Bílý Mars
Brian Wilson Aldiss , Roger Penrose
Ve chvíli, kdy krach nadnárodní společnosti Eupacus rozpoutá totální kolaps pozemské ekonomiky, zůstane na Marsu pět tisíc vědců, techniků i obyčejných turistů, odříznutých od zbytku lidstva. Žádné vesmírné lodě s turisty a materiálem již nepřiletí, televize přestala vysílat, pozemské komunikační stanice jsou mimo provoz. Osazenstvo několika kopulí je na nehostinné planetě odkázáno jen samo na sebe a rozhodne se nejen bojovat o přežití, ale také se pokusit vybudovat lepší, spravedlivější společnost, v níž by katastrofy, jaká právě postihla Zemi, neměly místo. Vyprávění několika hlavních protagonistů nám přiblíží první hektické období utváření nové společnosti a seznámí nás s těžko pochopitelnými výzkumy skupiny vědců, pátrajících po prchavé skvrně Omega, základní stavebnice hmoty. A kromě toho všeho je tu Mars. Nehybná, mlčící planeta, která však promlouvá k těm, kdo jsou schopni ji uslyšet.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2003 , Mladá frontaOriginální název:
White Mars, 2000
více info...
Přidat komentář
Utopistické scifi, které bylo zajímavé svými nápady, jak vybudovat malou odtrženou společnost na Marsu. Zamýšlení nad morálkou a jinými lidskými hodnotami se mi vcelku líbilo, technické možnosti už méně - často bylo vědecké poznání budoucnosti špatně čitelné nebo naivní (diskety a videokazety v roce 2070). Problém ale byl, že mě příběh moc nebavil, bylo to takové rozvleklé, bez šťávy.
Takže spíše knihu beru jako jakousi studii o budování spravedlivé společnosti na odloučené planetě, než jako napínavý scifi román. 60%
Tak jsem byl při čtení této knihy zklamán. Upoutávka dávala tušit, že půjde o pořádnou sci-fi na Marsu - tak trochu jako "Marťan" v množném čísle. No upřímně řečeno, pro filozofování nad (vy)budováním utopistické společnosti se najdou i bližší odlehlá místa, kde je možné řádně si zafilozofovat. Celá kniha mi přišla bez děje a když se to najednou ve 2/3 knihy zlomilo a začlo se něco dít, tak to vydrželo jen do konce kapitoly. No a závěr? Nebudu prozrazovat, ale dorazil mě...
Pochodující sopka snášející vejce se povedla. Ale jinak se tady Brianu Aldissovi nepovedlo nic. Utopie na Marsu... kdyby to napsal někdo z velikánů 19. století, dalo by se to chápat, ale v dnešním světě takové fantasmagorie nepatří ani do sci-fi.
Aldiss je ovšem členem jakéhosi sdružení ochránců Marsu, kteří brojí proti všem úvahám a plánům na "terraforming" rudé planety. A jak to tak bývá, o námětu, který je autorovu srdci drahý, napíše dotyčný autor většinou slabší příběh než ten, kdo si ho neváží ani co by se za nehet vešlo.
O tom se zmiňuje už Dorothy Sayersová ve "Vražda potřebuje reklamu", kde pan Copley s nemocným zažíváním sice nejradši vymýšlel slogany o zdravotní mouce a podobných blivajzech, jenže to jeho šéfové vždycky smetli se stolu, zatímco jeho texty vychvalující rybičky v konzervě (pro něj smrtelný jed) prostě neměly chybu. A Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse , i když je to milé dílko, se nemůže měřit s Poláčkovými Muži v offsidu - Bass fotbal miloval, Poláček ho nesnášel.
Očekával jsem opravdu více. Začít od začátku a založit novou "utopickou" společnost na odříznutém Marsu se mi zdál dobrý popud k zapůjčení z knihovny. Koupil nebo půjčil jsem si více nepovedené nebo z mého pohledu horší knihy. Ale tady jsem šlápl vedle. Pohledy jednotlivých postav a jejich popis události při objevování a zkoumání Marsu, byl pro mě takový nedořešený nedotažený. Prostě zklamání, tedy za 2.
Celkově spíše zklamání. Jedná se o záležitost spíše filozofickou a sociální, hezky rozebrán postup při pokusu vytvořit utopickou společnost, hezky vysvětleny nešvary současné společnosti a možnosti, jak je řešit při možnosti začít od nuly. Skvělé myšlenky, ale velmi nešťastné zpracování. Bohužel děj prakticky nulový a zcela bez zápletek, pouze strohý popis toho, co řešili první lidé na Marsu za problémy, navíc neosobně reprodukovaný různými účastníky událostí. Postavy charakterově ploché. U čtení jsem se nudil a knihou se doslova prokousával. Váhal jsem mezi dvěma a třemi hvězdami, ale pravdou je, že shodit do dvou hvězd si takhle promyšlená kniha nezaslouží.
Bílý Mars se pro mne stal takřka noční můrou. Potvrdilo se klasické – čím větší očekávání, tím větší zklamání.Dvojice autorů Aldiss a Penrose slibovala jak literární zážitek, tak možné poučení. Anotace zase budila představu dobré zábavy. Přiznám se, že od dětských let mám rád „robinzonády“ všeho druhu a představa cirka 6000 robinsonů na nevlídné a pošmurné planetě slibovala mnohé. Žel, byla to jen představa. Jde totiž o knihu, která se od mé představy diametrálně liší a podle mého soudu jde spíš o utopický román. A utopické romány prostě bytostně nesnáším, leze mi krkem ta úporná snaha některých vizionářů, sedících za stolem a pokuřujících doutník, vymyslet společnost, která by byla radostnější, spravedlivější a vůbec by směřovala kvapem k zářivým zítřkům, snaha, která naprosto opomíjí historický vývoj našeho druhu a také zvíře v nás. Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Řekl bych, že tady to platí dvojnásob. Nevím o žádné utopii, která by při pokusu o realizaci přinesla něco pozitivního, spíš naopak. A nedověděl jsem se ani nic zajímavého, natož světoborného ani z oblasti fyziky. Takže je moje hodnocení knihy doslova mizerné a dočetl jsem ji jen s vypětím sil. Nesedla mi ani forma vyprávění jednotlivých aktérů, jejich pohled na události. Jsem si vědom toho, že na druhé straně může kniha čtenáře jiného mentálního založení než je moje, naopak třeba maximálně potěšit a přimět jej k hloubání nad smyslem bytí.
Pánové Aldiss a Penrose se rozhodli, že na Marsu, který ztratil kontakt se Zemí, vybudují lepší, spravedlivější společnost. Z vyprávění Toma Jefferiese a jeho adoptivní dcery Cchang Chaj se pak dozvídáme, jak celý ten unikátní proces probíhal. Intelektuální rozpravy o náboženství, rodině, sexu, manželství, odpovědnosti, politice, kultuře, etice, vědě, životu jednotlivce i společné budoucnosti jdou v nekonečném únavném sledu jako na dobře seřízené montážní lince. Na panelových diskuzích znějí pokroková hesla, citáty a proklamace, jež se opájejí sami sebou bez smyslu a bez významu. Příběh se chvílemi snaží vystrčit růžky, ale je zašlapán do marsovského prachu rétorikou diskutérů, kteří neznají míru a stloukají nás svými žvásty na jednu beztvarou hromadu. Darwin, Nietzsche, Kant, Ciolkowski hozeni do jednoho pytle a vytaženi jako králíci z klobouku bez ladu a skladu, kdykoli se to hodí. Netroufám si odhadnout, který z autorů dal téhle intelektuální onanii více svého času a umu, ale doporučuji si před čtením objednat termín u psychiatra.