pustý ostrov, zachránil před požárem atd. Zbožňuju všechna Dostojevského díla, ale tahle novelka má v mém srdci zvláštní místo. Přečetl jsem ji nesčetněkrát a pořád nemám dost.
Příběh byl jednodušší, ne zvlášť strhující, ale popis každodenních drobností a myšlenek postav je naprosto dechberoucí. S hlavní postavou soucítím od prvního až do posledního řádku.
Pro mne velice zajímavá novela, jsou popisovány bíle noci v Petrohradu, ve městě, kde jsem strávil několikrát celkem asi čtyři týdny mého života. Atmosféra Petrohradu je autorem vykreslena velice dobře. Stejně dobře vykreslil rozdíl v přístupu k životu u aktivní mladé dívky, jdoucí za svým cílem a mužem, jež se potácí životem a neví co se svým životem.
Jako lehce sladkobolná limonáda se to dá číst - naštěstí to není dlouhé -, napsané je to slušně, ale nenajdete tu nic, co by naznačovalo na nebeské výšiny literární geniality, jakých se Dostojevskij dotkl později ve svých vrcholných dílech.
Omlouvám se, ale tohle byla b l b o s t. Nesktutečná. Jen proto, že je to pan Dostojevskij a tudíž klasik, tak dám dvě hvězdy, ale jinak se to nedalo ... Ještě jednou se omlouvám všem, kterým se toto dílko líbilo, já jsem snad nic hloupějšího nečetla. Nebo je to již hodně dávno.
Zprvu si mě novela získala svou melancholií a psychologií snílka, který prožívá život ve své hlavě, ve svých fantaziích. Bavilo mě prvních několik stran, jenž čtenáři střídmě dovolí nahlédnout do hlavy tohoto fantazíranta, který líčí jak promlouvá s domy a vytváří si symbolický vztah k muži, kterého prostě jen vídá:
"Tehdá, po tom, co jsme se neviděli celé dva dny a na třetí den se střeli, jsme už skoro zdvíhali klobouky, ale naštěstí jsme se včas vzpamatovali, spustili jsme ruce a se sympatiemi jsme prošli kolem sebe."
Později pak dobře poznamenal, že takto prožitý život je životem v hříchu. Roky s takovým smýšlením z něj udělaly slaboduchého a nevyzrálého ubožáka, který se zamiluje do té, jenž mu jako první věnuje pár vřelých slov. Nastenka je zase nesmyslně upnutá k někomu, kdo jí před rokem slíbil, že si jí vezme. Takto si dvě labilní postavy začnou vylívat své nešťastné situace a později city. Ač Nastenka čeká na jiného, tak se zamilovává do svého přítele snílka, který jí je dobrým přítelem a on samozřejmě neúprosně propadne jí. To všechno po několika nocích nechutných dlouhosáhlých teatrálních výlevů citů. Lásku tu Dostojevskij ždímal jak špinavou vodu z utěrky. Ke konci už mi bylo na blití z těch afektovaných žvástů předramatizovaných zavrženíhodných postav.
Zatím jediná kniha, kterou jsem od Dostojevského přečetl. Velmi mistrovsky vypsaná plíživá tíseň z toho, že kýžené setkání se nakonec uskuteční i když děj směřoval lehounce optimisticky jinam... Četl jsem cca před patnácti lety, detaily si nevybavují, ale atmosféru díla ano.
Lidská povaha a touha je prostě nevypočitatelná.
O tom vás přesvědčí tato kniha.
Krátká, emočně nabitá. Velmi mě zasáhla. Splín a melancholie hlavního hrdiny mnou vyloženě prostupovaly. Psána krásným básnickým jazykem. Plná láskyplných smutných skutečností. Naivita a vyidealizovaná představa první nešťastné lásky je mnohým z nás jistě dobře známa. Místy jsem se ztotožnil se svou vlastní zkušeností. Žel, je to tak - občas nade vše milujeme, ale ať děláme, co děláme, naše láska není opětována. Srdci neporučíš...
Či se jen proto narodil,
aby nablízku tvému srdci
aspoň malou chvíli byl ?
Mottem I. Turgeněva začíná sentimentální příběh - Dostojevskij v lyrické poloze...
Krásné čtení pro romantiky - kdo by nevzpomínal první lásku...
asi jsem očekával něco jiného ..... mám dojem , že na pořádné vyjádření potřebuje mnoho papíru a šedesát stran je pro něj málo.
První láska bývá téměř vždy krásná i bolestná, něžná i prudká, mnohdy vyidealizovaná a neopětovaná, křehká i nemilosrdná. Přináší radost, naplnění, ale i smutek a zklamání. Tyto protichůdné pocity spojí i hlavní hrdiny Dostojevského novely Bílé noci. Jen s tím, že každý miluje někoho jiného. Snílek Nastěnku, Nastěnka Nájemníka. Ale láska je láska. A přátelství v lásku nepřetavíš, i kdybys tomu moc věřit chtěl.....Na jednoduchém příběhu vykresluje Dostojevskij složitosti lidské duše. Hezké :)
Štítky knihy
19. století romantismus ruská literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Musím říci, že jsem zvyklá na jiné knihy od mistra Dostojevského - silná psychologická dramata ze staré Rusi. Tato lyrická, zamilovaná až hysterická záležitost, rozhovory přitažené za vlasy jako na velkém divadle starých dob, mi už zhruba v polovině začaly lézt na nervy - nikdy by mě nenapadlo, že toto napsal Dostojevský. Myslím, že chápu autorův záměr ponořit se do srdcí a pocitů nešťastně zamilovaných, ale toto mi zkrátka vůbec nesedlo. Poslouchala jsem jako dramatizaci na radiu VLTAVA v hlavních rolích s Gabrielou Vránovou a Jaroslavem Kepkou.