Biologie ve službách zjevu
Karel Kleisner , Adolf Portmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/37489/mid_biologie-ve-sluzbach-zjevu-fKn-37489.jpg
4
8
8
Kniha věnovaná myšlenkám švýcarského filosofujícího zoologa Adolfa Portmanna (1897–1982). V knize čtenář najde pět esejů z pera Adolfa Portmanna, jež vycházejí poprvé v českém jazyce. Následuje pět příspěvků od současných autorů, které se buď přímo dotýkají problematiky Portmannova biologického myšlení, nebo zpracovávají příbuzná témata, jejichž společným jmenovatelem je evoluce zjevu organismů. Nahlédneme tak do zákulisí Portmannova intelektuálního života, budeme svědky sváru formy a funkce, poodhalíme nitro nejbližších přátel člověka, podíváme se na estetický rozměr přírody v ruském stylu a nakonec pronikneme do morfologického prostoru luxuriantních struktur vrubounovitých brouků.... celý text
Přidat komentář
„Jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje jediný, objektivní a bezrozporný pohled na svět. Proto nemůžeme trvat na jednom preferovaném obrazu světa, ani na jediné metodě k jeho poznávání. To platí pro všechny poznávající dějinné bytosti – pro lidi s lidskou kulturou a pro ostatní živé tvory s jejich přístupem ke světu.“ (Anton Markoš)
Antona Markoše, stejně jako Karla Kleisnera, který je mimochodem žák Stanislava Komárka, tyto všechny lze zařadit do určitého myšlenkového okruhu, který navázal nebo se nechal inspirovat úvahami Adolfa Portmanna.
O co tu tedy jde? Tyto úvahy směřují ke kritice absolutní aplikace darwinismu, tedy, kritizují „slepotu biologie“ k jevům, které takovým reduktivním způsobem není možné vysvětlit. Zacíleno je na ZJEV, na PODOBNOST a na NITERNOST. Někdy od 19. století se podle Kleisnera začalo na „vzhledové podobnosti organismů“ pohlížet jako na něco okrajového, či náhodného, zvlášť, když různé podobnosti zjevu nešly vysvětlit z funkčního hlediska (což je základní doménou vědy). Nejen podle Kleisnera ale takový pohled na podobnost je reduktivní a neodpovídá skutečnosti. Věda takovým způsobem nikdy nemůže proniknout k niternosti a tedy podstatě živých organismů. A jestli se chce alespoň pokusit takovému pochopení přiblížit, měla by začít od zkoumání vnějšího sebe-prezentování živých organismů – tedy od zkušenosti jejich vzhledu. Kleisner tak pod vlivem Portmannových úvah směřuje řekněme k alternativním teoriím.
Sebe-vyjadřování (zjev), je tedy podle tohoto názoru, běžným jevem. Předpokladem a důležitým prvkem je, že každé sebe-vyjádření předpokládá příjemce takového sdělení, který samozřejmě bude tomuto vyjádření rozumět. Jinými slovy, nejen vnitřní orgány organismů, ale i jejich "neprůhledné povrchy" tak lze považovat za další „reprezentativní“ orgán – rozumějte, sémantický (určený k dorozumívání) orgán, který je neméně důležitý než ty ostatní.
Kleisner tak rozebírá Portmannovu teorii v souvislosti s „umweltem“ – „učení rozeznávající život jako hru, ve které se hráči navzájem ovlivňují sděleními zjevovanými svým vzhledem“. V tomto pojetí, spolu jednotlivé organismy aktivně komunikují, takže Kleisner chápe sebevyjádření živých organismů, jako „vyjevení niternosti pomocí vcítění se do pozice vnímajícího organismu“, to pak umožní živému tvoru „vytvořit svým zjevem zprávu, kterou bude příjemce schopen vnímat“.
Takovým a podobným teoriím je často připevňovaná nálepka - antidarwinistické, a třeba právě Kleisner upozorňuje, že je to chyba, protože i sám Darwin chápal estetické projevy v přírodě velmi citlivě a byl pravým „milovníkem přírody“, což se o řadě dnešních biologů říct nedá. Portmannův přínos tak vidí i v jeho kritice vědy, v tom, že varuje před zaslepenou vírou v jediné a vševysvětlující paradigma, kterým je v současnosti molekulární biologie a genetika s jejich „technickým vysvětlením“ živých organismů.
Podle Portmanna tedy platí, že každý! organismus má subjektivní vztah ke světu, ale taky, pozor, dodává, že to „nic nevypovídá o jejich prožívání světa“ – neztotožňovat to tedy prosím s vědomím.
Díky etologii, která nás už nějaký čas, „zásobuje“ stále více důkazy, že „otevřenost“ náleží k vlastnostem všeho živého, už dneska není tolik přehlížený ten možná nejdůležitější důsledek těchto úvah - nový pohled na různorodost a zvláštnost všech těch způsobů existence „živého“ - tedy směrem k respektování specifik života :-).
Jako svoji jubilejní, tisící přečtenou knihu jsem chtěla něco symbolického, předznačujícího nové cesty v životě. A Portmannovu nauku lze v kostce označit za otevírání možností.
Darwina obdivuji a darwinismus pokládám za nejelegantnější objev v dějinách myšlení. Ale Portmann ukazuje, jak důležité je myslet i alternativně, mimo paradigma. Ignorováním aporií, které nám převládající výklad nedokáže „odvysvětlit“, ochuzujeme svůj vnitřní svět. Švýcarský biolog a jeho vynikající čeští následovníci v tomto sborníku si neuzavírají jiné cesty, než je hlavní silnice. Proto jsou ochotní uznat, že vzhled organismů neslouží vždycky jejich přežití a/nebo reprodukci, ale je (také) jejich sebeprojevem, výrazem subjektivity a autonomie druhu či jednotlivce. Těla organismů od krávy po skarabea pro ně tak představují plochu, na kterou její majitelé promítají vlastní nitro („každý člověk po třicítce je zodpovědný za svůj obličej“, říkává prof. Komárek).
Asi se nedokážu ztotožnit s Komárkovým tvrzením, že portmannismus je protiběžný darwinismu, byť jeho mimoběžnost nelze nevidět. Portmann samozřejmě uznává, že vnější struktury organismu mohou mít i utilitární funkci. Kdyby ne, vystavoval by se tím nebezpečí, že označí za výlučný projev sebevyjádření zvířete nějakou strukturu, jejíž účel sice zatím neznáme, ale později objevíme. To ostatně dokládá poslední příspěvek o rozích vrubounovitých brouků, z nichž někteří, jak se časem ukázalo, přece jen používají rohy i k soubojům. Ale úvahy o zjevně „nadbytečných“ vzorech nevidoucích mořských plžů jsou zpropadeně přesvědčivé.
Oceňuji eseje samotného Adolfa Portmanna, psané lehkým perem, intelektuálně nesmírně zajímavé (samorostlé) a velmi... švýcarské. (Viz text požadující, aby veřejnost znala moderní objevy v biotechnice a mohla o nich spolurozhodovat.) Úžasné jsou také příspěvky profesora Komárka. Jeho „Panychidu za německou biologii“ bych označila za jeden z vrcholů esejistiky jako žánru i autorova myšlenkového odkazu. A to i když s páně profesorovou částečnou úlevou nad zánikem Německa a s ním i Evropy nemůžu souhlasit a popravdě si nejsem jistá, nakolik se sebou souhlasí on.
Text jeho žáka Marco Stelly o domestikaci nádherně doplnil stejnojmenný kurz na PřF UK. Bylo zábavné pozorovat Komárkův vliv na Stellovu stylistiku, která je jednak komárkovská a jednak bujaře svá. =) Příspěvky K. Kleisnera a K. Chobota aplikují portmannismus na konkrétní příklady organismů či tělesných částí, což bylo neméně přínosné. Jediný text, s kterým jsem měla problém, byl Čebanovův. Ten jsem, přiznávám, dočetla ani ne do půlky, jelikož mě zkrátka mátla jeho podivnost.
Portmann svou neortodoxií (přírodovědnou herezí) nabádá k otevřenému myšlení, čímž jeho odkaz dalece přesahuje biologii. Nedivím se, že pro Komárka byl jeho objev soukromou „vědeckou revolucí“. Pro mě jí byl zase objev Komárka, a Portmann patří k němu. Takže ať žije německá biologie a autonomistická škola.