Bílé noci
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468941/bmid_bile-noci-Ola-468941.jpg
4
492
492
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Novely
Vydáno: 1910 , Hynek (Alois Hynek)Originální název:
Белые ночи, 1848
více info...
Přidat komentář
Pěkná a nenáročná kniha, doporučuju k povinné četbě. Čte se jednoduše a svižně, jen konec docela smutný, ale tak to asi mělo být.
Doporučuji. Krásný a jímavý příběh, smutný i radostný. Příběh vnitřně překrásných lidí. Přijde mi jak z jiného světa... Dočetl jsem se někde, že Dostojevskij považoval za nejpodstatnější lidskou vlastnost pokoru. Zde je to přímo chvalozpěv na ni. Jedna z nejlepších povídek, co jsem měl zatím tu čest číst. Děkuji pane Dostojevskij.
Snílek tělem i duší vlastně ani nemůže prožít skutečnou, reálnou lásku. A tak je skoro až neuvěřitelné, že se kromě městských budov zařadí mezi jeho přátele také skutečná žena. Dokáže se s touto novou situací vyrovnat a získat její srdce?
Emočně laděný příběh o tom, jak lze "promarnit" svůj život, když sny nahrazují ten skutečný.
Náš mladík celé dny chodí ulicemi a jen ve svých myšlenkách hovoří s domy, ulicemi, lidmi. ... Zná všechny a všechno ... a pak přijde zjištění, že snít o lásce a mít lásku ... není totéž :-) ... a tak se náš mladík dobere kruté reality ... Nastěnka se rozhodla .... zvolila si mezi neskutečným? ... neuskutečnitelným? snem ... a skutečným životem :-).
Romantický příběh z poloviny 19. století. Jeho hlavními aktéry jsou sentimentální snílek a zamilovaná dívka. A tak po několik nocí, ve kterých se v ulicích Pěterburgu setkávají, jsme svědky jejich krátkého nenaplněného vztahu. Mladík se do dívky zamiluje, ale dívka nakonec odchází ke své velké lásce, na kterou po celý dlouhý rok čekala a mladík zůstává i nadále sám, uchyluje se do svého snového světa a zůstává vděčen dívce i za ten krátký čas, který spolu strávili…. Bílé noci, spojení, které se k sobě moc nehodí, jakoby symbolizovalo tu "rozervanou" romantickou duší zamilovaného člověka.
Velice lyricky (a tudíž obtížněji čtivý) vyprávěný příběh jednostranné zamilovanosti nechává po přečtení až prázdný pocit ...
Knihu jsem slyšela jako audio a byla jsem nadšena. Čím kniha zaujme člověka? Když má v sobě něco, co je nedefinovatelné, je to životní pravda, kterou člověk cítí, protože by ji mohl zažít sám, jen by to nedokázal tak krásně podat čtenářům.
Ruskí spisovatelia mi vo všeobecnosti vyhovujú, ale sofistikovanému Dostojevskému musí byť primitívna reč môjho kmeňa vzdialená na míle (po Idiotovi totiž už druhé sklamanie).
Nepochopila som, čím Biele noci mali či chceli byť. Miatla ma tá všehochuť – jednoduchá smutná baladička o ničom, próza s dlhými vetami, zamysleniami a patetickými rečníckymi otázkami. Výlevy nesmelého rojka mi nedávali zmysel a vnímala som ich ako nepatričnú prezentáciu jeho nevyrovnanej a neveľmi mužnej osoby pred úplne dopleteným dievčaťom, ktoré nevedelo ani čo si počať s vlastným okúzlením treťou osobou. No a láska? Áno, dozvedám sa, že je to presne ten cit – o ktorom zamilovaný človek dokáže chrliť vodopády slov ako na objednávku – ktorý s najväčšou samozrejmosťou vyznáva pomaly v každej druhej vete – ktorý vie kedykoľvek preorientovať na niekoho iného. Pardon, tu ani zamak nejde o lásku, nýbrž o afektované herecké vystúpenie. Hm, pridajme zopár postáv a máme telenovelu. :-)
Medzitým počuješ, ako okolo teba hučí a krúži v životnom víre ľudský zástup, počuješ, vidíš, ako žijú ľudia – žijú v bdelom stave, vidíš, že život pre nich nie je zakázaný, že ich život sa nerozplynie ako sen, ako vidina, že ich život sa večne obnovuje, je večne mladý a ani jedna hodina z neho sa neponáša na druhú, kým bojazlivá fantázia je taká smutná, až banálne jednotvárna, je otrokyňou tône, myšlienky, prvého oblaku, ktorý náhle zastrie slnko a zovrie clivotou ozajstné petrohradské srdce, ktoré si tak nesmierne cení svoje slnko – a aká tam fantázia v clivote?
Evidentne ma znevýhodňuje moja blazeovanosť, dvojsečná to zbraň. :-) Snažím sa rozumieť a dokážem prižmúriť jedno, obe, ba aj všetky štyri oči, ale trochu vidieť musím. Tu a teraz nerozumiem, navyše vidím veľmi málo. Nesmelý rojko je na omyle a ja vo vytržení... či naopak? Nie, obaja sme na omyle, ale rojko má (citujem ho) vysoký štýl. ;-)
Jsem nadšená a zároveň zklamaná. Ze samotné knihy nadšená, z konce knihy zklamaná, i když se dal takový konec předpokládat.
I po přečtení teto novely mě napadá jeden z komentářů k dílu F.M.Dostojevskeho od prof. Černého "Snad nikdo se nevyvalel v představách o lidske ubohosti tak jako Dostojevskij, v představách o tom, ze největším zločinem člověka je byt člověkem"
Velmi intenzivní povídka o strastech nesmělce při seznamování. Taky jsem si to prožil, takže je to kniha velmi blízká. Když jsem ji kdysi dávno objevil v podobě dramatizace na stanici Vltava, naprosto mě ohromila a vyrazila dech...
Bílé noci v sobě obsahují zvláštní atmosféru snu o štěstí, atmosféru snu fantastického a mámivého, jako jsou ony noci samotné. Je to skutečná báseň v próze, z které sálá lítost za pravým životem kterého jsou lidé zbaveni a byl jim nahrazen neplodným, samotářským sněním. Je to vyprávění o hluboké abnormálnosti a zvrácenosti podobného snění, o potlačování skutečného života a také o tom, že je nemožné, aby se romantický snílek vrátil ke skutečnosti. Byl to také kouzelný obraz dívky, plné života a lásky, která zůstává jen marnivým přeludem, který onoho člověka na chvíli zlákal. Autor jakoby říkal: Jak krásný je život na zemi, kdyby všichni lidé byli tak dobří, něžní, lidští a milující až k sebeobětování, jako moji hrdinové..
„A znovu se ptáš sama sebe: Co jsi udělal se svými nejlepšími lety? Kde jsi pohřbil svůj nejlepší čas? Žil jsi či nežil? Pohleď, říkáš si, pohleď, jak svět vychládá. A léta uběhnou a za nimi přijde chmurná opuštěnost, o holi přijde třaslavá staroba a za nimi teskníce žal. Vybledne tvůj fantastický svět, odumřou, povadnou tvé sny a opadají jako žluté listí se stromů. Ó, Nastěnko! Bude tak smutné zůstat samoten, naprosto samoten, a nemít ani čeho litovat - ničeho, vůbec ničeho - protože všechno to, co jsem ztratil, všechno to, všechno nebylo než hloupá kulatá nicka, bylo to jen snění!“
romantika 19. století a sedí do každého století, opravdu moc pěkný, ale dlouho se autor rozepisuje nad daným tématem, chvilku trvá, než se do ní kdokoliv začte
"Budiž jasné tvé nebe, buď zářivý a klidný tvůj milý úsměv, buď požehnána za okamžik blaženosti, který jsi dala jinému, osamělému, vděčnému srdci. Můj bože! Celý okamžik blaženosti. Copak to je málo, třeba i na celý lidský život!"
K této knize se ráda vracím a vždy se začtu do tohoto melancholického děje znova a znova.
Něžný a dojemný román o dvou osamělých dušičkách, které svede osud dohromady. Kniha je napsaná hezky, čte se dobře a člověk při ní nachvíli dokáže zapomenout na strasti a utrpení tohoto světa. Jediné malé mínus je to, že kniha je kraťounká, nicméně doporučuji.
„Nebe bylo takové hvězdné, takové jasné nebe bylo, že pohlédnuv na ně musel ses bezděky ptát, mohou-li opravdu žít pod takovým nebem všelijací zlostní a náladoví lidé.“
Bílé noci jsou melancholické, krásné a smutné. Jsou příběhem lásky a samoty. Lásky vášnivé, věrné a oddané a samoty teskné a všudypřítomné. Místy tohle dílko opravdu působilo lehce depresivně. Za jedné noci, kdy se vypravěč sám potlouká ulicemi Petěrburgu narazí náhodou na mladou, smutnou dívku. Zachrání ji před opilcem a doprovodí ji domů. Tak začne jejich přátelství. Dozvídají se jeden o druhém vlastní příběhy. Ten vypravěčův je příběh samoty, opuštěnosti a stesku. Příběh snílka, který se nedokáže přiblížit lidem, ač o tom neustále sní, ale je příliš plachý, než aby druhé oslovil. Příběh dívky je také tak trochu příběhem samoty a opuštěnosti, ale také příběhem lásky. Dívka se totiž zamilovala do nájemníka v jejich domě, ten ovšem odjel a měl se vrátit až po roce. Teď byl zpět, dosud se jí neozval a ona o něm pochybuje.
Vypravěč se snaží dívce pomoci, chlácholí ji, podporuje ji, dodává jí naději a přitom se do ní zamiluje. Když se jí konečně vyzná ze svých citů, čeká, že jej od sebe odežene. Ona však stojí o jeho přátelství a proto se rozhodne, že se za něj provdá… Nebyl by to ale Dostojevskij, kdyby všechno skončilo přímočaře a tak i s hlavním hrdinou si opět osud nečekaně pohraje…
Rozsahem je toto dílko krátké, ale opět mistrně napsané s přesně vystiženými pocity, postavami a atmosférou noci a melancholie. Dostojevskij mě opět přesvědčil, že dokáže napsat kvalitní dílo jak v několika set stránkové knížce, tak i jen na pár stranách.
Štítky knihy
19. století romantismus ruská literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Kdyby Bílé noci napsal kdokoli jiný než Dostojevský, bylo by to z mé strany na plný počet hvězdiček. Jenže ve srovnání se všemi ostatními texty, které jsem od tohoto ruského génia zatím přečetla, této lyrické novele něco málo chybí. Přesto jde o velmi působivou sondu do lidského nitra.